Benátky (od našeho zpravodaje) - Novočerkassk, červen 1962. Stávka dělníků v továrně na elektrické lokomotivy postupně přerůstá v průvod městem a útok na budovu místního komunistického výboru.
Radikální odezva se nečeká, povolaná armáda nesmí střílet do civilistů a proti několika tisícům dělníků si vojáci stejně nedovolí zakročit. Přesto 2. června 1962 na místě zůstává 26 mrtvých. Celá záležitost se rychle ututlá a oficiálně bude prošetřena až na přelomu 80. a 90. let.
Snímek s budovatelským názvem Drazí soudruzi! uvedl třiaosmdesátiletý Andrej Končalovskij v hlavní soutěžní sekci benátského festivalu se svou manželkou a zároveň představitelkou hlavní role Julijí Vysockou - ta se v Novočerkassku, 11 let po masakru, narodila. Ve filmu hraje Ljudmilu, svobodnou matku pracující v poradním sboru místní komunistické strany, která je nucena "vyjednávat" se stávkaři.
Když tento pokus selže, právě Ljudmila proti demonstrantům ostře vystoupí na zasedání strany. Když však zjistí, že se protestního průvodu účastní její dcera, dostává se do středu hrůzných událostí a začíná přehodnocovat dosavadní morální i politické postoje.
Diváci tak tragédii nazírají jednak z pozice přesvědčené komunistky (ještě ze stalinistického období před Chruščovovou kritikou z dvacátého sjezdu strany), jednak z pozice matky zoufale se snažící zachránit své dítě. Jednou z nejsilnějších scén filmu je identifikace potenciálního těla dcery v přeplněné márnici.
Absurdní a zároveň mocnou podobu režimu tvůrci znázorňují, třeba když straničtí úředníci zjistí, že se krev zabitých pod žárem letního slunce vpekla do asfaltu na náměstí. Protože nejde umýt, hrozí, že masakr bude prozrazen. Věrchuška tak raději nechá celé náměstí přebetonovat.
Formálně je film chladný, což zvýrazňuje dojem automatického a bezohledného chování představitelů komunistické strany, vydávajících nesmyslné rozkazy ve snaze udržet si moc. Končalovskij používá černobílou statickou kameru a většinou dlouhé záběry, spočívá na tvářích postav, aby divákům ukázal jejich utrpení.
V určitých okamžicích dokáže být z hlediska obrazu až lyricky poetický, jako když snímá vířící se prach v paprscích červnového slunce. Vedle toho jsou dramatické scény v prostřední části filmu akční a brutální, i když s jistou dávkou archaického ruského patosu.
Ten ale - kromě samotného konce - nikdy nepřekročí únosnou mez, naopak tvůrci z hlediska filmových postupů zacházejí až k cynismu. Příkladem může být okamžik, kdy masakr na náměstí kamera sleduje z bezpečí interiéru místního holičství. Brutalitu za výlohou divákům ukazuje bez doprovodných zvukových efektů - záběr doprovází jen burcující budovatelská hudba ze zapnutého rádia. I název filmu je odkazem na ústřední píseň, která se snímkem prolíná v různých podobách.
Drazí soudruzi! vizuálním pojetím připomenou nedávné filmy Poláka Pawla Pawlikovského jako Ida nebo Studená válka. Končalovskij se ale tak výrazně nepřizpůsobuje estetice, naopak ji podrobuje ději. Převážně kvůli černobílé může snímek působit archaicky, ovšem téma je zvláště v dnešní době, třeba s přihlédnutím k událostem v Bělorusku, aktuální.
V posledním dějství příběhu začíná docházet dech, jako by se rozbíhaly představy tvůrců o tom, jak to ukončit. Závěr, odehrávající se na střeše Ljudmilina domu, vzhledem k předchozímu vývoji bohužel působí jako z jiného, tentokrát sentimentálního filmu. První půlhodina je zase spíš procedurálním dramatem z prostředí sovětské politiky, ale její strohost a chladnost alespoň zúročí prostřední část.
Je až s podivem, že zatím dva nejsilnější filmy v soutěžní sekci benátského festivalu pojednávají o národních masakrech na civilním obyvatelstvu - tím druhým snímkem je Quo vadis, Aida? od Jasmily Žbanićové o genocidě ve městě Srebrenica roku 1995. Zůstává otázkou, jestli porota vedená herečkou Cate Blanchettovou vybere některý z těchto snímků, nebo sáhne po druhé tematické linii soutěže: emancipujících se hrdinkách.
Drazí soudruzi!
Režie: Andrej Končalovskij
Snímek měl premiéru na Benátském filmovém festivalu.
