„S televizními Vánoci se u nás neexperimentuje. Proč?“ ptá se odborník na média

V rozhovoru pro Aktuálně.cz Petr Bednařík také připomíná, bez čeho se neobešly socialistické televizní Vánoce, co je typické pro ty současné i to, jak cenzura kdysi zasáhla do Šíleně smutné princezny.

Jak to máte s pohádkami přes Vánoce vy?

Já se vždycky podívám na ty nové televizní pohádky a pak si hned přečtu recenze. Je zajímavý fenomén, že recenze na štědrovečerní pohádky vychází ještě ten večer hned po jejich skončení. Jak na zpravodajských serverech, tak od diváků. Plno lidí má pocit, že tuhle pohádku musí hned zhodnotit, zatímco dřív recenze v novinách vycházely až za několik dní. Loni jsem sledoval, že už v průběhu večera se řada diváků vyjadřovala, jak se jim ta pohádka - velmi často - nelíbí.

To pak ale znamená, že lidé tráví důležitou část Vánoc u obrazovky, ať už je to televize, mobil nebo počítač. Není to škoda, že se tak málo soustředíme na lidi kolem sebe? Jsme pak sice spolu, ale sami.

Ono u nás funguje, že rodina je u televize společně. A i děti, co si zrovna rozbalily dárky, se kolem televize také motají. I dědečkové a babičky si k pohádce přisednou. Lidé, kteří naopak žijí sami, často říkají, že pohádky se šťastným koncem jim psychicky pomohou a přebíjí ten akutní pocit samoty. Pohádka by vás neměla dostat do deprese, ale naopak ukázat, že svět může vypadat lépe. I když je to nakonec jen pohádka.

Naše pohádky jsou opravdu zaměřené na šťastné konce. Ty temnější v českém vánočním programu příliš nenajdeme. Je to tak?

Ano. Například má oblíbená pohádka Malá mořská víla od režiséra Karla Kachyni je na Vánoce snad nejméně uváděná, protože šťastný konec tam tak úplně není. Víla zachrání prince, ale sama se obětuje a promění se v mořskou pěnu. Zatímco my máme rádi, když je na konci svatba a hlavní hrdinové odchází společně. Ale třeba Německo má tradici bratří Grimmů. Ta je nám úplně vzdálená. Nechceme v pohádkách poslouchat o tom, že někdo přišel o oko, nebo o usekaných prstech…

My jsme místo toho měli Aničku s lískovými oříšky…

Tahle pohádka byla taky dost depresivní, ale ve výsledku se hlavní hrdinka dočká záchrany. I Božena Němcová napsala některé pohádky se špatným koncem, ale ty jsou málo známé.

Nejpopulárnější filmové pohádky jsou dodnes ty, které vznikly za minulého režimu. Bylo tehdy jejich natáčení jakýmsi tvůrčím útěkem?

Dětské televizní pořady celkově byly pro mnoho tvůrců příznivou oblastí, protože tam nebyl tak silný ideologický tlak. Když někdo točil televizní seriály a inscenace pro dospělé, tak věděl, že jejich ideologická stránka bude hodně pod dohledem. Dětská tvorba byla v tomto ohledu trošku stranou. Nejen v oblasti televize, ale i dětských časopisů. Tam pracovali i lidé, které režim oficiálně nepodporoval. V pohádkách většinou o politiku moc nešlo.

Dnes považujeme téměř za samozřejmost, že se pro Štědrý večer musí natočit nová pohádka, ale to vzniklo až v 90. letech. V 70., 80. letech televize udělala jednu novou studiovou pohádku pro vánoční čas a vysílaly se dvě tři české filmové pohádky o svátcích. Pak se přidávaly sovětské pohádky (nejen Mrazík) a někdy byla k vidění ještě východoněmecká pohádka. Ale tenkrát Vánoce neznamenaly jednu pohádku za druhou. Dnešní Štědrý večer, to je: pohádka a pak Pelíšky. Ale v 80. letech se například na Štědrý večer vysílala adaptace díla Boženy Němcové V zámku a podzámčí. Depresivní záležitost. V první minutě zemře klukovi máma a celý děj je pak jeho o těžkém životě. Tohle kdyby dnes televize nabídla 24. prosince večer, tak by se diváci na sociálních sítích bouřili ještě dřív, než by to začalo.

V 80. letech také jednou na Štědrý den dávali film Počítání oveček od Karla Kachyni. O malé dívence, co má nemocné srdce a je z dětského domova. Rozhodně žádná pohádka, ale reálný příběh, smutný děj. I takové věci se točily pro vánoční program. Adaptace literárních děl, Jirásek, Němcová... nebo citlivé příběhy ze současnosti. A to natáčení rodinných příběhů pro obrazovku se úplně vytratilo.

Ještě se vraťme k té zmíněné cenzuře. Šíleně smutné princezně se tak úplně nevyhnula, vystřihovaly se z ní některé scény.

Ono to odpovídá tomu, že pohádka šla do kin v roce 1968. V jiné době by tak uvolněný film vzniknout nemohl. Autor hudby Jan Hammer pak také emigroval, což by vyřešili pouhým vyhozením jména z titulku, ale píseň Kujme pikle hudebně připomíná ruské melodie a tancují při ní kozáčka. Herec Darek Vostřel byl navíc člověk, který nesměl za normalizace působit, protože byl spojen se zakázaným seriálem Píseň pro Rudolfa lll. Pohádku tedy nedali do trezoru, ale vyhodili jméno autora hudby i textů a některé scény. Ale jinak nebyl důvod pohádky cenzurovat, protože scénáře procházely na Barrandově kontrolou, než se začalo natáčet.

Jak se vystřižené scény dochovaly?

Záleželo na lidech. V barrandovských laboratořích se tyhle části, myslím, dochovaly. Někdy dal vystřižený filmový pás někdo do krabice, kterou nadepsal jiným názvem. Ale z 60. let zmizela řada věcí z televizní produkce. Třeba vysílání z roku 1968, publicistika, zpravodajství, spousta pořadů není dochovaných. V archivu televize je jen část produkce z toho roku. Televizní noviny jsou většinou bez zvuku. Normalizační vedení nechalo různé věci zničit. I záběry z 21. srpna, které máme, jsou většinou od filmařů, a nikoli z televize. I leden 1969 a Jan Palach. Nemáme dochované, co všechno o jeho smrti televize vysílala.

Když navážeme na to, že se dnes netočí štědrovečerní televizní filmy ze současnosti, vy jste k tomu už několik let zpátky vyzýval tuzemské tvůrce...

Ale stále se točí ta pohádka. Ve chvíli, kdy se vysílá, se už připravuje nová pro následující rok. A 25. prosince pak bývá československá pohádka. Televize několikrát ročně reprízuje třeba televizní filmy s Tomášem Holým, při kterých si člověk říká, že to přece není žádný složitý scénář. To by dnes někdo určitě také dokázal podobně napsat a realizovat.

Dřív se na Vánoce vysílala i kultura, třeba Chvilka poezie, houslový koncert... Tenhle typ pořadů dnes najdeme spíš na ČTArt. Neměla by televize diváky víc vzdělávat?

Houslista Josef Suk hrál dříve v televizi během Štědrého dne několikrát a večer na prvním programu. Opakovaně šla i Sváteční chvilka poezie nebo pořady o folkloru a vánočních tradicích. Pořady s církevními tématy za normalizace nemohly být uváděné, ale ty s vánočními tradicemi ano.
Dnes jsme tradice opustili. Díváme se na pohádky a komedie. Občas to proložíme Belmondem…

Výběr vysílaných zahraničních filmů dost ignoruje mladou generaci. Co má sledovat dvacetiletý člověk? Četníky? Pro náctileté a dvacetileté v televizi nic nevymýšlíme. Ať se pěkně dívají, na co jsme zvyklí. U nás se s televizními Vánoci neexperimentuje. Já si ale myslím, že něco by se zkoušet mělo, a ne jet jen takzvaně na jistotu.

Dnešní televizní program konce roku bude vypadat prakticky stejně jako loni, předloni. I z toho důvodu je štědrovečerní pohádka ze strany recenzentů tak sledovaná, ono není moc co jiného hodnotit. Dvě nové pohádky a silvestrovský pořad. Přitom na Silvestra se také vlastně nic zvláštního nestane. Z obchodního hlediska komerčním televizím ani moc nedává smysl investovat do silvestrovských show, doba reklamních investic je před Vánoci.

Kupují se ještě dnes české filmy v zahraničí?

Především ty animované, co tu šly do kin. Pohádky už méně, ale třeba do Polska se nedávno prodala skupina televizních pohádek. Máme pověst země, která je dokáže točit. Dřív jsme uměli točit i seriály pro děti. Teď například uplyne 45 let od premiéry Arabely, která proběhla o Vánocích roku 1980. Arabela, Návštěvníci, Létající Čestmír, Pan Tau… tyhle seriály jsme poslali do mnoha zemí světa. Je smutné, že dnes nemáme žádná omezení, ale už takové věci netočíme. Přitom tenkrát jsme to paradoxně točili za západoněmecké peníze. Díky západoněmeckému producentovi se ta díla dobře distribuovala do ciziny. Režisér Vorlíček vzpomínal, že zvolili jméno Arabela, protože je mezinárodní. I rodina se jmenovala Majerovi, aby to bylo srozumitelné také pro německé diváky. V Návštěvnících zase vystupuje hlavní dětský hrdina s mezinárodním jménem Adam Bernau.

Když se jednalo o západoněmeckou marku, šla velká komunistická ideologie stranou. Funkcionáři jezdili na služební cesty na Západ, s dietami, pořídili dárky… A nakoupila se i nějaká kvalitní televizní technika. Ale divák si toho ani nevšiml. V titulcích se jen na konci objevil název západoněmeckého koproducenta a v novinách se jednou větou zmínilo, že se točilo za účasti zahraniční produkce. Přitom i druhá řada Nemocnice na kraji města v roce 1981 vznikla na popud Němců. Západoněmečtí herci si ale zahráli až v Cirkusu Humberto a Dobrodružství kriminalistiky na konci 80. let.

Souhlasíte s tím, že Češi si o Vánocích nechtějí pustit do obýváků amerického Santu Clause, ale jasně upřednostňují Ježíška?

V tomhle jsme byli zásadoví i v 50. letech, kdy byla tendence „přeučit“ lidi na východního Dědu Mráze. Ale ne, v Československu ho neprosadili. I když na základních školách se tahle myšlenka tlačila, naštěstí marně. V devadesátkách zase i do obchodů vtrhl Santa Claus a i tehdy chtěli lidé raději poctivé české Vánoce. A ladovskou zimu, aby zamrzl rybník a napadl sníh.

Související

Vánoce v České televizi: pohádka s Oskarem Hesem i silvestrovská StarDance Tour

Jaká je vaše osobní televizní vánoční klasika z poslední doby?

Láska nebeská. Já už ten film ani nepotřebuju vidět celý, ale dávám si třeba jen poslední půlhodinku, kdy se tam všechno rozplete. Jak Colin Firth jede do Portugalska a jak se malý Sam chce na letišti rozloučit se svojí školní láskou. To je sledování filmů, když už to znáte nazpaměť a stačí vám závěr. A zase se vracíme k tomu, jestli bychom zvládli natočit něco podobného i dnes. Já myslím, že ano. Ony nějaké pokusy o tuzemské vánoční filmy v kinech v poslední době byly, ale takové rozpačité. Člověk si nakonec řekne, že ta Láska nebeská je zatím pořád lepší.