reklama
 
 

Jan Hřebejk: Film je jako víno, archivovatelných je jen málo

13. 10. 2014 14:29
Mezi filmem a televizí už nevidím rozdíl, říká režisér Jan Hřebejk v rozhovoru o jeho novém seriálu Až po uši i celé filmové tvorbě.

Rozhovor - Režisér Jan Hřebejk chystá pro HBO komediální seriál Až po uši podle izraelského originálu s Aňou Geislerovou v hlavní roli.

O této produkci, ale i celé jeho filmové tvorbě jsme mluvili v kavárně kina Lucerna po projekci tří dílů jeho nejnovějšího počinu. V poslední době Hřebejk čím dál častěji vytváří televizní produkce - například se podílel na seriálu Škoda lásky, chystá televizní film Případ pro exorcistu - a také točí divadelní hry (Zakázané uvolnění, Odpad město smrt). Logicky se tak nabízí první otázka, zda má pro něj ještě stále největší smysl točit pro "velká plátna".

Aktuálně.cz: Jako tolik jiných filmových tvůrců i vy se poslední dobou uchylujete k televizi. Proč vlastně? Již jste zmiňoval rychlost a snadnější práci, ale pro nás diváky asi není snadnost produkce tak podstatná. Máte i jiný důvod?

Jan Hřebejk: Neřekl bych, že jednoduchost byla hlavním důvodem. Dostal jsem nabídku od televize HBO, jejíž tvorby si považuju, tak jsem do toho šel. U filmů mám jen pocit, že se už i v Čechách nůžky mezi malými a velkými projekty stále rozevírají. Připravit větší snímek dnes trvá několik let. To pak využiju televizi, která vhodně slouží coby prostředek k vyprávění příběhů o lidech. Předně nemusí zohledňovat, i když já se tím beztak nezabývám nikdy, jestli bude co dát na plakát.

A.cz: A nevadí vám ta „vata“, kterou musí každý seriál obsahovat? Televizní vyprávění je přece jen jiné – každý díl může předat jen určité malé množství informací, aby se divák mohl vracet i v případech, že jeden týden promešká. Není to otrava?
Až po uši ale není ten typ seriálu. Když jste právě viděl tři díly za sebou, asi se tam některé věci opakují, protože při týdenní periodicitě musíme základní informace připomínat. Jsem však přesvědčený, že vaty u nás najdete minimum. Já ji ze scénáře vyhazoval. Ostatně máme třináct dílů, ne sto.

A.cz: Co se týče filmů, poslední roky relativně experimentujete. Zdá se, že jste opustil hřejivost a „člověčinu“, jak jste tomu říkával. Až po uši a nedávná účast na cyklu Škoda lásky České televize opět připomínají klasičtější komedie. Budete využívat ona média právě takto – filmy k odvážnějším věcem a televizi k běžnějším produkcím?
Přípravy na natáčení opravdu bývají tak dlouhé, že bych neřekl, že vůbec můžu mít nějakou dlouhodobou strategii. Že bych si mohl říct „teď budu experimentovat, teď ne“. Třeba Zítra se bude... vzniklo coby kamerové zkoušky, v podstatě jsme testovali nové kamery a říkali jsme si, že část materiálu použijeme v Kawasakiho růži. Z výsledku jsme nakonec sestříhali celý film, to bylo rychlé. Odpad, město, smrt bylo opět brzo, těch malých věcí se sešlo tolik právě díky rychlosti produkce. Nyní ale s Petrem Jarchovským chystáme další větší film, začít točit se má bohužel až na konci příštího roku. Půjde o začátek do jisté míry autobiografické trilogie Zahradnictví, v níž budou postavy připomínat některé členy Jarchovského rodiny. Žánr bude nostalgické drama, což je nám ostatně vlastní.

A.cz: Odpad město smrt byl váš dost možná nejzajímavější projekt z posledních let, takových by mělo být víc...
To by musel někdo zafinancovat. U Odpadu jsme využili étosu okolo konce souboru v Divadle Komedie. Tenhle film a dvanáct divadelních záznamů byl „balík“, který nám Česká televize podepsala. Za což se zasloužil především Čestmír Kopecký.

A.cz: I Zakázané uvolnění adaptovalo divadelní hru. Budete se tedy pokoušet dál překlápět hry do kin?
Když jsem byl na gymplu a začal mě zajímat film, viděl jsem Bolka Polívku v Poslední leči, adaptaci divadelní hry. Bylo to skvělé, protože na tu jsem jít nemohl, divadlo Na provázku hrálo v Brně, a když bylo výjimečně v Praze, nedaly se sehnat lístky. Proto si myslím, že má smysl zachovávat hry ve filmu. Divadelní soubory jsou omezené na místo a čas, jednou skončí a jejich práce zmizí. Filmová verze sice nemůže plně zprostředkovat divadelní zážitek, ale do jisté míry zachovává energii tvůrců. Vezměte si, že Zakázané uvolnění je původní hra divadla s padesáti místy k sezení. Byla by škoda toho skvělého scénáře, protože tak dobře napsaných komedií znám málo. Producenti hry byli nadšení, i když jsme původně měli v plánu jen televizní film. Na poslední chvíli se sehnaly prostředky na distribuci díky místním sponzorům. Ne vždycky máme takové štěstí. Mým velkým přáním je natočit Drábkovu Kouli a zachytit skvělý výkon Pavly Tomicové, ale to by musel někdo zaplatit.

A.cz: Filmem Pelíšky jste do jisté míry, po Svěrácích snad nejsilněji, definoval současné české pojetí humoru. Hořkosladké, ale pořád spíš hřejivé. V Až po uši už jste vůči postavám o kus tvrdší, víc se topí ve své trapnosti. Jde o nějaký posun ve vašem přístupu?
Tohle se těžko posuzuje samotnému tvůrci. Navíc já neadaptuju vlastní scénáře.

A.cz: Sám jste připouštěl, že jste do scénáře Až po uši zasahoval. Stejně tak s Petrem Jarchovským spolupracujete velmi úzce, takže se jistě váš přístup odráží i v textu.
Opravdu nevím. Já nemám tendenci vnímat takhle svoje filmy, pro mě není rozdíl ani mezi Pelíšky a Kawasakiho růží, ačkoliv je v nich všechno jinak od příběhu po technologii, takže určitě existuje nějaký vývoj.

A.cz: Svou tvorbu tedy vnímáte spíš kontinuálně, než že byste si někdy řekl „teď budu už točit jinak“?
Ne, to jsem si nikdy neporučil. Určitě někdy zkouším nové postupy, jde ale o přirozený vývoj.

A.cz: Když zůstaneme u dvou zmíněných komedií, Pelíšků a Až po uši, tak asi hraje roli i médium. Jedno je přece jenom film, druhé seriál. I komedie se pak tvoří jinak...
Jádro zůstává přesto stejné. Stejně pracujete s herci, stejně se scénářem, jen pro televizi potřebujete nasadit rychlejší tempo. Seriál se samozřejmě píše úsporněji, soustředí se do interiérů. Ale pro tvůrce je to podobné, odlišnosti jsou tu pro producenta.

A.cz: Jaký byl tedy rozdíl v rychlosti, když porovnáte váš seriál s jinými projekty?
Až po uši vznikalo sedmašedesát dní, Zakázané uvolnění deset – herci měli role naučené z divadla, natáčelo se prakticky na jedné lokaci. Líbánky se točily jedenadvacet natáčecích dní. Pamatuju si, že Pelíšky vznikaly přes třicet dnů, ale to bylo ještě na klasický film. Díky přechodu na digitál bývá rychlejší i natáčení kinofilmů, obecně trvá mezi dvaceti a třiceti dny.

A.cz: V nedávné době jste spolupracoval s Českou televizí a nyní s HBO. Jaký rozdíl pozorujete ve spolupráci s veřejnoprávní televizí a kabelovkou, pokud tedy nějaký?

Pro mě tu není výrazný rozdíl. Jen v ČT jsme měli televizní produkci, zde externí, takže u HBO jsme byli efektivnější. Snáze jsme přesouvali prostředky v rámci rozpočtu. Česká televize je velká organizace a tenhle aspekt u ní byl složitější. To už ale zabíháme do přílišných detailů, větší rozdíl tu pro mě opravdu nebyl. Šlo o podobný žánr příběhu, tedy o podobný typ produkce. Navíc jsem si vždy vybral spolupracovníky od filmu.

A.cz: Televizní tvorba je pro vás tedy stejně autorská jako filmová? Nepřistupujete k ní jen jako k řemeslu?
Vždycky k ní přistupuju autorsky. Jde o váš projekt, jste pod ním podepsaný, tak s tím musíte počítat. A mě natáčení bavilo. Prostě si vždycky najdu nějaký způsob, jak vyprávět, aby mě to bavilo. Dokud mám po ruce svůj filmový štáb, nezáleží, jestli jde o komedii, nebo drama. Film, nebo televizi. Změna technologií ty rozdíly už úplně smývá. Pokud dřív platilo, že práce pro obrazovku se řemeslně odbude, dnes už se u televizí s více jak metrovou úhlopříčkou uvažuje nad kvalitou obrazu a zvuku podobně jako u filmů.

Dokud mám po ruce svůj filmový štáb, nezáleží, jestli jde o komedii, nebo drama. Film, nebo televizi. Změna technologií ty rozdíly už úplně smývá. Pokud dřív platilo, že práce pro obrazovku se řemeslně odbude, dnes už se u televizí s více jak metrovou úhlopříčkou uvažuje nad kvalitou obrazu a zvuku podobně jako u filmů.

Jan Hřebejk

A.cz: Vzhledem k tomu, že u Až po uši jde o seriál převzatý ze zahraničí, neměli jste problémy s licencí, když jste se pokoušeli něco změnit?
Ne, já určitě ne. Licence posun umožňuje. Proto scenáristky pojaly příběh trochu jinak a já do něj vložil humor, což v izraelském originálu vůbec není. Ten byl melodramatický a velmi vážný. Maďarská verze je vyloženě psychologická.

A.cz: Proč při tak radikálních změnách, kdy z melodramatu uděláte komedii, vlastně nenapsat seriál úplně původní?
Ono není tak snadné udělat nový seriál. Už za bolševika byly u nás velmi populární, ale psali je tři lidi. Dnes existují celé týmy, ale pořád jde o královskou disciplínu.

A.cz: Který z tuzemských seriálů posledních let byste označil za povedený?

Určitě Čtvrtou hvězdu nebo Okresní přebor. Honza Prušinovský má skvělý smysl pro český humor. Bylo pozoruhodné, že Česká televize po Okresním přeboru neskočila hned, zobrazovaný fenomén vesnického fotbalu mi připadá obrovský. A když jsem viděl Bobule, nasralo mě, že mě samotného nenapadlo se někdy věnovat tomuhle tématu. A že Bobule mě zvlášť nenadchly. Viděl jsem je ale v Mikulově, kde bylo narvané kino plné nadšených diváků. Sice jsem neviděl ani kus Vinařů, na nichž dělá scenárista Čtvrté hvězdy Kolečko, ale že se věnují tomuhle tématu, má zase potenciál. Protože je důležité věnovat se fenoménům typickým pro Čechy. A od Dědictví tu nebyl pořádný moravský film. Zrovna Prušinovský má schopnost tohle odhadnout.

A.cz: Je zajímavé, že říkáte, že Bobule vás nenadchly, ale zdá se, že je uznáváte čistě za divácké přijetí. Vnímáte tedy divácké přijetí jako alibi pro špatný film?
Nesmíte zapomínat, že jsem tvůrce, takže vždy uvažuju o tom, jak bych dané téma zpracoval jinak. A tady navíc může hrát roli i ta moje závist, že našli téma, které se mi tak líbí.

Každý film musí mít svého adresáta. Jestliže jsou blbci, budou vznikat filmy pro blbce, co nemají vkus. Jen těžko se dělají věci jak umělecky hodnotné, tak oslovující širokou veřejnost.

Jan Hřebejk

A.cz: Zapomeňme tedy na Bobule a mluvme obecně. Ospravedlňuje přijetí diváků nekvalitu filmu?
Jde o to, kdo vlastně kvalitu posoudí. Každý film musí mít svého adresáta. Jestliže jsou blbci, budou vznikat filmy pro blbce, co nemají vkus. Nemělo by to samozřejmě přerůst hranici řekněme trestní postižitelnosti. Tím myslím především rasismus. Myslím, že už jsme dál. Když někdo udělá lidovou komedii pro blbce a těm blbcům se líbí, tak proč ne? Jen těžko se dělají věci jak umělecky hodnotné, tak oslovující širokou veřejnost. Kdybych měl jmenovat osobnost, co na téhle hraně celou dobu chodí, vzpomenu si na Zdeňka Svěráka, který dělal se Smoljakem lidové komedie, ale inteligentní. Zase si myslím, že tohle posoudíme až s odstupem. Jako s tím vínem. Většina filmů je určena k okamžité konzumaci a po letech se na ně nedá dívat. K archivaci se hodí jen malá část. Tady je ale pak zajímavé, jak málo může odpovídat dobové přijetí tomu, co přežije. Když se podíváme na reakce na komedie s Vlastou Burianem nebo filmy s Oldřichem Novým z doby premiéry, asi bychom nečekali, že se budou pouštět za sedmdesát let.

A.cz: Jak berete diváky v potaz vy osobně? Přizpůsobujete se jim?
Když točím komedii s potenciálem zaujmout různé generace a právě přežít, a záměrně říkám s potenciálem, a ne s ambicemi, tak ne že bych se přizpůsoboval, ale zohledňuju diváky. Ne při každé vteřině práce, ale při stavbě scénáře. Když naopak točím drama jako Odpad město smrt nebo trilogii o paměti, nedivím se, že mi na ně nepřijde půl milionu diváků jako na Pelíšky nebo Pupendo. Ani u komedií ale někdy diváci „nenaskočí“ na naši vlnu. Třeba v případě U mě dobrý.

A.cz: U Pelíšků diváci „naskočili“ na humor, který trochu sešel z cesty. Na jejich následovníky v podobě nostalgických ohlédnutí do dob komunismu už mnoho lidí nadává. Co si o tom myslíte?
Pelíšky jsme prosazovali pět let. I producent, jemuž se líbily, nás varoval, že do kina nikdo nepřijde. Nakonec měly úspěch a je přirozené, že na ten úspěch jiní navazují. Osobně nemám třeba nic proti seriálu Vyprávěj, nesleduji ho. A tenhle žánr jsme nevymysleli, i když jsme ho možná trochu kodifikovali. Za to, co vzniklo, už nemůžu.

A.cz: Na druhou stranu asi vždy potěší, když filmař vidí tak výrazný dopad svého počinu.
Jasně že potěší. Když dělám film podle divadelní hry, nevadí ani tak, že do kina nepřijdou lidi, protože to od začátku vnímám jako něco exkluzivnějšího. U rodinné komedie je ale právě důležité, aby oslovila a bavila co nejvíc diváků. Když někdo točí malé filmy v rohu, těžko si představí, jak složité může být udělat úspěšnou komedii. Každý tančí tak rychle, jak dovede. Opravdu špatné je právě to, když někdo nemůže dělat, co umí.

autor: Martin Svoboda | 13. 10. 2014 14:29

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama