Rusko si homosexuály spojuje se Západem, míní Putinovy děti

Sabine Kejlová Sabine Kejlová
12. 11. 2014 13:29
Rozhovor s tvůrci dokumentu Putinovy "Děti 404", který ukazuje pravdu o tom, jak těžké je být teenager-homosexuál v zemi, kde gay rovná se téměř antikrist.
Záběr z filmu Putinovy děti „404“.
Záběr z filmu Putinovy děti „404“. | Foto: Mezipatra

Rozhovor - Nejemotivnější atmosféra letošního queer filmového festivalu Mezipatra nastala skoro určitě po promítání dokumentu Putinovy "Děti 404". Dokument režisérů Pavla Lopareva a Askolda Kurova je velmi silnou výpovědí o životě náctiletých gayů v Rusku sám o sobě. Když se ale začaly ozývat „Putinovy děti“ sedící přímo v hledišti, přecpaný Světozor neměl daleko k slzám.

Putinovy děti jsou jejich prvním společným filmem. Projekce tohoto dokumentu je ale v Rusku téměř nemožná. Nemá absolutně žádnou propagaci, provozovatelé kin musí kvůli němu na výslechy a na dvě promítání ze čtyř vtrhli mravokárci formátu novodobé španělské inkvizice. Co je ale na filmu tak kontroverzní? Ukazuje pravdu. Pravdu o tom, jak těžké je být teenager-homosexuál v zemi, kde gay rovná se téměř antikrist.

Podívejte se na ukázku z filmu Putinovy "Děti 404".
Podívejte se na ukázku z filmu Putinovy "Děti 404". | Video:

Podle Askolda a Pavla Rusové takto homofobní nebyli vždycky. „Já si myslím, že za všechno může zákon o propagandě. My jsme pečlivě pozorovali ten proces, když se to přijímalo, a všimli jsme si, že představitelé médií a ostatní lidi zaujímají pozici, kterou dřív rozhodně nezaujímali,“ říká Askold Kurov v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Kurov i Loparev jsou ale naprostým protikladem stereotypů, které u nás o ruské povaze (pokud něco takového vůbec existuje) poměrně nešťastně míváme. Oba jsou velmi mírní, zdvořilí, mluví potichu a s pokorou, občas dokonce vypadají trochu vyplašeně. My jsme si spolu povídali o tom, jak dokument vznikal, co se stalo s jeho hlavními hrdiny a proč se na rozdíl od ostatních zatím neplánují z Ruska vystěhovat. „Důležité změny potřebují čas,“ myslí si Pavel Loparev.

Aktuálně.cz: Jak dlouho se vy dva vlastně znáte?
Askold Kurov: Studovali jsme stejnou uměleckou školu, takže se známe už dlouho. Žádné blízké přátelství to ale nebylo, jen jsme o sobě věděli a zdravili se. Opravdu dobře jsme se navzájem poznali až při natáčení.

Pavel Loparev a Askold Kurov.
Pavel Loparev a Askold Kurov. | Foto: Anna Vedralová

A.cz: Ptám se proto, že ve filmu často zaznívala slova jako strach nebo vzájemná nedůvěra. Některé děti dokonce odmítly do projektu „404“ poslat svoje fotografie, aby někdo neodhalil jejich identitu. Navzdory tomu, že fotky prochází grafickou úpravou… Jak těžké pro vás bylo nějakou důvěru vybudovat a přimět děti, aby promluvily i do filmu?
AK: Naším ručitelem byla Elena Klimova, s ní jsme se seznámili jako první. Ona nám postupně začala důvěřovat, strávili jsme spolu několik dní, a dokonce jsme za ní jeli do městečka Nižnij Tagil, které je až na Uralu. Oslovila pro nás asi sedm set dětí z projektu „404“, jestli by se nechtěly zúčastnit natáčení. Z těch sedmi stovek nakonec přišlo jenom pětasedmdesát souhlasných odpovědí, takže strach byl určitě i tam.
Pavel Loparev: V procesu se potom objevily další komplikace a z pětasedmdesáti zbylo jenom pětačtyřicet.

A.cz: Jak natáčení s dětmi probíhalo?
AK: Nejdůležitější pro nás byla od začátku šetrnost. Nakonec se ale ukázalo, že jsme byli opatrní až zbytečně moc. Děti samotné se vůbec nebály mluvit na choulostivá témata, naopak byly rády, že mohou konečně mluvit otevřeně. Byla to taková symbióza. My jsme totiž vystupovali i jako terapeuti nebo psychologové, protože v některých případech jsme byli úplně první dospělí, se kterými na toto téma mohly mluvit. Nešli jsme samozřejmě moc do hloubky, nekladli jsme jim žádné intimní otázky. Spíš jsme se ptali na jejich vztahy s rodiči nebo spolužáky, a tak zřejmě všechny byly za to rády a děkovaly nám.

A.cz: Mezi příběhy je i hodně výrazná osoba, osmnáctiletý Pasha, který se celou dobu snaží dostat z Ruska. Byl jediný z projektu, komu nevadilo ukázat na kameru obličej?

Askold Kurov.
Askold Kurov. | Foto: Anna Vedralová

AK: Ne, Pasha účastníkem toho projektu totiž vůbec nebyl. Když jsem ho poprvé potkal, ani jsem nevěděl, že je gay. Seznámili jsme se totiž na demonstraci na podporu ruského politika Navalného (kritik Putina Alexej Navalnyj, pozn. aut.), netušili jsme, jak moc nám potom zapadne do filmu.
PL: Dlouho jsme se rozhodovali, jestli ho vůbec zařadíme. Nakonec se ale ukázalo, že přestože Pasha nebyl účastníkem projektu „404“, prošel si úplně stejnou cestou jako ostatní děti. Tři čtvrtiny z nich zdůrazňovaly, že se chtějí z Ruska odstěhovat, a Pasha na konci skutečně odjíždí do Kanady. Askold ho natáčel celý měsíc před odletem, byl s ním i v Moskvě a na konci filmu jsou záběry, jak prochází bránou na letišti. Stal se hrdinou toho filmu.
AK: Další praktická věc byla ta, že jsme potřebovali někoho, komu už bylo osmnáct, abychom neporušovali zákon. Pár měsíců před začátkem natáčení Pasha oslavil osmnáctiny. Navíc jsme celou dobu věděli, že odletí a v Kanadě už zůstane. Ta situace pro něj byla bezpečná. Nebylo tam žádné riziko, že kdyby zůstal, pronásledovali by ho a určitě by mu nějakým způsobem ublížili.

A.cz: Jste s Pashou stále v kontaktu? Jaké pro něj bylo začínat nový život v cizí zemi?
AK: Pasha je hodně ambiciózní člověk. Vytyčí si nějaký cíl a jde za ním. Navíc má velmi hodnou maminku, která ho nejen přijala, ale také podporuje. Pomáhá mu hradit náklady za studium i ubytování a posílá mu peníze. Pasha má sen, že by zhruba za sedm let chtěl mít vlastní rodinu. Přeje si domeček v Kanadě, kam by si vzal i maminku. My jsme moc rádi, když můžeme říct, že tenhle jeho sen už se zčásti realizuje.

Elena má obrovskou odvahu. Vůbec nechápu, jak tak drobný člověk fyzicky dokáže tohle všechno snést. Policie k ní přišla domů a vyslýchala ji. Ptali se jí, jestli jsou v tom projektu fotky nahých dětí, což svědčí o tom, že nemají nejmenší tušení, o co jde. Elena každý den dostává desítky nenávistných a výhružných zpráv.

A.cz: Pro Elenu měl ten film asi horší následky. Po projekci jste říkali, že půjde znovu k soudu. Jak je na tom? Má strach?
PL: Elena má obrovskou odvahu. Vůbec nechápu, jak tak drobný člověk fyzicky dokáže tohle všechno snést. Policie k ní přišla domů a vyslýchala ji. Ptali se jí, jestli jsou v tom projektu fotky nahých dětí, což svědčí o tom, že nemají nejmenší tušení, o co jde. Elena každý den dostává desítky nenávistných a výhružných zpráv. Doufáme, že nové šetření odkáže na rozhodnutí soudu z února, kdy byla Elena očištěná.

A.cz: Jak moc je těžké zařídit pro tento film v Rusku promítání? Předpokládám, že v Moskvě na něj plakáty nikde nevisí.
AK: Samozřejmě že ne. Žádné plakáty nejsou, to vůbec nepřichází v úvahu. V Rusku jsme měli celkem čtyři promítání a dvakrát z toho došlo k útokům anti-gay aktivistů. Nejvíce rozčílení jsou pravoslavní aktivisté. Organizátoři projekcí navíc mívají problémy. Musí chodit k výslechům na státní zastupitelství a vysvětlovat, proč s tou projekcí souhlasili.

Putinovy děti „404“.
Putinovy děti „404“. | Foto: Mezipatra

PL: V červnu byl totiž v Rusku přijat nový zákon, který nařizuje, aby každý promítaný film nejdříve získal licenci. A je úplně jedno, jestli se natáčel ze státních, nebo soukromých peněz, jestli je to festival, nebo jednotlivé promítání. Všechny filmy bez výjimky musí nejdříve získat licenci. Považuju ten zákon za další nástroj cenzury. I náš film musel získat posudek, že neporušuje zákon o propagandě.

A.cz: Jak se s tímhle ruští filmaři vyrovnávají?
AK: Snažíme se různými způsoby. V Moskvě byl například festival Dělej film, kde organizátoři strašně moc chtěli promítnout náš dokument, jenže se báli legislativy. Nakonec se to vyřešilo velice chytře. Rozdali všem divákům notebooky, takže se nepromítalo na plátno, a tím se na to zákon už nevztahoval. Všichni seděli v sále a dívali se každý na svém monitoru.

A.cz: Vy osobně jste se někdy do konfliktu se zákonem o propagandě dostali?

Pavel Loparev.
Pavel Loparev. | Foto: Anna Vedralová

PL: Nás k výslechu pozvali také, ale byli jsme tam jen jako svědci, nikoliv jako obvinění. Zákon neumožňuje soudit někoho za produkci takových filmů, ale spíš za promítání a šíření. Je kolem toho hodně otazníků, nikdo přesně neví, jak si ho vykládat. Vzhledem k tomu, kolik je tam nepřesných formulací, nemůžu vyloučit, že se někdy v pozici obviněných ocitneme taky.

A.cz: Snažíte se ale očividně problémům předcházet. Stalo se vám někdy při natáčení filmu, že byste si řekli – tohle tam nemůžeme dát, to by nedopadlo dobře?
AK: Nepřemýšleli jsme nad tím, jestli to může způsobit nějaké problémy nám, spíš jsme brali ohled na ty, které jsme natáčeli. Proto jsme i v tomto filmu usilovali o anonymitu. Nikde tam neuvidíte názvy měst, nepoznáte, kde se to natáčí, měnili jsme dokonce hlasy. A co se týká následků, zatím nevíme, co ještě přijde. Důležité je, že před tím, než jsme začali natáčet, jsme si objednali konzultaci s právníkem. Popsal nám všechny důležité právní aspekty sběru informací atd.

Neměli jsme v plánu šokovat rodiče, kteří se s tím setkávají prvně. Vedlo to ale k tomu, že nám někteří vyčítali, že jsme vlastně neřekli nic nového. Film byl určený lidem se stereotypy, kteří se chtějí dozvědět pravdu o tom, jaké to je, být jiný.

PL: Pak tady byl ještě náš osobní filtr, kdy jsme se snažili odstranit z filmu silné, unikátní příběhy. Nechtěli jsme, aby na sebe strhávaly pozornost a odpoutávaly ji od těch ostatních. Naším úkolem bylo vytvořit průměrný portrét gaye, a když si díváte na ten film, tak vlastně z dílčích, krátkých rozhovorů vzniká jeden veliký abstraktní portrét dítěte s odlišnou sexualitou. Neměli jsme v plánu šokovat rodiče, kteří se s tím setkávají prvně. Vedlo to ale k tomu, že nám někteří vyčítali, že jsme vlastně neřekli nic nového. Film byl určený lidem se stereotypy, kteří se chtějí dozvědět pravdu o tom, jaké to je, být jiný.

A.cz: Snažili jste se odstranit z filmu i vyhrocené homofobní reakce. Na můj pražský vkus je ale i to, co jste tam nechali, pořád velmi silné. Třeba scéna, kde Pasha stojí na Rudém náměstí a kolemjdoucí na něj plivou. V životě jsem neviděla nic podobného. Působí to, jako kdyby každý, kdo není homosexuál, byl v Rusku automaticky homofob. Je to tak?

Putinovy děti „404“.
Putinovy děti „404“. | Foto: Mezipatra

AK: My jsme nemohli odstranit všechno. Bylo důležité, aby lidi pochopili, že je tu vážný problém. Aby si uvědomili, jaký vztah ke gayům je. Myslím si, že za všechno může ten zákon. My jsme pečlivě pozorovali ten proces, když normu přijímali, a všimli jsme si, že média i ostatní lidé zaujímají pozici, kterou dřív rozhodně nezaujímali. Předtím byli přinejmenším neutrální. Za růstem homofobie v Rusku stojí právě tento zákon.
PL: Scéna, kdy nějaký člověk plive na Pashu a volá přitom policistku, krásně ukazuje, jak je u nás všechno obráceně. Nějaký člověk nadává, vyvolává konflikt a myslí si, že je v právu. Myslí si, že zákon porušuje ten druhý, který tam jen stojí s plakátem. V systému hodnot tohoto člověka je plivání naprosto v pořádku. Nadávat na gaye je v Rusku správné.
AK: Ten zákon u nás v podstatě funguje jako rozkaz, který dáváme psům. Trhej! Musíme negativně reagovat na gaye, a někteří to dokonce vnímají jako projev vlastenectví. Zákon o propagandě plodí nenávist a my si myslíme, že i ilustruje změnu hodnot v Rusku.

A.cz: Vstoupil by ten zákon v platnost, i kdyby u kormidla nestál kapitán Putin?
PL: Putin měl samozřejmě možnost ho nepodepsat. Jenomže to už zašlo tak daleko, že kdyby to nepodepsal, znamenalo by to pro něj prohru. Evropské společenství vyvíjelo veliký nátlak, takže kdyby ustoupil, byla by to de facto osobní porážka. Myslíme si, že se stát snaží odvést pozornost od jiných problémů ekonomického a sociálního rázu. Ze současné situace gayů v Rusku se stala podívaná a to se lidem líbí. Mohou vypustit páru, vybít si negativní emoce… Ale bavit se o tom, co by bylo kdyby, nemá smysl. Historie kondicionál nezná.

Člověk, který je gay, prostě nemůže být v politice, protože to odporuje vlastenectví. Gayové jsou u nás spojovaní se Západem, což je negativní. Je ale pravda, že kdyby se nějaké hvězdy a elity veřejně přihlásily ke své orientaci, hodně by to pomohlo.

A.cz: Líbí se mi přirovnání k Harveymu Milkovi. Je v současnosti v ruské politice či médiích výrazná osobnost, která by se otevřeně hlásila k homosexualitě?
AK: Není. To by bylo možné před několika lety. Teď už je homosexuální orientace v rozporu s politikou. Člověk, který je gay, prostě nemůže být v politice, protože to odporuje vlastenectví. Gayové jsou u nás spojovaní se Západem, což je negativní. Je ale pravda, že kdyby se nějaké hvězdy a elity veřejně přihlásily ke své orientaci, hodně by to pomohlo.

A.cz: Může v takto nepřátelské atmosféře, jak ji popisujete, v Rusku vůbec existovat nějaká gay komunita nebo nějaký gay-noční život?
PL: Ve velkých městech ano. Ne vždycky jsou ale gaykluby legální, spíše fungují jako skryté a pololegální. Nebývají tam žádné nápisy, a kdo netuší, že je to nějaké specifické místo, ani to často nepozná. Vede to pak ke rvačkám a konfliktům. Tady je ale důležité zmínit, že u nás existují dva tábory homosexuálů. Jeden je otevřený a druhý uzavřený. Uzavření se snaží svoji homosexualitu skrývat. Chodí normálně do práce, mají rodiny, nechtějí na sebe nijak upozorňovat. Druhá skupina jsou ti, co otevřeně mluví o svých právech a bojují za ně. Vymezují se proti tomu, aby kluby fungovaly jako ghetto, chtějí být otevření úplně všude. Někdy proto dochází k rozepřím i mezi těmito dvěma tábory.

A.cz: Na začátku jste zmínili, že spousta dětí z projektu „404“ chce opustit Rusko. Vás samotné to nikdy nenapadlo?
AK: Ano, tohle je taková červená nit, která se pořád táhne našimi životy. Ta otázka je stále aktuálnější. Každý o tom rozhodujeme sám, ale zatím ani jeden z nás nedospěl k názoru, že bychom měli odejít.
PL: Rusko je naše země a neumím si představit, že bych žil někde jinde. Další věc je, že jsme dokumentaristi. Nechci si o tom, co se u nás děje, číst někde na Facebooku… Možná odejdeme, až ta situace začne být opravdu kritická a nebezpečná.

A.cz: Podobnou debatu jsem vedla se svým ruským kamarádem. On tehdy řekl, že nemůže odejít, protože pokud odejdou všichni vzdělaní lidé, nikdy se situace v Rusku nezmění...

Pavel Loparev.
Pavel Loparev. | Foto: Anna Vedralová

PL: Ano, s tím souhlasím. Kdo by potom usiloval o změny? Netvrdím sice, že jsem ten nejaktivnější, kdo jde s vlajkou vždycky v čele průvodu, na druhou stranu jsem otevřený. Snažím se komunikovat. Možná je to želví krok, ale věřím, že důležité změny potřebují čas, jinak nebudou skutečně pevné. Dost často nad tím přemýšlím a zatím jsem vždycky došel k názoru, že to dělám správně. Je důležité, aby člověk na svých právech trval, což je něco, na co v Rusku zapomínáme. Když ale pak vyrazím do jiné země na festival, je to jako čerstvý vzduch. Říkám si, že když jste toho dosáhli vy, my můžeme přeci taky.

 

Právě se děje

před 19 minutami

Dron na východě Afghánistánu zabil třicet civilistů, mířil na Islámský stát

Nejméně 30 civilistů zahynulo a 40 dalších utrpělo zranění při útoku bezpilotního letounu, který na východě Afghánistánu podnikly afghánské bezpečnostní síly s podporou americké armády. Informovala o tom ve čtvrtek agentura Reuters s odvoláním na tři afghánské vládní představitele. Cílem náletu byla podle nich skrýš členů teroristické organizace Islámský stát (IS), omylem byli ale zasaženi místní rolníci.

Zdroj: ČTK
Další zprávy