S šarmem aristokratky. Herečka Divíšková psala Husákovi a excelovala na divadle

Nina Divíšková jako vyděračka Otýlie ve filmu Juraje Herze Morgiana (1972).

Nina Divíšková, hra Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho

Česká herečka Nina Divišková se narodila 12. července 1936 v Brně. Vystudovala DAMU a 35 let působila v pražském Činoherním klubu. |

Foto: Profimedia – Jiří Černohorský / CNC

Letos v červenci by se dožila devadesáti let herečka Nina Divíšková, jejíž biografie je plastickou kronikou české kultury druhé poloviny 20. století. Prošla ostravskou divadelní školou, stala se klíčovou osobností pražského Činoherního klubu, čelila normalizační perzekuci a nakonec – v pokročilém věku – získala masovou diváckou popularitu.

„Tatínek z ní chtěl mít magistru. Ale Nina chtěla být šaškem.“ Tato věta, kterou Divíšková pronesla v jednom z pozdějších ohlédnutích za svým životem, možná nejlíp vystihuje její chápání herecké profese. Slovo „šašek“ v jejím případě nebylo projevem falešné skromnosti či zlehčování. Označovala jím vědomý příklon k tradici, v níž je smích nástrojem poznání, způsobem artikulace pravdy a obranou proti absurditě existence.

Divíšková po celý svůj tvůrčí život přistupovala k divadlu jako k něčemu principiálně vznešenému, co vyžaduje absolutní vážnost, i když se na jevišti odehrává ta nejdivočejší fraška.

Otec se potápěl do jeskyní, matka tančila

Formování její osobité estetiky nelze oddělit od rodinného zázemí, spojujícího adrenalinový sport s uměleckou avantgardou. Její otec Karel Divíšek starší byl renesanční figurou moravského veřejného života – letec, automobilový závodník, průkopník jeskynního potápění a speleolog, který sestupoval do Macochy a mapoval Punkevní jeskyně v dobách, kdy šlo o dobrodružství na hraně života a smrti.

Matka Elmarita Divíšková působila jako taneční pedagožka, přímá pokračovatelka duncanovské školy rytmického tance. Starší sestra Tamara se později prosadila jako významná výtvarnice a keramička. Divíšková si díky matce osvojila smysl pro rytmus a pohybové vyjádření psychických stavů.

Tvrdá ostravská škola

Když se po ročním intermezzu studia dějin umění v Brně – vynuceném tím, že JAMU neotevřela herecký ročník – dostala na pražskou DAMU, její spolužák a budoucí celoživotní manžel Jan Kačer na ni vzpomínal jako na estetický úkaz. Byla vysoká, štíhlá, s antickým profilem, hlubokým, zvučným altovým hlasem a tmavými vlasy s ostře zastřiženou ofinou. Na první pohled byla předurčená k velkým romantickým rolím. Vnější zdání ale klamalo.

Po absolutoriu v roce 1959 odešla Divíšková spolu s téměř celým ročníkem do ostravského Divadla Petra Bezruče. Šest let strávených v průmyslové metropoli severní Moravy pod vedením mladých tvůrců, jako byl právě Kačer, pro ni představovalo formativní éru.

Ostravské publikum, tvořené z velké části dělníky z hutí a dolů, neodpouštělo akademickou manýru a faleš. Vzniklo tak divadlo bezprostřední, syrové, vnitřně pravdivé. Právě v Ostravě se vyjevila pravá povaha herectví Niny Divíškové. Namísto pasivních obětí osudu začala ztvárňovat ženy s „proříznutou hubou“, bytosti břitkého intelektu, vznětlivého temperamentu, ale i hluboké vnitřní zranitelnosti.

Její rejstřík se klenul od utrápené Blanche DuBois v Tramvaji do stanice Touha přes němou Katrin v Brechtově Matce Kuráži až po uličnickou Roxanu v Cyranovi z Bergeracu. Ve hrách tehdejších současníků pak cizelovala civilní, soustředěný projev poučený filmovým neorealismem.

Pětatřicet let v Činoherním klubu

V roce 1965 se ostravské jádro přesunulo do Prahy, aby dalo vzniknout Činohernímu klubu. Tato komorní scéna se stala duchovním centrem pražského divadelního zázraku 60. let. V intimním prostoru, kde divák seděl v bezprostřední blízkosti herce, se etabloval nový, detailnější typ herectví, pracující s jemnou mimikou a civilní mluvou, která nepotřebovala patos velkých jevišť. Divíšková zde strávila pětatřicet let a ztvárnila na čtyři desítky rolí.

Jednou z jejích vrcholných rolí byla Svatava ve Smočkově grotesce Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. Divíšková zde podle dobových recenzí s neobyčejným citem pro každý pohyb přetvořila postavu nešťastné staré panny v monstrózní, přesto lidské stvoření. S přihrbenými zády, svěšenými rameny a umělým předkusem předváděla loutkovitě trhané kreace, za něž opakovaně sklízela dlouhý potlesk.

Schopnost balancovat na hraně mezi komikou a tragikou prokázala i v Schormově legendární inscenaci Zločin a trest. Podobně ve hrách Aleny Vostré (Na koho to slovo padne, Na ostří nože) dávala tvář moderním, ironickým ženám své generace, které se pokoušely nalézt svobodu navzdory rigidním společenským pravidlům.

Nina dokázala zázrak, říkal Jan Kačer

Po srpnové okupaci v roce 1968 dopadla také na Činoherní klub ruka normalizační cenzury. Jan Kačer byl z politických důvodů propuštěn a vyhnán zpět do Ostravy. Divíšková však v Praze zůstala. Tento paradox byl dán mimo jiné jejím specifickým kádrovým profilem: přestože byla kvůli otcovu podnikání a svobodomyslnosti po roce 1948 označována za buržoazní živel, její aristokratická odtažitost a zdánlivá nezařaditelnost ji před zraky nejtvrdších cenzorů částečně chránily.

Zůstat v Činoherním klubu však znamenalo nést obrovskou existenciální i existenční tíhu. Musela sama postavit dům, uživit a vychovat tři dcery a udržet rodinu pohromadě, zatímco manžel se vracel domů pouze na víkendy. Jan Kačer později s pokorou přiznával, že Nina dokázala zázrak, který by on sám nikdy nezvládl.

Přes všechen tlak však Divíšková nesklonila hlavu. Například Gustávu Husákovi poslala telegram, v němž protestovala proti jeho zvolení prezidentem. Věděla, že riskuje konec kariéry, ale čest a pravdomluvnost pro ni byly nutností. V 80. letech se díky tomu stala morální a uměleckou oporou okleštěného souboru, kde excelovala například jako paní Šulcová v Hrabalově Něžném barbarovi.

Geniální Matka posedlá charitou

V roce 2001 se Nina Divíšková rozhodla z Činoherního klubu odejít. Ne ovšem do ústraní. Hostovala na mnoha pražských scénách, z nichž tou nejdůležitější se pro ni stalo Dejvické divadlo. Tamější režisér a dramaturg Petr Zelenka ji obsadil do role Matky v Příbězích obyčejného šílenství. Postava ženy posedlé charitou, která rozesílá balíky obnošeného šatstva obětem globálních katastrof a zachraňuje svět, zatímco se jí rozpadá vlastní rodina, se stala druhým vrcholem její kariéry. Hrdinku napsanou na hraně karikatury hrála s naprostou vážností. Matka neví, že je k smíchu, věří svému poslání.

Divíšková postavu v Dejvickém divadle hrála devět let a následně ji ztvárnila i ve filmovém zpracování, které jí vyneslo nominaci na Českého lva. Zatímco film ji představil náročnějšímu publiku, televizní seriál Vyprávěj z ní učinil celonárodní hvězdu. Její babička Běta je zosobněním tichého vzdoru a humoru, které přesně zrcadlily hereččiny vlastní občanské postoje. Divíšková se tak stala milovanou tváří miliónů diváků v době, kdy většina jejích vrstevníků již nežila aktivním uměleckým životem.

S divadelními prkny se rozloučila v roce 2013 ve Švandově divadle. Ve hře Sudička Lachesis ztvárnila ženu, jež přežila koncentrační tábor a v pařížské kavárně hostí velké umělce – role jako by symbolicky uzavřela její celoživotní tázání se po smyslu lidského údělu. Nina Divíšková byla herečkou, která dokázala spojit aristokratický šarm s klaunskou maskou, hrdost s ochotou, a tím prokázala, že právě šaškovství může být tou nejspolehlivější cestou k pravdě.

Prohlédnout 13 fotografií