Mezi divákem Vyprávěj a voličem Zemana je jasná spojnice

Martin Svoboda Martin Svoboda
2. 4. 2014 9:14
Rozhovor se scenáristou Štěpánem Hulíkem, držitelem Českého lva za Hořící keř, o filmové normalizaci i práci na novém seriálu Pustina a životopisu zpěvačky Evy Olmerové.
Štěpán Hulík, scenárista Hořícího keře.
Štěpán Hulík, scenárista Hořícího keře. | Foto: HN - René Volfík

Rozhovor - Štěpán Hulík nedávno vyhrál Českého lva, ale žádné velké oslavy se prý nekonaly. Na to je okolo mladého scenáristy až příliš mnoho rozdělané práce. Pro HBO píše seriál Pustina a s dosud převážně reklamním režisérem Martinem Krejčím připravuje životopis Evy Olmerové.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o přijetí a úloze Hořícího keře, ale také o právě chystaných projektech a hodnotí i trendy současné filmové a televizní tvorby. "Právě vybíráme režiséra pro seriál Pustina. Zatím máme několik tipů, mezi nimiž se rozhodujeme. Všichni jsou ze zahraničí. Potřebujeme být "syroví a nekompromisní". A když se rozhlédnete okolo, vidíte nějakého českého filmaře, který by tomu požadavku bez výhrady odpovídal?" říká Štěpán Hulík.

Aktuálně.cz: Myslíte si, že Hořícímu keři patří všechny filmové ceny, kterými byl zahrnut?

Štěpán Hulík.
Štěpán Hulík. | Foto: Profimédia

Štěpán Hulík: Jsem přesvědčený o tom, že určitě ano. Vlastně mě překvapila reakce některých publicistů, které tahle otázka natolik trápí. Můžu argumentovat dalšími příklady televizních děl, jež nakonec získala uznání coby regulérní filmy. Už Fanny a Alexander od Ingmara Bergmana původně vznikal jako televizní seriál a teprve ve střižně se režisér rozhodl výsledek uvést nejprve v celovečerní podobě. Dnes tedy máme jak film, tak čtyřdílný seriál. Je snad filmová verze méně hodnotná?

A.cz: Nemyslíte si, že přinejmenším z pohledu kinařů bojujících o každého diváka je nebezpečné potírat rozdíl mezi kinem a televizí? Nemizí exkluzivita filmů, kterou se tvůrci třeba v Americe tak úpěnlivě snaží zdůrazňovat?

S tím nesouhlasím. Exkluzivita přece spočívá v kvalitě. Jestliže loňský rok byl na kvalitní filmy slabší a Hořící keř z produkce vyčnívá, přijde mi naprosto v pořádku, že se celovečerní verze octne na filmových cenách a vyhraje.

Loňský rok byl na kvalitní filmy slabší a Hořící keř z produkce vyčníval. Přijde mi naprosto v pořádku, že se celovečerní verze octla na filmových cenách a vyhrála.

Navíc se na to podívejte z pohledu HBO. Tuto stanici má předplacený relativně omezený počet lidí a k některým, především starším ročníkům, by se Keř neměl šanci dostat. Uvedením do kin a úspěchem na filmových cenách se podařilo oslovit další segment publika. I poté, co minisérie běžela osm měsíců na HBO a dala se bez většího úsilí stáhnout ilegálně z internetu, přišlo do kina na celovečerní sestřih dvacet tisíc diváků.

A.cz: To vnímáte jako výrazný úspěch?

Sám jsem byl na projekcích, kam se sjeli lidé z okolních vesnic, protože v televizi Keř nemohli vidět. Než se tedy práva na vysílání dostanou k České televizi, což bude ještě nějakou dobu trvat, dalo by se klidně říct, že HBO vlastně koná veřejnoprávní službu. V Americe to oddělení chápu, navíc Američané mají prestižní televizní ceny, které kvalitní projekty zviditelňují – u nás není alternativa, tak se nedivte, že producent využil možnost získat  České lvy. Navíc pro zahraniční vedení HBO je úspěch jejich produkce na lokálních filmových cenách důležitým argumentem, proč náš malý trh podporovat, což je ku prospěchu všech diváků.

A.cz: Kdybyste někomu doporučoval Hořící keř, poradil byste mu, ať se podívá spíš na televizní, nebo filmovou verzi?

Úplně upřímně bych stále doporučil minisérii už jen proto, že jsem filmovou verzi v kuse neviděl. Přece jen trvá přes tři hodiny a já ten materiál dobře znám, takže u projekcí jsem přišel vždycky až na diskusi. Překvapili mě ale v Brně na festivalu Cinema mundi, i tam se promítala minisérie, a ne film – přijde mi škoda onen sestřih nevyužívat.

A.cz: Jak jste se vy osobně podílel na filmovém sestřihu?

Sešli jsme se s Agnieszkou (Hollandovou) a dohodli se, jaké scény mohou být vypuštěny. Konečné rozhodnutí bylo samozřejmě na ní, ale zajímala se i o můj názor.

A.cz: I původního natáčení jste se prý účastnil poměrně aktivně.

Ano, docházel jsem často na natáčení a přinášel návrhy a změny. HBO mi dalo překvapivě hodně prostoru na to, že jsem byl debutant a nezkušený autor. Nebylo to tak, že bych odevzdal scénář a tím pro mě práce skončila.

A.cz: HBO s vámi rozhodně počítá, vaše jméno a příběh „mladého odvážného scenáristy, co bojoval za svůj sen“ využívá vyloženě reklamním způsobem. Není vám to chvílemi protivné? Nebo to berete jako nutnou součást propagace?

Scenárista Štěpán Hulík
Scenárista Štěpán Hulík | Foto: Dušan Martinček - HBO

Zatím jsem o tom neuvažoval jako o součásti reklamní kampaně, ale co si budeme povídat – příběh prodává. Když máte silný příběh, lidé si vás všimnou. V našem případě se těch příběhů prolnulo hned několik. V první řadě samozřejmě příběh Jana Palacha, pak ale i příběh Agnieszky a nakonec asi i ten můj. Přijde mi v pořádku, že i vypravěč příběhů, kterým chci být, se nakonec stane jejich součástí. Vlastně mi to docela lichotí.

A.cz: Slyšel jsem, že učitelé pouští film dětem ve školách, aby viděly, „jaké to bylo“. Přitom vy jste se, a není na tom nic špatného, dopustil značné umělecké licence při práci s historickými reáliemi. Ve filmu třeba chybí „prominentní“ disidenti – celebrity, s nimiž se soud také odehrával. Vy sám tenhle posun Keře téměř k dokumentu nebo platnému výkladu dějin schvalujete?

O školních projekcích jsem slyšel a nic proti nim nemám. Především si nemyslím, že jsme překročili únosnou mez. Když se připravuje film podle historických událostí, nesmí se hlavně překroutit podstata. Vezměte si třeba Habermannův mlýn – to je podle mého ukázka špatného přístupu k historické látce.

Hořící keř. Podívejte se na ukázku z nejlepšího českého filmu roku 2013.
Hořící keř. Podívejte se na ukázku z nejlepšího českého filmu roku 2013.

Vynechal jsem část soudního procesu, protože z dramatických důvodů bylo nefunkční představit uprostřed série tolik nových postav, jež by přinesly tolik vlastních motivů a nutnosti dalšího vysvětlování. Jenže potřebují děti vědět, s kým konkrétním byl veden jeden soudní proces? Myslím, že nepotřebují – potřebují pochopit princip oné situace a oné doby. Keř vysvětluje kauzalitu rané normalizace, což považuji za zásadní. Verze scénáře, kde oni disidenti figurovali, se ukázaly jako slepá ulička.

A.cz: Po první veřejné projekci Agnieszka Hollandová říkala, že pro ni šlo o „cvičení ve správně užitém patosu“. Slovo patos je přitom takový strašák, málokdo by ho o svém díle záměrně použil. Vnímal jste tak Hořící keř i vy při psaní, nebo je to něco, co do projektu vložila právě režisérka?

Dalo by se to schválit i jako zákon: Jan Palach se zasloužil o boj se zapomněním. (Tatiana Pauhofová a Patrik Děrgel ve filmu Hořící keř.)
Dalo by se to schválit i jako zákon: Jan Palach se zasloužil o boj se zapomněním. (Tatiana Pauhofová a Patrik Děrgel ve filmu Hořící keř.) | Foto: HBO

S patosem jsem významně pracoval i já. Kdybyste četl můj scénář, viděl byste v něm velmi detailně popsané vypjaté scény, například pohřbu, odlévání Palachovy posmrtné masky. Jejich patos nám byl mnohdy vytýkán, ale šlo mi o možnost spočinout v těchto vypjatých momentech o něco déle, plně pochopit jejich emocionální i existenciální rozměr. Navíc se sluší připomenout, že mnohé scény, jež vyznívají poměrně pateticky, odrážejí patos skutečnosti. Například scéna, v níž studenti hrají Krylovu píseň, vychází plně z dobové reality a je založena i na konkrétních vzpomínkách Agnieszky. Patosu se ale není potřeba za každou cenu bránit. Možná že právě náš strach z něj způsobuje, že jsou naše filmy méně působivé než třeba americké, protože Američané s tímto prvkem umí pracovat.

A.cz: Chystáte detektivní seriál Pustina. Žánr krimi byl u nás zprofanovaný právě během normalizace a dodnes se vlastně nevzpamatoval. Co vás k němu táhne?

Pokoušíme se s kolegy v našich omezených podmínkách o něco, co je na Západě celkem běžné. Zařídili jsme si „writers room“ a poslední půlrok se téměř denně scházíme. V nejužším jádru jsme čtyři. Producenti Tomáš Hrubý, Pavla Kubečková, dokumentarista Lukáš Kokeš a já. Společně vymýšlíme, kam a jakým způsobem se náš příběh odvíjí. Pak jdu domů a na základě našeho pokroku pracuji na scénáři.

Štěpán Hulík.
Štěpán Hulík. | Foto: HN - René Volfík

Někdy výsledek porad poměrně důrazně měním, jindy ho naopak téměř stoprocentně dodržím. Musím říct, že tyhle na domácí poměry přepychové podmínky, v nichž seriál vzniká, jsou možné jen díky velkorysosti HBO. Platí nám za to, abychom pro ně na plný úvazek vymýšleli seriál, aniž by předem měli jistotu, že uspějeme. Nemáme stanovený přesný žánr ani záměr, jen jsme vyšli z toho, že důležitým hybatelem děje je zločin, vražda. Nikdy nebudeme sledovat pouze samotné policejní vyšetřování, to je jen odrazový můstek. Sledujeme především rodinu oběti a její okolí, zajímá nás život na vesnici umístěné na česko-polské pomezí.

A.cz: Najdeme tam tedy i vazby na česko-polské vztahy, jež byly v této oblasti historicky velmi vypjaté, ale nakonec kamsi vyprchaly a dnes se o nich takřka nemluví?

Nejdeme přímo do historie, ale její následky by měly být patrné na každém kroku. Zaniklé sudetské vesnice, národnostní konflikty, chudoba, nedostatek pracovních příležitostí, drsná krajina, která jako by poznamenávala i mezilidské vztahy. Ta místa mají úžasný genius loci, jejich atmosféru bychom rádi zachytili.

A.cz: Jaký bude mít seriál rozsah a v jaké fázi výroby jste?

Osm epizod. A máme za sebou asi dvě třetiny scénáře. Musím podotknout, že je to z mojí strany trochu počítání zatím nevylíhnutých kuřátek. Může se stát cokoli a ten seriál třeba nevznikne. Ačkoli HBO se zatím zdá velmi spokojené... Zažíváme ale zatím opravdovou radost z toho, jak seriál vzniká jakoby sám a jak si postavy a motivy jakoby svobodně berou svůj prostor.

Dopadlo to tak, že píšu Pustinu celou. Musím přiznat, že hlavní důvod je, že jsem si ten svět oblíbil a začal jsem žárlit na to, že bych měl jiného autora pustit mezi "své" postavy, do "svého světa".

Linky, které se nám zpočátku zdály jako vedlejší, se stávají hlavními, protože se přirozeně ukazuje jejich potenciál. To je ten nejlepší okamžik, když máte pocit, že příběh vede vás, místo abyste ho tlačil vy. Původně jsme také měli plán, že já napíšu jen pilot, základně nastavím příběhové linky a určím postavy, ale nakonec to dopadlo tak, že píšu Pustinu celou. Musím přiznat, že hlavní důvod je, že jsem si ten svět oblíbil a začal jsem žárlit na to, že bych měl jiného autora pustit mezi "své" postavy, do "svého světa". Ač jak jsem říkal, nevymýšlím ten seriál sám.

A.cz: Víte už, kdo bude Pustinu režírovat?

Režiséra vybíráme právě teď. Zatím máme několik tipů, mezi nimiž se rozhodujeme. Všichni jsou zahraniční. Potřebujeme být "syroví a nekompromisní". A když se rozhlédnete okolo, vidíte nějakého českého filmaře, který by tomuhle požadavku bez výhrady odpovídal? Máme skvělé režiséry, pokud jde o "lehčí" žánry, Poláci nám třeba závidí naše komedie... No a my zase Polákům závidíme jejich schopnost brát se vážně, právě onu nekompromisnost.

Štěpán Hulík.
Štěpán Hulík. | Foto: HN - René Volfík

A.cz: A je možné, že to bude někdo, koho budeme znát? Nějaké "větší" jméno?

Předně musím říct, že tohle nebude případ True Detective, kde všechny díly režíroval jediný člověk a je to tedy půl na půl jeho autorská vize společně s autorem scénáře. U nás bude jeden hlavní režisér na pilot, který nastaví základní styl celého seriálu, to bude "velké jméno", a pak několik dalších režisérů, kteří si rozdělí následující díly a kteří budou pokračovat v duchu nastaveném v pilotu.

A.cz: A co herci? Píšete někomu roli na tělo?

Kdepak. Vlastně bychom rádi obsadili spíš neznámé tváře. Původně jsme koketovali s myšlenkou obsadit místní, kteří jediní dokážou přesvědčivě ztvárnit tamní dialekt. Nakonec jsme od toho museli upustit a fiktivní vesničku posunout víc ke středu naší země, i když ne o moc, kde způsob mluvy více odpovídá spisovné češtině.

Chceme se vyhnout typickému klišé, kdy režisér naveze i do vyloučených lokalit pražské herce, nechá je předvádět, že jsou domorodci, včetně imitace místního dialektu.

Chceme se vyhnout typickému klišé, kdy režisér naveze i do vyloučených lokalit pražské herce, nechá je předvádět, že jsou domorodci, včetně imitace místního dialektu, a úplně tím rozbije autenticitu. Já jsem z jižní Moravy, tak tyhle věci vnímám dost citlivě. Pro nás je zásadní stále se vracející otázka, jak najít ideální vyvážení mezi autentičností, dojmem, že sledujete realitu, a tím, aby byl seriál dramatický a v tom nejlepším smyslu strhující.

A.cz: S Martinem Krejčím připravujete filmový příběh Evy Olmerové pojmenovaný Čekej tiše. Vracíte se opět do normalizace. Nebojíte se srovnávání s Hořícím keřem?

Upozornil bych na jednu základní odlišnost, mimo jiné důvod, proč mě Čekej tiše tak zajímá. V Keři bylo všechno podřízeno vyprávění příběhu. Naopak u Olmerky žádný příběh ve smyslu, že byste byl jako divák napjatý, jaký další zvrat nastane a jak to celé dopadne, není. To, co celou dobu drží náš zájem, je postava Evy - otázky, které tahle figura vyvolává, a zájem o ni. Pro mě jde o úplně jinou zkušenost a musím říct, že se mi scénář píše o dost složitěji.

A.cz: Co říkáte na časté výčitky, že nejde brát vážně někoho, kdo v té době nežil, když stále existuje dost pamětníků?

Foto: Vojtěch Marek

Ty námitky, že jsem v té době nežil, a proto o ní nemůžu psát, jsou hloupé. Vždycky jde jen o míru talentu a schopnost empatie. Nechci říkat, že obojí mám, to ať posoudí někdo jiný. Každopádně platí, že pokud tyhle schopnosti máte, můžete psát o čemkoli - a pokud je nemáte, můžete mít třeba spoustu autentických prožitků, ale k ničemu vám nebudou, protože z nich nedokážete vytvořit přesvědčivý obraz skutečnosti. Znáte tu větu, kterou se hájí špatní autoři - "ale to se opravdu stalo!" Pro mě byla největší pochvala, když jsem dal text Čekej tiše přečíst paní Aidě Brumovské, což byla Evina největší kamarádka, a ta mi napsala, že v tom Evu úplně poznala, se všemi jejími pozitivy a negativy. Takže věřím, že ta figura je chycená dobře.

A.cz: Zeptám se vás na to samé, co jsem chtěl vědět od Andrey Sedláčkové v souvislosti s filmem Fair Play: Co říkáte na trend zobrazování normalizace coby doby plné pozitivní nostalgie? Jde o něco škodlivého?

Zobrazování normalizace jako pohodového teplíčka, kdy největším malérem bylo, že v krámu nebyly banány, mi přijde velmi nebezpečné.

Co předvádí třeba seriál Vyprávěj, se mi opravdu hodně nezamlouvá. Ale vlastně už se mi o tom ani nechce mluvit, protože mám pocit, že každý svéprávný člověk, když se podívá na Vyprávěj, tak musí hned vidět, která bije... Vyprávěj mi vlastně nepřijde tak zákeřné. Tím, jak amatérsky je napsaný a režírovaný, mi přijde, že schopnost toho seriálu protlačovat mezi diváky nějaký vylhaný obraz historie musí být dost omezená. Říkám si, sakra, tohle přece každý musí prokouknout! A hned se sám popřu: ono to tak samozřejmě není. U části publika už je zřejmě schopnost rozlišovat mezi zjevnou kvalitou a zjevným šuntem natolik otupělá, že jim možná bude připadat, že Vyprávěj je přesvědčivý a pravdivý obraz něčeho, co jsme tady žili.

A.cz: Takže to nevnímáte jako přípustnou autorskou licenci?

Zobrazování normalizace jako pohodového teplíčka, kdy největším malérem bylo, že v krámu nebyly banány, mi přijde velmi nebezpečné. Je to lež. A pokud si budeme takové lži záměrně pěstovat a udržovat se v nich, tak se tady nemůže nikdy nic změnit. Tohle by si podle mě měli uvědomit všichni, kdo takové obrazy naší minulosti tvoří. Že mají dost velkou zodpovědnost. Mezi divákem Vyprávěj a voličem Miloše Zemana existuje dost jasná spojnice.

Přijde mi šílené, že po víc jak sto letech existence kinematografie, kdy jsme se tolikrát přesvědčili, jakou moc obrazy mají a můžou mít, si tenhle rozměr svojí práce někteří tvůrci vůbec neuvědomují. Jak se vůbec může stát, že v roce 2014 použije přední režisér Filip Renč jako svoji obranu zcela vážně větu "Já jsem to jen rozzáběroval"? Rozumíte, v takový okamžik mě jímá totální marnost. Protože ten člověk vytváří seriál, na který se dívá milion a půl diváků... Fakt necítí žádnou zodpovědnost za to, co jim podsouvá?

 

Právě se děje

Další zprávy