Rozhovor - Dialog byl minule ukončen, když Robert Sedláček šel do kina na sci-fi Počátek. Zároveň před odchodem vyjádřil přání ještě pokračovat. Přinášíme vám tedy i druhou půlku rozhovoru, který se odehrál přes chatovací program Skype. V ní se Robert Sedláček rozpovídal ještě mnohem více - a čtenáře upozorňujeme, že podobné čtení nezažijí každý den.
Čtěte také:
1. část: Můj film prý předznamenává konec světa
Recenze: Muži v říji. Kurvahošigutntag, to je duch doby
Robert Sedláček: Dobrý večer...nebylo to špatné, jenom jsem si uvědomil, jak jsou ti kluci dneska strašně naléhaví i v akčních filmech. Že jako točí naplno, jakoby ty jejich lunaparky byly osobní výpovědí. Takový Total Recall, což je v podstatě to samé, tam byla aspoň sranda, člověk věděl, že Arnie střílí a okolo lidi padaj, i když zrovna nemířil jejich směrem. Míň patosu, míň naléhavosti, větší odstup. Tahle nová vlna akčňáků mi připomíná heroické opusy let padesátých v americkém filmu. Ta osmdesátá léta byla taková hravější. Uvědomil jsem si to poprvé, když jsem koukal na Matrix.
Kamil Fila: No oni možná i mají vyšší ambice, ale balí to do formy akčního filmu, aby to mohli prodat teenagerům. Nolan začínal psychologickými snímky, akci tam dal poprvé v Batmanovi. A Total Recall dělal Paul Verhoeven, ten se předtím v Holandsku specializoval na art filmy a neskutečně bláznivé komedie. On žánr a formu akčního filmu bere čistě jako legraci. Nejvíc je to u něj vidět ve Hvězdné pěchotě; ale i Robocop je hodně legrační a nebere se vážně.
RS: Dobrý. Já těm klukům vlastně fandím. Sám bych neměl energii tolik času trávit tím, aby po sobě nějací chlapi stříleli. Ale proč ne. Souhlasím s váma ve všem, co jste teď napsal. Jo před začátkem Počátku tam byl foršpan na nový film od Herze a nový film podle Viewegha. Máte se na to co těšit. Pravé české hraní se vším všudy.
KF: No, toho Viewegha ani nechci vidět, to se mi hnusí předem. S Herzem jsem dělal nedávno rozhovor, je strašně příjemnej a pořád mu to myslí. Ale to jak hraje Roden v Habermanově mlýnu, to mě nebere. Vlastně vidím jen Rodena, jak předvádí dramatický výkon. A odsud bychom mohli přejít k tomu, jak pracujete s herci vy. Vlastně už jste si vytvořil taky docela stálý okruh spolupracovníků.
RS: Ano, Roden byl ostatně první herec, který mi řekl na nabídku „ne". Jednalo se o Pravidla lži. Dodnes jsem mu za to vděčný.
KF: Tam měl hrát co?
RS: Toho zlýho terapeuta, bývalého feťáka, co ho pak hrál Martin Stránský.
KF: Nebyla třeba potíž krotit Jiřího Langmajera? Ten je hodně divadelní, což je častý nešvar v českých filmech. Roden je naopak braný spíš jako "filmový herec", jak tak hodně šeptá - ale je to vlastně taky dost okázalé.
RS: Chmm, ono je těžké takhle od stolu hodnotit herce. Já jsem teď obsadil do posledního filmu Playmate roku 2003 Vlaďku Erbovou a když jsem to řekl Pleslovi (hraje tam jeho manželku), ledovým hlasem se mě zeptal, jestli jeho hlavního hereckého partnera bude hrát teda železný Zekon...
KF: Ale Zekon je hodně spontánní chlapík. Samozřejmě jednoduchej, ale ne umělej. Nevím, jak naživo působí Erbová.
RS: Vlaďka to nakonec zahrála dobře, naživo působí velmi živě. I ten věčně kverulující Plesl byl spokojený. U herců je to otázka konstelace, způsobu režie, hereckých partnerů, tématu.
KF: Tak to si o slečně Erbové dělám falešný obrázek z bulváru.
RS: Já bulvár nečtu, ale viděl jsem ji na hodně podivných fotkách. Měla ovšem vždycky takový živý oči. Když jsme se potkali, řekl jsem jim, zapomenete na ty svoje grimasy do kalendářů pro automechaniky a fotbalisty a budete se tvářit věcně. A ona to dokázala. Většina modelek, co jsem kdy viděl, je v tomhle směru vyřízená. Když jim řeknete „Buďte věcná", z výrazu dominy přejdou do servírky.
KF: Hodně často obsazujete Jiřího Vyorálka, Igora Chmelu a Jaroslava Plesla. Jak jste je objevil? Oni pořád nejsou moc známí, ale jsou v každém filmu vynikající, a přitom jiní.
RS: Obrážím divadla, i marginální vedlejší role si obsazuju sám. Nesnáším castingy a nedělám je. Všichni, které jste jmenoval, jsou špičkoví divadelní herci. Mimochodem na pelhřimovském náměstí se v mém filmu v jedné scéně shromáždil rekordní počet aktivních Hamletů - Vyorálek, Bareš, Bumbálek a Plesl. Dlužno dodat, že velmi dobrých Hamletů.
Ale tady jsme u toho, že stejný herec, který zazáří v jednom filmu, už v tom druhém může být trapný. A čím to je, to vážně nevím. Vždycky mám největší strach právě z toho, jestli jsem to obsadil dobře. On výběr herců je vlastně jediná režisérská svoboda, na kterou si nenechám nikým sáhnout. Všechno ostatní jsou už kompromisy s omezením techniky, rozpočtu, počasí i lidských sil.
KF: A jak vás teda napadalo tu Erbovou obsadit, nebo ji vůbec vyzkoušet?
RS: Vybouchla mi herečka na tu roli a já si kladl otázku jak dál. Ona ta původní byla takový intelektuální typ, co recituje texty Jelinekové a francouzských feministek (chtěl jsem z ní udělat ženu policajta). A když mi bouchne původní koncept, tak hledám něco úplně jiného. Řekl jsem si, že to nebude frustrovaná intelektuálka na okresním městě, ale prodavačka z butiku. No a z butiku už je jenom kousek na titulní stranu blesku. Když už, tak už.
Rozhodla schůzka v Karlových Varech. Poslechl jsem si během dvaceti minut celý její životní příběh, po pravdě jsem jí řekl, že se mi ona sama velmi líbí, že podle mě se na ní nebude opakovat cesta modelek a la Sigourney Weaverová nebo Nicol Kidmanová, ale když nebude hrát a jenom tam bude za sebe, pak já se postarám o zbytek.
Ona vlastně jenom chtěla mít jistotu, že po ní nebudu chtít, aby se svlíkala. Že to už po ní chtěl Bařina z Bobulí a řval na ni, že jestli se nesvleče, tak mu zničí film. A ona plakala a ukázala mu tam v těch Bobulích nahý záda. Tak nějak mi to líčila. Řekl jsem jí, že já točím psychologické filmy a tam si jen většinou lidi velice dlouho až nesnesitelně dlouho koukají do očí. To se jí líbilo. Jinak s tou alternací oproti původnímu záměru jsem to aplikoval už u Mužů v říji.
KF: Tam se alternoval kdo?
RS: Starosta byl původně psaný pro Krobota, ale ten mi nakonec odmítl. Tak jsem to převrátil a začal znovu stavět roli pro Zedníčka. Úplně jinak.
KF: Zedníček mi na vesnici sedí líp.
RS: Krobot taky. Byl by to úplně jiný starosta a úplně jiný film. Ale já se těch věcí nebojím.
KF: Vlastně se mi moc nestává, abych se chtěl na film dívat podruhé kvůli hercům, ale u vašich mám tu potřebu. Ti lidi jsou s těmi rolemi hrozně sžití. Teda možná až na Kláru Issovou v Pravidlech lži, té jsem teda tu psycholožku moc nevěřil.
RS: No protože oni jsou na filmu to nejzajímavější. Obecně se na film chodí kvůli hercům. Je to náhrada lidského společenství. Já moc dobře o svých filmech vím, že jsou silnější obsazením a hraním než dějem a formou. Už při pravidlech lži jsem říkal novinářům bonmot - jsou to všechno hajzlové, ale charizmatičtí hajzlové, a proto vám s nima bude dobře.
Herci to vědí, že jim chci v tomhle sloužit. To nedělám pro ně, ale pro sebe. Říkám jim: musíte mi věřit, a já zařídím, abyste vypadali co nejlíp. Protože když vy budete vypadat co nejlíp, pak já budu slavnej. A Kláru nechme spát. U Gedeona hrála velmi dobře, u Michálka taky. Že jsem ji blbě vedl, za to ona nemůže.
KF: No, však říkám, že to byla výjimka. Ještě bych se možná vrátil k těm vzorům nebo prvotním impulzům k točení filmů. Co vás vedlo k těm dokumentům? Jaké filmy jste měl rád, než jste začal film studovat a točit je? Je mi jasné, že člověk, pokud to bere vážně, nemůže být epigon a že si hledá vlastní cesty. Ale zajímají mě začátky…
RS: Na prvním místě hrozně blbý filmy. A ztratil jsem s něma strašně moc času. Sedláček ve Zlíně je vlastně takový Šavel. Byl optimistický, povrchní, furt se smál, byl úplně blbej a za hodně dobrý film považoval třeba to s tím Douglasem, jak mu tam ta herečka s tím vysokým IQ ukazuje rozkrok...
KF: To je zase Verhoeven!
RS:Ten chlap mi zničil dospívání! To jsem nevěděl, že to taky točil on.
KF: Doporučuju si někdy sehnat jeho starší holandské filmy, Turecký med, Keetje Tippel, Oranžský voják. A teď třeba skvělá od něj je Černá kniha. Ale svoje hollywoodské filmy dělal totálně cynicky. Jakože věděl „co se chce", tak to tam narval a ještě to přehnal. Mimochodem vystudovaný matematik a fyzik.
RS: Kdybych měl možnost položit mu jedinou otázku, zeptal bych se ho, jestli nemá pocit, že mu čas pro život utíká mezi prsty. Jinak se tedy opět potvrzuje, že ty nejchytřejší lidi jsou často ty největší hovada. Já lidi matu, ale on je svádí do příkopu. Natvrdo a bez výčitek.
KF: Tak on si udělal svoje společensko-kritické filmy doma, pak měl 15 let v Hollywoodu prázdniny. To je něco, jak když Andrej Končalovskij natočil se Stallonem Tango a Cash.
RS: Takové prázdniny...no, uvidím, co se stane se mnou, až už opravdu nebudu mít co říct. Tango a Cash je taky pěkná hrůza, ale to už jsem věděl i v tom Zlíně, na to jsem do kina nešel.
KF: Takže kromě Verhoevena a jeho cynických hrátek s žánry, co vás ještě bavilo a ovlivnilo.
RS: Vážně, nehledejte za mnou hluboký příběh vzorů, model a uvědomění. Jenom touha kluka z východu nedělat nádeníka. To, že jsem psal povídky, četl dlouhý knížky a oblboval holky citacema, které neznaly, to dělá ve dvaceti kdekdo. Většinu času jsem divákem svého života.
A když jsem byl tím novinářem, tak jsem vždycky musel tu reportáž ráno natočit, odpoledne postříhat a večer odvysílat. Za umělecký život jsem začal považovat to, že někam vyjedu na natáčení, klidně tam přespím a nemusím to stříhat ani vysílat ani druhý den. Tak jsem začal zkoušet FAMU, protože mi všichni říkali, že přesně takhle se dělá dokument.
KF: Ale vy jste dělal i nějaké manuální práce nebo "neuměleckou činnost".
RS: Ano, další šťastná prohra v mém životě byla, že jsem se nedostal na pedagogickou fakultu do Ostravy - obor čeština dějepis. S těma dvě stě neomluvenýma hodinama a trojkou z chování ze čtvrťáku na průmyslovce to asi jinak dopadnout nemohlo. Takže stavba a pomocná pracovní síla tam. Dobrý start do kapitalismu. Dělal jsem tam načerno a na Úřad práce si chodil pro podporu jako bonus k platu.
Za to jsem se díval, jak tu stavbu (mimochodem finančního úřadu) ti hoši z té stavební firmy postupně rozkrádají. A taky jsem byl mistrem výroby v továrně na stavební kolečka; to když přišla zima a na stavbě se už nedalo pro takové lemry, jako jsem já, vydržet. Další užitečná zkušenost: měl jsem krýt vytunelování toho státního podniku a přenos jeho aktiv do jiné už soukromé firmy.
Byl jsem tak neschopný a frustrovaný, že jsem asi nemohl dělat ani bílého koně. Dřív než mě vykopli, vzali mě do regionální televize. Tam jsem napsal scénář k zábavnému pořadu, kde třeba byly takové humory, jakože někdo okopává pole krumpáčem natřeným na bílo a díky tomu se do půdy dostává víc světla a je pak víc plodin než normálně.
Přijel na to režisér z Prahy, strašně se při tom natáčení ožral, plácal mi po rameni v tom poli, kde jsem mu jako scenárista dělal asistenta a furt dokola těžkým jazykem mlel „Kurva, konečně dělám umění". To je opravdu bod nula mojí tvorby. Za všechno, co jsem dneska, vděčím FAMU a lidem, kteří si mě pustili k sobě. Mám je ostatně okolo sebe dodnes.
KF: Při talentovkách jste ale musel něčím zaujmout.
RS: No jistě. Oni mě znali z televize, protože já už jsem v té době byl regulérní zpravodaj ČT, co dělal živé vstupy, dokonce i z hokeje od střídačky a vždycky mi říkali „Tak běžte na žurnalistiku!" Ale já věděl, že žurnalistika není natáčení s přespáváním. Vzali mě až na potřetí.
KF: Musel jste natočit film, který posuzovali?
RS: Ano, natočil jsem dokument o chlápkovi, který v horách na Valašsku umírá na rakovinu. Oni ho propustili z vězení, kde seděl za vraždu, protože mu zbývalo asi půl roku života. Celý film se skládal z toho, že ukazoval poetické záběry Valašska a stád ovcí v dešti a do toho promlouval chlapík venkovská moudra typu - život se dá prožít jenom jednou, žádná další šance už není a komu budeme za ten život odpovědní, to si musíme zvolit my sami...
Dodnes si pamatuju ten šok Sommerové, když jsem jim na pohovoru řekl, že je to celé hrané. Že to takhle žvaní jeden alkoholik, co jsem mu dva dny platil režnou, a pak k tomu přidal příběh o vrahovi, co ho pustili z humanitárních důvodů z krimu. Bylo chvilku trapné ticho a pak mi napsali, že mě berou.
KF: Takže ten chlap nebyl vrah, jen alkoholik, a říkal věci ze scénáře.
RS: Ale houby, říkal svoje vypitá moudra. Každý alkoholik, když více mlčí, než mluví, působí jako filozof. Když už mě dvakrát předtím nevzali na upřímná a prožitá témata, tak jsem jim vymyslel pohádku podobnou té, jaké se tehdy točily ve Febiu nebo v investigativním dokumentu. Tak jsem tam narouboval čekání na smrt. Byla to doba startu hlubokých lidských příběhů a já byl frustrovaný, že navěky budu dělat novináře. Taky jsem je už trochu neměl rád, to jsou ty frustrace moje. Však Vachek se už tehdy na mě díval s podezřením. Nebo Vadas.
KF: A ke komu do dílny jste pak chodil?
RS: Nejdřív k Sommerové a k Adlerovi. Pak jsem přeběhl k Vachkovi a zároveň zůstal u Sommerové. Pohledy na svět těchhle dvou odlišných osobností se do mě slušně zavrtaly.
KF: Dá se to vůbec nějak skloubit? Vypadaly vaše různé ročníkové práce jinak?
RS: Nelíbily se většinou ani jednomu, protože jsem tam rval styly obou. Konečně přicházíme k jádru věci. Jsem schizofrenik, pane Filo, a léčím to tvorbou.
KF: Schizofrenie není rozdvojení nebo rozštěp osobnosti, jak si leckdo myslí. Schizofrenie je neschopnost rozeznat, co je vnější realita a co výplod vlastní mysli - a špatné rozlišování toho, co je přítomnost a minulost.
RS: Napsal jsem o schizofrenii stopadesáti stránkovej scénář, který mi lektoroval dr. Horáček z Bohnic; naše největší kapacita skrze tuhle anamnézu. Jmenuje se to Návrat andělů a hlavní roli měl hrát David Novotný. Hezká definice, co jste napsal, nějak takhle vznikal ten přijímací dokument pro FAMU.
KF: No že se v člověku perou vlivy, a že si svoje nejistoty léčí tvorbou, ještě pořád není choroba, naštěstí.
RS: Víte co je na schizofrenii nejvíc existenciální? Že se musíte spolehnout na to, jak vám svět popisují ostatní, protože to co žijete, vidíte a cítíte vy, to všichni říkají, že je váš chorobný výplod. Takže pravda je to, co říkají druzí, ve vás není. Život v tomhle je opravdu nesnesitelný, pokud je člověk o něco vnímavější ke světu i k sobě. Svět, který vám definují druzí, protože vaše definice je nepřípustná, je kriminálem. Schizofrenie je v tomhle ohledu kriminálem nejtěžším, protože míjí bez povšimnutí rozum a natvrdo míří do duše.
KF: Nebrousil bych k tomu úplně medicínsky, ale je fakt, že u vás je ta terapeutičnost hodně zdůrazňovaná. Největší z Čechů dost nebezpečně testuje, kam až lze zajít. Na druhou stranu nemám nikdy dojem, že bych mohl autora dokonale vnitřně pochopit; beru to tak, že filmy jsou přese všechnu jakkoli deklarovanou upřímnost vždycky stylizované. Proto jsem se u Největší z Čechů pořád dokázal bavit, aniž bych si kladl otázku "jestli to má ten Sedláček zapotřebí se takhle obnažovat a bolestínsky skuhrat".
RS: A vracíme se k začátku... bolestínsky skuhrat. já jsem se ohradil, že nechci odpovídat ve vašem zkušenostním světě na vámi definovaná témata. To platí i pro slova. Dokud si někdo něco neprožije, přikládá slovům vztahujícím se k danému prožitku jiný význam. Moje filmy jsou stylizovaným záznamem konkrétní životní zkušenosti. V tom jsou vlastně křehké zboží, protože zkušenost každého je jiná. Co vy nazýváte obnažováním a skuhráním, já takto vůbec necítím.
Zeptejte se na mě, koho chcete, a zjistíte, že jsem poměrně ostrej chlapík, který se nemaže s ostatníma ani se sebou. Já neskuhrám, já vám nabízím zkušenost jednoho ne úplně standardního života a čekám, jakou odpověď dostanu sám na sebe. Nevytýkám vám vaše závěry, to ani náhodou! Vždyť si o ně svou tvorbou říkám, ale jen se bráním v tomto režimu řeči odpovídat. Mám jinou životní zkušenost, pro mě je ten rejža ve filmu velkej sympaťák; pro pár velice lidských gest, které v tom svém filmově posraném životě umí udělat. A ostatní tam podobné vrcholné okamžiky mají taky. Jak mi říkala po Mužích v říji Hůlová: „Roberte, ty seš tak jemnej, až seš nesrozumitelnej." Snad ne pro všechny.
KF: Petra Hůlová?
RS: Ano. Psala pro mě scénář, který nedopad. Vydala to pak jako knížku
KF: To "obnažování a skuhrání" jsem jinak dával schválně do uvozovek a říkal, že si netroufám to takhle hodnotit. Neměl jsem s postavou režiséra žádný problém, že by mi připadal nesnesitelný, jak už se objevilo v recenzích. Co to bylo nakonec za knížku od té Hůlové?
RS: Ta poslední; o tom sídlišti, jak se tam Romové spojí s Vietnamci. já chtěl natočit nějakej film z chudinského ghetta, ale takový antislámovský. No, odsunuje se to na později.
KF: Tak Bohdan Sláma vidí chudobu jako požehnání z nebes, abychom v sobě našli to lepší. Je vlastně štěstí s velkým š, že jsme chudí, pak můžeme být ryzejší a lidštější.
RS: No právě. Mimochodem, pořekadlo „chudoba cti netratí" je velmi cynickým výmyslem nějakého zazobaného - velmi inteligentního - aristokrata.
KF: Pravděpodobně. Chtělo by to nějakou tečku na závěr.
RS: Chudoba cti tratí. Jak ve filmu, tak v myšlení, tak v životě. Zní to tak vachkovsko-sommerovsky, že by mě za takové moudro pustili s trojkou do dalšího ročníku. Anebo to werichovské „když už jednou člověk je..."
KF: … měl by netratit. Nebo tratit. To jsou takové ty wildovské aforismy, kdy je úplně jedno, co se řekne. Reverzibilní výroky, které znějí zdánlivě chytře.
RS: Žijeme totiž v reverzibilní éře. A může za to televize a net. Myslím, že byste měl napsat scénář ke Třinácté komnatě v ČT a já bych to zrežíroval. Takové Ivetě Toušlové by se to mohlo líbit. Koneckonců, ten pořad jsem rozjížděl já a poprvé jsem tehdy odešel ze střižny od nedokončené věci... ale to už je jiný příběh.
KF: Třinácté komnatě koho?
RS: Díly o Honzu Nedvědovi a Borisi Hybnerovi. Napsal to tehdy Honza Dědek.
KF: A čí Třináctou komnatu bych měl napsat já?
RS: O nějakém takovém mudrlantovi, o živém reproduktorovi lidové hloubky. Mám jednoho kandidáta, jmenuje se Michal Pavlata a je to herec z Činoheráku. Já bych si aspoň vědomě zkusil v tom posraném českém rybníčku, co dělá ten Verhoeven pod palmama Amíkům. Třináctá komnata Michala Pavlaty, abstinujícího alkoholika a moudrého herce s pravdou v očích.
Přemýšlejte o tom! Dobrou noc a díky za fajn pokec.
