Názor -Návštěvník rotterdamského festivalu zažívá po návratu do reality a do českého prostředí vystřízlivění. Nizozemský program je plný výlučných nezávislých a autorských pokusů, zároveň přináší přehled o dění v kinematografiích ze všech koutů světa. Navíc festival navštěvuje mnoho nezávislých producentů i distributorů, kteří dostávají zmiňované tituly do menšinových sítí.
Funguje tu evropský trh námětů Cinemart, jehož se letos účastnil i Jan Švankmajer s projektem Hmyz. Hubert Bals Fund pomáhá financovat nekomerční projekty ze zemí třetího světa. Nakonec je na Rotterdam navázána i vydavatelská činnost DVD filmů ze soutěže.
Letošní cenu diváků získal kanadský snímek Incendies (Požáry) oslavovaný loni v Torontu. Adaptace hry Wajdi Mouawada nominovaná na cizojazyčného Oscara bilancuje na půdě osobního dramatu blízkovýchodní konflikt.
Výroční sekci Return of the Tiger Award uvádějící novinky v Rotterdamu dříve oceněných filmařů ovládl loňský snímek osobnosti korejské nové vlny Hong Sangsooa. Jeho Oki's Movie je novátorsky vytvořen ze tří malých filmů, které o sobě a o vzájemném dramatu natáčejí sami protagonisté.
V nizozemském přístavním městě se snaží uvádět i to lepší z mainstreamu, ale na druhé straně bránit menšinové autory přicházející s novými formálními postupy i tématy, jež do sebe ostatně za pár let hlavní proud pojme.
Na okraji zájmu
Je až zarážející, že ani o jednom z filmů každoročně oslavovaných v Rotterdamu český divák prakticky neslyší. Člověku se po návratu zdá, že referování o nekomerčních festivalech stejně jako zdejší distribuce postupně upadá. Byť si namlouváme, že tomu tak není - vždyť u nás funguje pět artových distributorů a více než dvě desítky mezinárodních festivalů.
Skutečností zůstává, že pojem ambiciózní nezávislé kinematografie, kterou uvádělo v 90. letech Fórum nezávislých, prošel velkým kompromisem. Festivaly zaštiťující se podporou kvalitního filmu se podřizují spíš většinovému vkusu a honění diváckých rekordů. Menší distributoři sahají po omezeném okruhu režisérských jmen či po trendových a pikantních námětech. Příkladem mohou být lesbičky v úspěšné a inteligentní komedii Děcka jsou v pohodě - které nicméně jen fingují „nezávislost".
Ani jsme si nestačili všimnout, že celá část světové či současné artové tvorby se u nás ocitá na okraji zájmu. Thajský snímek Strýček Búnmí, který vzbudil po celém světě pozornost, se u nás skoro nedostal do kin.
Tento text nemá být dogmatickým vymezováním se umělecké kinematografie v době, kdy už takové dělení ztratilo smysl. Natož aby káral diváky za to, na jaké chodí filmy do kina. Spíše jde o otázku, proč u nás dochází k ochuzování prezentace velmi rozmanité světové produkce. Proč lépe „nechráníme" podobnou kinematografii.
Čtěte také:
Recenzenti Aktuálně.cz zvolili za film roku Inception
Ani ony nekomerční festivaly nehrají filmy jednoho z nejuznávanějších korejských autorů, zmíněného Hong Sangsooa, jehož tvorba byla loni zastoupena na řadě přehlídek největšího kalibru od Cannes přes Benátky po Toronto. Proč u nás lidé neznají Kelly Reichardtovou, jejíž film Meek´s cutoff patřil k tomu nejlepšímu z loňského roku.
Tradiční pojem náročného filmu se pak často redukuje právě na snímky „nezávislých trendů" a kultů jejichž příkladem může být na jedné straně „hypeový" Lars von Trier či značka americké nezávislosti Jim Jarmusch, případně generační díla Mexičana Iňarritua nebo zcizená melodramata Němce Toma Tykwera (jinak nic proti nim).
Ostrůvky
Malé publikum mají i francouzské a španělské filmy. Naproti tomu argentinský film Tajemství jejich očí, s nímž získal režisér Juan José Campanella loni Oscara za nejlepší cizojazyčný film, se objevil jen jednou na karlovarském festivalu. Renomované íránské, australské, turecké filmy jdou až na výjimky po půlnoci na ČT2, maximálně jako „nutný doprovod" hlavních festivalových programů.
Největší rozdíl spočívá v publiku, u něhož si v Rotterdamu vychovali už druhou generaci. Je neuvěřitelné, jak jsou tamní lidé trpěliví a zasvěcení nad těmi nejnáročnějšími pokusy. Když jdete týden po festivalu kolem tradičního kina v centru, vidíte na programu: nový film Bertranda Bliera, zmiňované Tajemství jejích očí, Woodyho Allena, dokument z Afriky a nizozemskou novinku.
Je to smutné konstatování, ale v České republice v tom naopak selháváme. Jak si před lety klubisté dokázali vychovat diváky pro klasiku i velká díla historie, dnes nám chybí podobně zvědaví (menšinoví) nadšenci oceňujících kromě důmyslných žánrových her také experimenty a výlučné režiséry. Jsou to spíše ostrůvky kolem filmových věd, několika časopisů a paret z festivalů.
Vinit lze v první řadě systém podpory kinematografie, který slouží k nalévání peněz do nových projektů, ale neumí zpětně ocenit a podpořit „kvalitu". Nepomáhá kinařům, snažícím se uvádět nekomerční filmy a pomalu si budovat náročné publikum. Neumíme účinně pomoct distribuční společnosti prosazující ambiciózní tituly. Kapitáni našeho filmu se vždy vymluví, že není kdo, kdo by je „uměl hodnotit". Přitom podobné systémy fungují ve Francii i jinde v Evropě.
Co je špatně
I garnitura filmových publicistů z většinových médií tuto tvorbu zčásti přehlíží či šmahem zavrhuje; nekonvenuje ani jejich představě o konzervativním středním proudu a žánrových hrách.
V reportech z Cannes nebo Berlína čtete, jak někoho ten či onen film nudil, jak nedosahoval profesionálních či zábavných parametrů hlavní tvorby, kterou pisatel zná. Naopak jsou festivalové filmy často stigmatizovány nejen kvůli „jiným" tématům, ale i způsobům produkce a kulturním odlišnostem.
Skutečností pak zůstává, že pomalu ztrácíme přehled, co se v kinematografii děje. Ne náhodou se v zahraničí diví, jak se programy našich kin mění jen v zábavní parky plné dráždidel a lochnesek - a samozřejmě českých komedií.
Ani české filmy pak bez těchto impulsů nevycházejí ze světového srovnání na zahraničních festivalech dobře; nenabízí většinou pro tamní publikum zajímavá témata ani nové nápady. I proto je česká tvorba spíše v izolaci - jak to vypadá právě z Rotterdamu.
