O úmrtí informovala agentura AFP s odvoláním na umělcovu dceru. Podle ní Carrière netrpěl žádnou zvláštní nemocí, zemřel ve spánku ve svém pařížském domově. Po posledním rozloučení v metropoli bude pochován v rodné obci Colombières-sur-Orb na jihu Francie, upřesnila Kiara Carrièreová.
"Na žádný nápad jsem nepřišel s tužkou v ruce. Vždycky jsem s někým pracoval, protože tvorba scénáře začíná výměnou názorů," napsal o sobě. "Nejsem mistr, jen spolupracovník. Chci, aby byl režisér se mnou od úplného začátku. Některé z nich se mi podaří přesvědčit víc, aby se mnou seděli a klábosili, některé míň," shrnul před lety v rozhovoru pro časopis Reflex.
Jean-Claude Carrière patřil k nejuznávanějším scenáristům posledního půlstoletí. Podepsán byl především pod snímky surrealisty Luise Buňuela jako Deník komorné, Kráska dne, Mléčná dráha, Tajemný předmět touhy nebo Nenápadný půvab buržoazie. Se španělským režisérem, který byl o 31 let starší, se úzce přátelili, často vídali, společně pracovali i cestovali. Tvůrčí tandem vydržel 19 let, až do Buňuelovy smrti.
Vedle Jeana-Luca Godarda nebo Volkera Schlöndorffa dále Carrière opakovaně spolupracoval s Milošem Formanem. S českým držitelem dvou režijních Oscarů, s nímž se seznámil roku 1966 na italském festivalu, napsal snímky Taking Off z roku 1971, Valmonta, uvedeného v roce sametové revoluce, nebo Goyovy přízraky. Ty roku 2006 scenárista osobně uvedl v Praze s herci Natalií Portmanovou či Javierem Bardemem.
"Jean-Claude mluví velice dobře anglicky, takže jsme se bavili anglicky," řekl Forman v knižním rozhovoru s Bohdanem Slámou, kde vzpomínal, jak si s Carrièrem vždy přehrávali scénáře.
Při práci na Goyových přízracích si Carrière pronajal auto, s Formanem pak dvanáct dnů cestovali po španělských klášterech a hradech. Navštívili například jižní Aragonii. Už s hotovými verzemi scénáře se pak vídali u Formana doma v USA.
V rozhovorech o Goyových přízracích, které se zaměřovaly na mladého inkvizitora a dceru bohatého madridského kupce, poloviční Španěl Carrière zdůrazňoval paralely mezi inkvizičními procesy a současnou politikou. "Film klade hodně otázek, vypovídá o řadě témat, dotýká se pojmů jako tolerance, velkorysost, hledá, co je v pozadí. Určitě bude některým lidem vadit. Taky v něm lze najít spoustu paralel se současnou politikou, a to ne jenom s americkou. Nikdo nám taky nechce věřit, že scénář byl hotový ještě před válkou v Iráku," řekl scenárista Lidovým novinám v roce 2007, čtyři roky po americké invazi do Iráku.
Jean-Claude Carrière se podílel i na americké adaptaci románu Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery, kterou natočil režisér Philip Kaufman. Ten do hlavní role Tomáše obsadil Daniela Day-Lewise, Sabinu hrála Lena Olinová, Terezu pak Juliette Binocheová.
"Producent Saul Zaentz nejprve oslovil Miloše Formana. Miloš měl ale stále rodinu v Československu, a tak práci odmítl, protože by tím mohl příbuzné ohrozit," vypráví Carrière v česky nedávno vydaném Kunderově životopisu od Jeana-Dominiqua Brierra.
Zdůrazňuje, že Kundera nemluvil anglicky, proto pro něj Carrière první verzi scénáře napsal ve francouzštině. "Vyměnili jsme si několik dopisů, v nichž navrhoval změny. Ve filmu je dokonce několik jeho vět, které nejsou v knize. Jinak ale neměl žádné právo veta. Když člověk adaptuje knihu, je lepší mít na své straně režiséra než autora," naráží Carrière na fakt, že film Nesnesitelná lehkost bytí má Kundera ze všech svých adaptací nejméně v oblibě.
Později scenárista konstatoval, že "literatura je pro film a pro scénář snad vůbec nejzákeřnějším nepřítelem".
Carrière, kterým sám sebe charakterizoval jako vypravěče, byl autorem stovky scénářů a desítek literárních děl. Rovněž hrál, režíroval nebo psal písňové texty pro šansoniérku Juliette Gréco. Jeho divadelní hru Terasa nastudovalo pražské Divadlo Bez zábradlí v režii Karla Heřmánka, Český rozhlas zase přichystal inscenaci jeho hry Normální okruh.
Narodil se roku 1931 do francouzské vinařské rodiny. Otci pomáhal pěstovat víno, třešně či kaštany. Od mládí se zajímal o literaturu či historii. Roku 1957 debutoval románem Ještěrka, své první filmy jako režisér natočil zkraje 60. let.
"Až do začátku druhé světové války jsem žil jako ukázkový vesnický chlapec. Pak jsem odešel do Paříže, bylo to jako jiná planeta. Ale srdcem jsem přece jen Španěl. Byl jsem ve Španělsku mnohokrát, umím španělsky," vzpomínal v interview pro časopis Reflex muž, který kromě španělštiny a francouzštiny psal také anglicky nebo německy.
V 80. letech se podílel na koncepci pařížské filmové školy Femis, které v letech 1986 až 1996 předsedal. Roku 1982 pracoval s polským režisérem Andrzejem Wajdou na filmu Danton, alegorii o zvratu rovnostářských idejí v intriky a teror s Gérardem Depardieum v hlavní roli.
Navzdory vysokému věku zůstával aktivní do posledních let. Ještě před třemi roky zveřejnil esej, v roce 2019 byl spoluautorem scénáře filmu Le sel des larmes, jejž natočil Philippe Garrel.
V Česku ve dvou vydáních vyšla Carrièrova životopisná kniha Vyprávět příběh, ve které vzpomíná na spolupráci s Formanem, Buňuelem či Peterem Brookem. Především však píše o příběhu obecně, zasazuje scenáristickou profesi do širších souvislostí a varuje před unifikací kultury. Zvlášť kritický je k americké kinematografii a jejím prefabrikovaným tématům, které podle Carrièra umenšují význam představivosti a lidské zkušenosti.
Studentům radí, aby psali co nejstručnější dialogy nebo co nejméně psychologizovali. Část knihy tvoří jeho přednášky z bruselské filmové školy.
"Carriere uvažuje planetárně; proto jsou přirozenou součástí jeho myšlení poznatky z neevropských civilizací. Proti hlasité blazeovanosti, pocitovým módám a houbovitému nasávání odlišností tu zní mimořádně inspirativní hlas, jenž nahlíží na věci střízlivou, poučenou, a přece méně ověřenou optikou," napsal o knize kritik Josef Chuchma v deníku Mladá fronta Dnes.
Do češtiny byla přeložena také scenáristova vzpomínková kniha Léta utopie, zaměřená na konec 60. let minulého století, nebo knižní rozhovor s italským romanopiscem Umbertem Ecem nazvaný Knih se jen tak nezbavíme. V něm se aktéři mimo jiné zabývají myšlenkou, že o spoustě historických událostí se zachovaly prameny pouze z jedné strany.
"O starých Galech máme písemné svědectví pouze od těch, co s nimi bojovali, o řadě náboženských společenství - podle jejich odpůrců sekt - máme také zprávy jenom od těch, co společenství nakonec potřeli. Podle autorů je tedy možné, že velká část znalostí o naší minulosti pochází z pera kreténů, hlupáků a fanatických odpůrců," parafrázoval historik Jiří Padevět v recenzi knihy pro Hospodářské noviny.
Jean-Claude Carrière, jenž opakovaně navštěvoval Indii, byl rovněž autorem devítihodinové dramatizace staroindického eposu Mahábhárata, kterou v novém tisíciletí nastudovalo pražské Divadlo ABC. Scenárista na ní pracoval 11 let, dle vlastních slov měl "dva kufry materiálů".
Též sepsal knihu s tibetským duchovním dalajlamou. Snažil se v ní dokázat, že buddhistická nauka patří i do dnešního světa, a zajímal se o dalajlamovy názory na války, porodnost, výchovu, filmy či sex.
