Na Berlinale ohromil čínský opus. Dojemná rodinná sága si zaslouží hlavní cenu

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
15. 2. 2019 16:15
To nejlepší přišlo nakonec. Poslední soutěžní snímek letošního festivalu Berlinale, nazvaný Ti ťiou tchien čchang neboli Sbohem, synu od čínského režiséra Wang Siao-šuaje dohnal publikum k slzám.
Sbohem, synu je grandiózní skládanka, která sebevědomě putuje časem tam a zpět.
Sbohem, synu je grandiózní skládanka, která sebevědomě putuje časem tam a zpět. | Foto: Berlinale

Berlín (od našeho zpravodaje) - Tříhodinový rodinný opus o ztrátách blízkých i odvrácených stránkách kulturní revoluce v Číně vypráví především o smutku a bolesti. Činí tak bez sentimentu, zato s obrovským citem pro to, jak o politice mluvit jemně a mezi řádky, pomocí intimních lidských příběhů.

Foto: Berlinale

Režisér Wang Siao-šuaj už se v berlínské hlavní soutěži uvedl roku 2001 snímkem Kolo v Pekingu a získal za něj zdejší Velkou cenu. Ale jeho nynější, dosud nejambicióznější dílo cílí rovnou na cenu hlavní, tedy na zisk Zlatého medvěda.

Je to nejkomplexnější a nejdojemnější titul letošního Berlinale, klenoucí se přes tři dekády, film, který diváky emočně ani vypravěčsky nešetří a v poslední části se jim vrchovatě odměňuje.

Vše začíná scénou, v níž si chlapci hrají u vody, jeden ale odmítá opustit břeh, neboť neumí plavat. A pak už jen kamera zdálky sleduje, jak dospělí běží bahnem a snaží se zabránit nejhoršímu.

Od této silné, pečlivě vybalancované citové dardy se odvíjí umně komponovaný portrét manželské dvojice a několika blízkých přátel. Portrét, v němž zdaleka nezůstane u jediné tragické události.

Sbohem, synu je grandiózní skládanka, která sebevědomě putuje časem tam a zpět. Publikum si musí zaplňovat mezery střípek po střípku. Přitom jde také o film krásně nasnímaný, který diváka obklopí, obejme a navzdory tříhodinové stopáži ani na chvilku nepustí. Jen zprvu je to objetí spíše jako od heveru - srdce se svírá úzkostí nad osudy hrdinů. Vykoupení poté přichází z nečekaných stran.

Je to vzácný pocit, jako při sledování napínavé detektivky. Jen se nepátrá po tom, kdo je vrah, ale spíše kdo je kdo. Kdo je čí syn, jak jdou události za sebou, kdo za co může.

Režisér a scenárista Wang pečlivě dávkuje informace i emoce, vlastně jedno podmiňuje druhé, v tom je jeho snímek výjimečný. Čím více víme, tím osudověji na nás doléhá příběh postav, které se navzdory všemu hrdě staví nepřízni osudu i sociálnímu inženýrství Komunistické strany Číny.

Foto: Berlinale

V této "citové" detektivce nová odhalení neuspokojují intelekt diváka, ale prohlubují jeho emoční prožitek. Sbohem, synu ovšem není sentimentální melodrama: právě proto, že práce s pocity diváka je vrstevnatá, do detailu promyšlená, aniž by však kdykoli přišlo na mysl, že s námi tvůrci manipulují.

Navíc tato rodinná kronika předestírá mnoho osobních i společenských témat. Od kritického pohledu na to, jak čínská politika zakazující mít druhé dítě dopadá na soužití lidí, přes vyrovnávání se s bolestivými ztrátami po otázky, jak dojít smíru s vlastním svědomím.

Sbohem, synu i při vší své složitosti je filmem v jádru diváckým. Není možné to doložit naznačením jeho děje, neboť všechny střípky této spletité ságy do sebe zapadnou až v závěru. A do té doby zůstává divák uhranutý tím, co na něj autor "vysochal". Ale vysochal nikoli s chladem některých konceptuálních festivalových filmů. Sbohem, synu je také neuvěřitelně vřelý snímek.

Nejde jen o nejlepší dílo letošní berlínské soutěže, těžko vzpomenout, kdy se na Berlinale promítal podobně silný film, v jakém chce divák s každou další minutou bydlet víc a víc, prostě proto, že ho obklopuje něco jedinečného. Režisér Wang stvořil svět, který se neklene jen přes tři dekády. Tento emoční prostor nezná hranic.

Režisér a producent Wang Siao-šuaj je uprostřed, vlevo herečka Aj Li-ja, vpravo herec Čao Jen-kuo-čang.
Režisér a producent Wang Siao-šuaj je uprostřed, vlevo herečka Aj Li-ja, vpravo herec Čao Jen-kuo-čang. | Foto: Reuters

Jde o úctyhodnou kolektivní práci - od strhujících hereckých výkonů, tlumených, ale drtivých, přes umění maskérů, kteří nechali postavy stárnout či mládnout, po soulad zvuku, kamery a střihu. Výsledek umí zasáhnout každou scénou. Ale kompletní smysl dává jenom jako celek.

"Čekáme, až zestárneme," říká v jednu chvíli ústřední manželský pár, který v úvodu filmu přišel o syna. Je to věta, ze které píchne u srdce. Proto, že dlouhé desítky minut sledujeme, jak se perou se životem. V náznacích, jen tu a tam otec lakonicky upíjí z lahve pálenku, aniž by z něj snímek dělal alkoholika. A matka truchlí, aniž by to bylo znát. Pak stačí jeden trefný detail a bolest z toho, jak se hrdinové snaží už jen dožít, je nezměrná.

Přitom je to také snímek, který dává prostor naději, který není jen vykreslením zmaru. Navzdory nepřízním osudu i státu, který lidem hází klacky pod nohy, stojí za to dožít až do konce. A u závěrečných titulků se tak chce zvolat především: Sbohem, smutku. Jen to přes slzy není dost dobře možné.

Jaké filmy z Berlinale doporučují čeští kritici? Shodli se na čínském opusu

Jaké snímky z festivalu Berlinale doporučují čeští kritici Kamila Dolotina, Pavel Sladký, Aleš Stuchlý a Vít Schmarc? | Video: Tomáš Stejskal
 

Právě se děje

Další zprávy