reklama
 
 

Tlačíme sami sebe k nespokojenosti, říká režisér Prušinovský

11. 2. 2015 15:57
Rozhovor s režisérem Janem Prušinovským o filmu Kobry a užovky, s nímž do českých kin přichází povedené tuzemské sociální drama.

Rozhovor - Tvůrce seriálů Okresní přebor a Čtvrtá hvězda Jan Prušinovský nyní čeká na přijetí svého nového filmu Kobry a užovky podle scénáře Jaroslava Žváčka.

Tentokrát  spíš vážný až nepříjemný snímek o dvou maloměstských bratřích, z nichž jeden svůj život vzdal a druhý se naopak snaží získat víc, než co má, je dlouho očekávaný jako tolik potřebné české sociální drama, které by dokázalo, že i naši filmaři zvládnou reflexi světa bez pitvoření.

"Myslím, že dnes sami sebe tlačíme k nespokojenosti. Třeba důvěrou v reklamu nebo banky vnucující půjčky na nakupování zbytečných věcí. A potom si nedokážeme vážit toho, co v danou chvíli máme," shrnuje Jan Prušinovský svůj pohled na původ nespokojenosti jeho hrdinů, kteří jdou naproti svému neštěstí, i když si to neuvědomují.

Aktuálně.cz: Jako scenárista jste si vybudoval celkem slušnou pověst. Viděl jsem i titulky „Prušinovský zachránil českou komedii“. Co to pro vás znamená?
Jan Prušinovský: Asi že svoji práci dělám dobře, že poctivost při neustálém přepisování textů se vyplatila.

Jan Prušinovský, režisér a scenárista

Jan Prušinovský, režisér a scenárista

Vystudoval scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. V jeho filmografii najdeme divácky úspěšné snímky František je děvkař nebo Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka. V cyklu televizních filmů Nevinné lži se ujal režie i scénáře části Čistá práce, pro televizi natočil seriál Okresní přebor a ve spolupráci s Miroslavem Krobotem a Petrem Kolečkem Čtvrtá hvězda. Jeho nejnovější film Kobry a užovky bude mít premiéru 19. února.

A.cz: Přijímáte roli zachránce? Protože s sebou nepochybně nese hodně odpovědnosti a očekávání.
Určitě mě vědomí toho nutí neslevovat, zvlášť když vím, že po období úspěchu často přichází stagnace. Což není příjemný pocit při všem tom šíleném tlaku okolo. Uvědomil jsem si to už v době Čtvrté hvězdy. Když jsem ucítil velikost fenoménu Okresní přebor, trochu jsem se obával přijetí dalšího seriálu, který už bude „trochu jiný“. Jenže to byl můj cíl: částečně jsem využil humor Dejvického divadla a nechtěl se jenom přizpůsobit tomu, co se očekává.

A.cz: Kobry a užovky jsou ale komedie až v několikáté řadě. Chcete zachránit ještě další žánry?
Ale ne, navíc drama pro mě není tak nové. Člověk udělá dvě televizní série a jeden film a hned ho zavřou do škatulky jako komedianta, ale já mezi tím udělal další dvě dramatické televizní inscenace a jednu jsem napsal, takže když se podívám na poměr komediální a dramatické tvorby, najdu rovnoměrnost – snažím se zachovat si pestrost.

A.cz: Přesto jste určitou úroveň humoru zachoval i v nejnovějším počinu. Myslíte si, že se bez něj český film neobejde?
Asi ho v sobě máme a humor se zkrátka stal trademarkem české kultury. I naši největší autoři, na které můžeme být nejvíc pyšní, jako jsou Hašek nebo Hrabal, si zachovávají humor. Můžeme to vnímat i jako naši jedinečnost, ostatně když se k nám vyjadřují třeba Angličani nebo Poláci, také na všudypřítomnost humoru u nás upozorňují. A právě to se jim na nás líbí, že dokážeme sladit drama s legrací.

A.cz: Proč jste si coby zkušený scenárista nenapsal text ke Kobrám a užovkám sám? Téma není nějak výlučné nebo exkluzivní.
Nevím, jestli bych ho dokázal napsat. Asi bych z něj udělal mnohem větší komedii a byl na mnoha místech měkčí. Právě to se mi na scénáři Jardy Žváčka líbilo. Zašel dál, než bych zašel já sám.

A.cz: Jak moc jste do scénáře zasahoval?
Původní text má stejnou náladu, úpravy byly jen formální. Například jsem zrušil voiceover - celý příběh totiž měl vyprávět Užovka. Já voiceovery nemám rád, tak jsem od toho Jardu odradil. A pak jsme hrdiny šoupli o generaci dál. Jarda coby dvacátník psal o lidech svého věku – já si je posunul blíž k sobě.

A.cz: Posunout postavy do jiné generace mi připadá jako celkem zásadní rozdíl.
Zdaleka ne tak moc, jak se zdá. Témata nefunkční rodiny a zodpovědnosti jsou univerzální a pro mě bylo mnohem přirozenější vyprávět o mně podobnějších postavách. Vyznění se ale opravdu nezměnilo.

A.cz: Proto nejste uváděn jako spoluautor?
Já jen Jardu nasměroval. Ačkoliv poslední dvě verze jsem fyzicky psal já, nejsem autorem příběhu, takže by mi přišlo nepatřičné připisovat si kredit. I během nutných produkčních zásahů pro mě ostatně bylo primární respektovat původní záměr.

Podívejte se na ukázku z filmu Kobry a užovky.

A.cz: Jak jste se ke Žváčkovu textu vlastně dostal?
Oba jsme absolventi scenáristiky na FAMU semináře Petra Jarchovského, který vznik scénáře vedl a natolik se mu zamlouval, že mu chtěl pomoct k realizaci. Tak nás s Jardou zkontaktoval, já si text přečetl, líbil se mi a dali jsme to dohromady.

A.cz: Našel jste v jeho práci osobní rovinu?
Našel, samozřejmě. Hned, jak jsem text četl.

A.cz: A je pro vás osobní rovina nutná? Potřebujete ji jako režisér k práci?
Nepochybně. Abych věděl, jak příběh uchopit, porozuměl autorovi, o čem píše. Na druhou stranu jsem trochu praktik, a i když nešlo o můj text, dokázal jsem si možná spíš udržet odstup a vytáhnout z potenciálu postav o kousek víc. Přitom coby aktivní scenárista vím, jak zasahovat do původního textu. Myslím, že na výsledku poznáte, že je o kus čistší z dramaturgického hlediska, než byly i některé moje starší scénáře.

A.cz: Jak vnímáte postavy Kober a užovek? Máte je rád?
Myslím, že když člověk vytváří postavy, musí je mít nějak rád.

Pokud masového vraha chcete dát do centra příběhu, musíte s ním pracovat jako s lidskou bytostí, jinak by se na to nedalo koukat. I masový vrah se pak dá pojmout s dávkou sympatie. Co třeba Dexter nebo Bonnie a Clyde?

Jan Prušinovský

A.cz: Když točí třeba o masovém vrahovi, tak snad nemusí, nebo ano?
Pak je to těžký. Pokud masového vraha chcete dát do centra příběhu, musíte s ním pracovat jako s lidskou bytostí, jinak by se na to nedalo koukat. I masový vrah se pak dá pojmout s dávkou sympatie. Co třeba Dexter nebo Bonnie a Clyde? Každá figura se musí skládat z různých vlastností, z nichž některé jsou pozitivní a některé negativní, aby vznikla určitá plasticita. Postavu pak postavíte do situace, v níž se nějak zachová, a při jejím hodnocení závisí na úhlu pohledu. Ale během jejího hnětení se do ní prostě zamilujete.

A.cz: Pořád ale nevím, kde ale brát sympatii k hrdinům Kober a užovek, když dělají jenom pochybné věci?
Jenže k tomu mají logické důvody, toho si všimněte.

A.cz: Ano, ale mít logický důvod pro špatný čin přece není omluva. Třeba hlavní hrdina, který udělá vše jen proto, aby se vyhnul vězení, včetně zrady nejlepšího přítele.
Ale takové věci lidé dělají...

A.cz: Pak je ale nemusíte mít rád.
Ty chyby jsou ale z lidských důvodů. Ze strachu, nebo protože dosáhli úspěchu, kterého se nechtějí vzdát. Vnímám samozřejmě jako strašné to, co hrdina udělal, nemyslete si, že ho obhajuju. Ale rozumím mu a chápu, co ho k tomu vedlo. Můj přístup k postavám ve všem, co dělám, má společného jmenovatele. Nesoudit. Na to opravdu nemám právo.

A.cz: Najdeme okolo sebe morálně nechybující lidi? Přišlo mi, že nikdo takový v Kobrách a užovkách není. Pokud ne, jde o stylizaci, nebo myslíte, že „dobří lidé“ prostě neexistují?
Myslím, že Tomáš, kamarád hlavního hrdiny, na kterého nakonec všechno spadne, se prakticky chová morálně správně. Sice občas nafackuje svojí ženě, ale potom lituje, že mu ujely nervy. On s ní nemá jednoduchý život, takže jde zase pochopit. Je žárlivý a občas se nezvládne kontrolovat, ale jinak si podle mě zachovává morální integritu a je sám se sebou spokojený. Má svou poctivou práci a nemá ambice získávat další bohatství, takže si zachovává balanc.

A.cz: A to je pro vás zásadní úspěch?
O tom vypráví tak trochu i náš film – o tom, že „dobří lidé“ existují. A jsou to ti, kteří dokáží přijmout svou roli ve světě. Já myslím, že dnes sami sebe tlačíme k nespokojenosti. Třeba důvěrou v reklamu nebo banky vnucující půjčky na nakupování zbytečných věcí. A potom si nedokážeme vážit toho, co v danou chvíli máme. Není přece ostuda být automechanik. Hlavně najít způsob, jak se v dané práci realizovat. Myslím, že jsme se zbláznili ve snaze dosáhnout něčeho víc, než jsme.

A.cz: Nevím, jestli lidé z vesnic chtějí být něčím víc, než čím jsou.
Proč si tedy pořád půjčujeme nějaké peníze?

A.cz: Spíš na věci, kterými se blýsknou před sousedy, než na změnu svého života.
No právě – ten pocit, že se tím někam posunou, je úplně falešný. Pak si mraky lidí myslí, že mají na víc, i když nemají. Třeba Zuzka v našem filmu, která v jedné scéně přesvědčuje Kobru, že není průměrná. Ale ona je průměrná. Úplně.

A.cz: Na druhou stranu, proč chtít uniknout průměrnosti?
Jenže ona není ve stavu, kdy „nechce být průměrná“. Ona „ví, že není průměrná“, v tom tkví problém. Lže si.

A.cz: V Kobrách a užovkách se také odráží jistý trend z českých filmů poslední doby. Více snímků se pokoušelo zobrazit "život buranů na venkově". Někdy to připomíná tak trochu panoptikum pro pobavení diváků. Tušíte, kde se tahle snaha tak najednou vzala?

Česká kinematografie se mi zdá pořád dost pragocentrická, takže bych nemluvil o trendu a neviděl v tom problém. Navíc jsem se soustředil víc na příběh dvou lidí než na prostředí, i když bez jeho vykreslení se neobejdu. Na místě ale tolik nesejde – původně se děj odehrával u Šumperku a nakonec jsem ho přesunul do středních Čech, aniž by to nějak ovlivnilo děj.

A.cz: Myslíte si, že v Praze a na venkově žijí jiní lidé, nebo jsou stejní?
Někdy si myslím, že Praha je taková velká vesnice. Principy lidského chování jsou všude stejné. Liší se jen prostředky. A Facebook už dneska máme všichni.

A.cz: Takže si lidé z odlišných regionů a třeba i odlišných sociálních vrstev rozumí?
Když budou chtít, budou si rozumět.

Hlavně že film něco vyvolává, to je pro mě zásadní. Někdy stačí smích a dobrá nálada, někdy deprese a vyčerpání.

Jan Prušinovský

A.cz: Co jsem zatím slyšel, Kobry a užovky působí na mnoho lidí nepříjemně. Což jistě není špatně, ale asi to nepotěší pana producenta, který by chtěl, aby se na film chodilo. Na nepříjemné výpovědi se u nás davy nehrnou. Budete výjimka?
Hlavně že film něco vyvolává, to je pro mě zásadní. Někdy stačí smích a dobrá nálada, někdy deprese a vyčerpání. Nemám nic proti odpočinkovým filmům, vždyť je taky dělám a mám rád třeba komedie Adama Sandlera. Jen někdy mám náladu na něco těžšího. I když většina lidí stojí určitě o relax a já nečekám, že jsme natočili divácký hit, s tím jsem do toho ani nešel. Chtěl jsem se vyjádřit k něčemu, co sám žiju.

A.cz: Zase ta osobní rovina...
Ano, ale to platí u všech tvůrců. I Zdeněk Troška má ve svých filmech osobní rovinu – chce rozesmávat, což je přece také osobní. Jiný léčí svoje deprese, jiný něco komentuje. Stejně uvažují prostě všichni.

A.cz: Sledujete přijetí svých projektů?
Sleduju, ale problém třeba recenzí je, že jsou u nás hodně subjektivní. Recenzenti u nás nehodnotí ten film, ale píší, jak myslí, že měl podle nich vypadat. Když se podíváme na zahraniční texty třeba o filmech zmíněného Sandlera, tam se například neřeší přítomnost fekálního a rasistického humoru, protože k žánru prostě patří. Tam se řeší, jestli je funkční.

A.cz: Co je špatného na vytýkání rasistických vtipů?
Žánr jejich přítomnost předpokládá, tak se jim nemá smysl divit. Většina jich je míněna tak, že jejich hloupost má rasismus zesměšňovat, což se rozhodně musí zdůraznit. Že se vám tam nelíbí? Patří tam. Proto mám Sandlera rád, protože si pravidla uvědomuje. Proto mám pocit, že naši publicisti, kteří neřeší užití vybraných motivů, ale už jen to, že si je tvůrce vybral, prozrazují víc o sobě než o tom, o čem píší. Ale ona vůbec komedie u nás a v Americe je zásadně odlišná a chyba je, že se jejich model pokoušíme kopírovat.

A.cz: To u nás pozorujete výrazně?
Ano, nejen u komedií, ale nejvíc právě u nich. Sitcomy vznikají v Americe desítky let, jsou promyšlené, prověřené a dělané přesně na míru publika V Čechách ani neexistuje televize, která by byla ochotná investovat do tak produkčně náročného žánru - a tím míním ten opravdový sitcom s diváky. Je to neuvěřitelně propracované a drahé divadlo. Mají například profese, které u nás ani neexistují! A tady by producenti jen mávli rukou, protože by jim přišly zbytečné. Je nesmysl pokoušet se totéž uplatnit u nás. Patlat to ve studiu třikrát tři metry a pak k tomu namíchat smích. My se musíme pokusit najít vlastní cestu, jak jsem se pokusil s Okresním přeborem a Čtvrtou hvězdou.

A.cz: Navíc hektický internetový humor oproštěný od děje poměrně ohrožuje komedii jako žánr. Vnímáte podobný trend i u nás?
Vnímám internetový humor, ale ne jako hrozbu. Tahle krátká videa fungují skvěle jako odreagování v práci, ale pochybuju, že si je někdo pouští doma večer s přítelkyní nebo s manželkou. Tyhle věci si moc do zelí nelezou. Navíc ony tyhle krátké skeče existovaly vždycky, akorát teď je každý hned vrzne na internet. Nakonec stejně všichni chceme, aby nám někdo odvyprávěl nějaký příběh.

autor: Martin Svoboda | 11. 2. 2015 15:57

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama