Martin Ježek: Zrušit vědomí, ale mít v hlavě vše v pořádku

Andrea Slováková
15. 9. 2014 15:50
Rozhovor s experimentálním filmařem Martinem Ježkem o filmu Dům daleko, který zpracovává zážitek z četby díla spisovatelky Věry Linfartové.
Martin Ježek.
Martin Ježek. | Foto: dokrevue.cz

Rozhovor - Více než deset let vytváří Martin Ježek strukturální filmy, vizuálně i zvukově výjimečná díla promýšlející filmový výraz i význam. Patří mezi přední postavy české experimentální kinematografie. Jeho témata vycházejí z intelektuálního podloží a velkého kulturního rozhledu, poetiku předurčuje vztah k materiálu, aktům natáčení a k vyvolávání filmu i jeho projekci. Pro Ježkův precizní přístup k experimentování je příznačný výsostně filmový jazyk a estetika.

Civilním povoláním průvodčí v mezinárodních rychlících vozí s sebou pytle s osmi- či šestnáctimilimetrovými pásy a v ubíhající noční krajině komponuje své filmy.

Martin Ježek
Autor fotografie: dokrevue.cz

Martin Ježek

  • Narozen 1976 v Prostějově, žije v Praze. Na FAMU vystudoval produkci a střih. Patří k nejvýznamnějším českým autorům formálního a konceptuálního filmu.
  • Jeho tvorba téměř bez výjimky vychází z extrémně formálních pozic: partitur a konceptů, které vymezují podobu filmového díla před jeho realizací. Ta se v ostře vytyčených mantinelech odehrává zcela nekontrolovaně. Kromě autorských filmů realizoval touto formou několik adaptací (Richard Weiner: Hlas v telefonu; Věra Linhartová: Dům daleko) a od roku 2007 vytváří tzv. kolektivní filmy (Druhá liga, 2007; Monstrkoncert, 2008; ad.).
  • Spolupracoval s hudební skupinou Birds Build Nests Underground na vizuální podobě jejich vystoupení a s multižánrovým seskupením Handa Gote vytvořili audiovizuální event Pan Roman. Též je činný ve spolupracích jako sound designer v rámci cyklu Radioakustica v Českém rozhlasu.
  • Jako jeden z nejradikálnějších představitelů strukturálního dokumentu předem vymezuje téma, natáčecí okolnosti i střih, aby poté film brut realizoval bez ohledu na jeho aktuální podobu.

Film Dům daleko jste v roce 2003 natočil podle stejnojmenné prózy Věry Linhartové. Experimentální literární tvar, struktura a jazyk Linhartové jsou samozřejmě neadaptovatelné, vy jste ale vytvořil dílo, které na ni originálně vizuálně reaguje. Jak jste se k Linhartové dostal?
Martin Ježek: Při probírání těch různých Kunderů, Čapků a dalších jsem v hodinách češtiny dost zlobil. Bylo mi tehdy asi šestnáct let. Měl jsem ale skvělou učitelku, která řekla: Ježku, když jsi tak dobrý a vůbec nic tě nezajímá, tady máš referát a teď se předveď. A dala mi Richarda Weinera – Hru doopravdy. Otevřela mi tak dveře do světa, o jehož existenci jsem neměl nejmenší tušení. Četl jsem knihu asi tři dny vkuse a byl jsem úplně fascinovaný. Na konci jsem našel analytický rozbor od Věry Linhartové, která vydání kriticky připravila. Psala o knize úplně jiným způsobem než například Černý a další. Nešla po poetice, dojmech, expresi. Odhalila v ní strukturu, kterou Weiner prvoplánově nevyjevil, jež byla utajená. Weinerem se přitom zabývala také proto, že skončil v místě, na které ona, jako spisovatelka, chtěla navázat.

Hned druhý den jsem se šel češtinářky na Věru Linhartovou zeptat. A ona mi tehdy dala její další věci z šedesátých let. Ještě na FAMU jsem se pak s Martinem Blažíčkem pokusil o interpretaci zmíněného Weinera a říkal jsem si, že budu pokračovat logicky dál.

Četl jste Linhartovou podobným způsobem, jako ona četla Weinera? Jaký je vztah vašeho filmu a jeho struktury k literární předloze?
Četl jsem knihu pořád dokola a vůbec jsem nevěděl, co to je a co by za textem mohlo být. Mám pocit, že Linhartová své texty nikdy příliš nekomentovala, zvlášť poté, co odešla do Francie. Považovala je za uzavřenou kapitolu. Později napsala, že se pro ni jazyk vyčerpal, a dál tvořila, mluvila a vyjadřovala se víceméně jen ve francouzštině. Literární dílo pro ni již nebylo tak intenzivní.
Lidé, co knihu znali, mi říkali: Je hloupost pokusit se Linhartovou vizualizovat, za tím textem žádný obraz nestojí. Vycházeli při tom však z představy, kterou měli o normálním filmu. Jenomže prostředky, kterých jsem při natáčení chtěl využít já a jež lze při nějaké hlubší analýze odhalit, se týkaly struktury, nikoli nějakého konkrétního obrazu. Spočívaly ve vrstvení, opakování, permutacích. Byl jsem přesvědčen, že ona, když psala, dokonce počítala s tím, jak bude text rozvržený na stránku, kolik konkrétních znaků kde bude. Ti, kdo ji znali, mluví o tom, že Linhartová při psaní nijak neimprovizovala; všechno měla v hlavě uspořádané.

Jaký byl tedy ten základní koncept?
Nejprve jsem si řekl: Budu-li konkretista, Dům daleko je něco, co není, co odložíme stranou. Musel jsem si však vybrat jednoznačné místo, kde začnu. A začátkem bylo pro mě město Most, tento Dům daleko, který neexistuje, respektive díra po něm, jež začala vznikat právě v době, kdy ona knihu psala, v šedesátých letech. Pak jsem si dopředu určil délku filmu, kolik bude mít metrů, kolik spotřebujeme materiálu a jak ho pak budeme redukovat. Také jsme si se spoluautorem Jakubem Halouskem stanovili časové údobí, ve kterém film natočíme, a určili si trasu ve tvaru spirály, jež se obtáčela kolem města a díry povrchového lomu (dnes umělého jezera). A samozřejmě jsme měli vždy s sebou knihu, text.

Při natáčení a následné postprodukci Domu daleko jsem chtěl využít i specifické metody práce s vlastním vědomím, v podstatě své vědomí co nejvíce „zrušit“. V tomto pro mě dnes již překonaném období, kdy jsem byl „v zajetí experimentu“, jsem různým způsobem zkoušel ať chemické, či přírodní drogy.

Martin Ježek

Šli jsme pak pěšky podle této „mapy“ a předčítali nahlas Linhartovou. Každých sto kroků odpovídalo jednomu odstavci. Zastavili jsme se, já jsem daný kus přečetl a každý z nás natočil jeden záběr. Takto jsme zhruba během roku nasbírali veškerý materiál, který jsem následně podrobil předběžnému výběru, aniž bych si ho promítnul. Vše bylo natočeno na formát Super8, dalším krokem tedy byla kvantitativní redukce na šestnáctimilimetrový formát. Ještě předtím jsme se však snažili od materiálu co nejvíce odpoutat, nekonfrontovat se s ním.

Při natáčení a následné postprodukci Domu daleko jsem chtěl využít i specifické metody práce s vlastním vědomím, v podstatě své vědomí co nejvíce „zrušit“. V tomto pro mě dnes již překonaném období, kdy jsem byl „v zajetí experimentu“, jsem různým způsobem zkoušel ať chemické, či přírodní drogy (nutno si uvědomit, že tento způsob experimentace byl celkem běžný až do neblahé a všeobecné kriminalizace drog koncem šedesátých let). Jsem přesvědčený, že i tohle k metodě patří. I v užívání drog jsem předpokládal jistou systematičnost a navíc další postup byl už úplně střízlivý.

Martin Ježek.
Martin Ježek. | Foto: dokrevue.cz

Jak jste uvažoval o střihové skladbě?
Redukovaný materiál jsem rozstříhal po metru, dal jsem vše do černého plastikového pytle a odvezl na Barrandov do střižny negativu, kde jsem je požádal, ať mi to stáhnou. Ptali se, jak to mají udělat, a já jim řekl: To je jednoduché, sáhnete do pytle, vytáhnete jeden záběr, ten bude první, pak další… Střihová skladba pak vlastně vznikla jenom díky jedné ochotné pracovnici, která nad tím seděla tři měsíce po pracovní době.

Film má sedmadvacet minut. Kniha v mém vydání dvacet stránek, a když ji čtete jedním dechem, trvá přečíst jednu stranu asi minutu a čtvrt. Za těch dvacet sedm minut se to dá přečíst celé, někteří diváci to během promítání i zkoušeli. Počet okének odpovídá počtu znaků. Podle toho jsem také rozdělil ve filmu citace z textu.

Jaké bylo promítání filmu před soukmenovci Linhartové?
To byla z mého pohledu velmi smutná zkušenost. Projekci zorganizoval Petr Borkovec v rámci svého cyklu Literatura a film. Viola Fischerová se například vyjádřila v tom smyslu, že Věra byla geniální spisovatelka – a ten blbec tady předvedl úplný paskvil, ze kterého akorát bolí oči. Na moji obranu tam pak vystoupili Dryje, Dvorský, Typlt a někteří další. Začali se mezi sebou hádat a mě skoro nepustili ke slovu.

Martin Ježek.
Martin Ježek. | Foto: dokrevue.cz

Byl jsem však překvapen, že mladí lidé v publiku, kteří by z principu měli být otevření jiným přístupům, byli nakonec ještě více konformní ve svých názorech než ti starší. Linhartová měla velký a hluboký přehled o tom, co se děje v soudobém umění. Byla kunsthistorička a naprosto přesně věděla, co to je konceptuál, minimal, konkrétní poezie. Musel jsem jim vysvětlit, že jsou trošku ignoranti: dívají se na film, kterému nerozumí, nikdy se s ničím podobným nesetkali a mají z toho strach. A oni mě obviňovali, že jsem si dovolil takovou drzost jako spojovat tuhle věc s Věrou Linhartovou.

O svých dalších filmech hovoří Martin Ježek v plné verzi rozhovoru, kterou si můžete přečíst na dokrevue.cz.

 

Právě se děje

Další zprávy