Cannes (od našeho spolupracovníka) - Zájem je pochopitelný, v novince účinkují Bill Murray, Tilda Swintonová, Timothée Chalamet, Frances McDormandová, Benicio del Toro, Adrien Brody a mnohá další známá jména. Někteří jako Edward Norton mají jen několikaminutové role, což si kromě Wese Andersona, autora filmů Život pod vodou nebo Až vyjde měsíc, může dovolit málokdo.
Z mnoha herců v Cannes paradoxně chyběla jen domácí Léa Seydouxová, která byla navzdory ukončenému očkování pozitivně testována na covid-19 a musela zůstat v pařížské karanténě.
Známé tváře doprovází šansony Charlese Aznavoura nebo skladby Clauda Debussyho a Fryderyka Chopina plus původní hudba Alexandra Desplata. Ten jednoho ze svých dvou Oscarů ostatně dostal za soundtrack k Andersonově filmu Grandhotel Budapešť.
Francouzštější než Francie
V obraze tentokrát figurují retro plakáty, pitoreskní scénografie a snad všechny atributy francouzské kultury. Režisér se postupně věnuje umění, sexu, revoluci a také gastronomii či kinematografii.
Nostalgický snímek obsahuje trojici povídek, sevřených vyprávěním o fiktivních amerických novinách Liberty Kansas, Evening Sun, které založily pobočku v malém francouzském městě a staly se tam legendou.
Bill Murray jako svérázný šéfredaktor vede list bezmála bohémsky. V jeho redakci se géniové střídají s novináři, kteří za mnohaletou kariéru nenapsali ani řádku. Motto všech zní: Ať už to napíšete jakkoli, snažte se, aby to vypadalo jako záměr.
Poté co nám Anderson představí ducha redakce, věnuje se článkům ze tří rubrik. Ty nás přivedou do vězení za nejnovějším objevem umělecké scény z žánru art brut, na barikády revoluce i lásky a do třetice ke gangu, který unese geniálního šéfkuchaře.
Na rozdíl od autorova předcházejícího animovaného Psího ostrova, jenž se podobně kochal japonskými reáliemi, nemá novinka jednoticí linku ani temnější tóny v podobě ekologických či politických souvislostí.
Andersonovy obrazy jsou nesmírně zábavné, pseudonostalgické. K dokonalosti tu dovádí svůj přístup známý třeba z Grandhotelu Budapešť. Dvaapadesátiletý Američan střídá studiové záběry s exteriéry a animacemi, černobílý obraz s barevným, mnohomluvnost s tichem.
Hercům dává prostor k výrazné stylizaci, strnulost kombinovaná s extravagantními účesy nebo zarputilými výrazy je součástí hry.
Anderson pro Andersona
Zároveň se při sledování vkrádá na mysl myšlenka, kam scénografická a inscenační hra s obrazem vede. Ano, můžeme říct, že jde o jemně ironickou poctu novinářskému řemeslu z dob nejen před internetem, ale také faxem, počítačem a dalšími vynálezy. Prostě z doby, kdy novinář musel za zprávami jezdit na kole. Na 107 minut je to ale trochu málo.
Přitom Wes Anderson dříve dokázal svou poetikou traktovat zásadní momenty dospívání nebo životních krizí tak, že to nebyla poetika sebestředná, vedoucí jen k sobě samotné.
Coby návrat do minulosti, která ve skutečnosti nikdy nebyla takhle krásná, a jako vyznání dnes už nemoderní modernitě je novinka oddechovou, vizuálně vytříbenou zábavou. Na plakát by mohl přijít každý druhý záběr, hvězdnou tvář a výtvarný potenciál na to má.
Kdyby si ale divák u Francouzské depeše Liberty Kansas, Evening Sun zdříml, o nic kromě několika gagů také nepřijde.
O rok odloženou premiéru v Cannes provázelo nadšené přijetí. Tvůrci věrně posečkali na další ročník nejslavnějšího festivalu a Anderson přivezl hvězdnou delegaci.
Je potřeba ale také vidět, že film se omezuje na spiklenecké potěšení ze hry s pitoreskními - byť často skutečně okouzlujícími - obrazy. Že ho netáhne silnější vnitřní pnutí ani příběh.
Wes Anderson si zkrátka vytvořil rozpoznatelný vizuální styl vlastního světa. A teď žije v jeho hranicích.
Autor je filmový kritik Radiožurnálu.
Film
Francouzská depeše Liberty Kansas, Evening Sun
Scénář a režie: Wes Anderson
Falcon, česká premiéra 18. listopadu.
