Rotterdam ukázal východní teenagery i filmaře-teroristu

Michal Procházka, Rotterdam
8. 2. 2012 16:35
Festival je největší světová akce nezávislého filmu
Foto: Aktuálně.cz

Rotterdam - Na rotterdamském filmovém festivalu, jehož 41. ročník se konal od 26. ledna do 5. února, červený koberec ani celebrity nenajdete. Největší přehlídka nezávislého filmu na světě letos pokrývala všechny možné okrajové fenomény - od soutěže prvních a druhých snímků mladých filmařů přes retrospektivu brazilského subversivního erotického filmu 70. let až po čínský underground.

Z programu by se leckterému českému dramaturgovi roztřásly nohy, neboť Rotterdam je festival s prostorem pro mezní umělecké přístupy v kinematografii; pro tituly bez děje, experimenty nejrůznější délky i výstřední zprávy o světě. V Rotterdamu se už ani neříká starosvětsky autorský film, ale uvádějí se audiovizuální díla s "výrazným charakterem" - jakkoliv nesnesitelná, alternativní a nefilmová.

Foto: Aktuálně.cz

Během tří generací si tu pro ně také vypěstovali vnímavé publikum. Je až neskutečné, jak jsou kina plná i na nejnáročnější program. Festival se může pochlubit čtyřmi sty tisíci diváky ročně, aniž se dopouští přílišného množství kompromisů, zve známé herce a podbízí se mainstreamem. Když se dnes řekne rotterdamský film, všichni vědí, co to může znamenat: radikální jihoamerický minimalismus, singapurský existenciální snímek i korejský debut. 

Českou republiku tu zastupovala novinka Bohdana Slámy Čtyři Slunce premiérovaná předtím na festivalu v Sundance a dokument Mrtvá trať, v němž se Šimon Špidla vydal po stopách trosek lágrové stavby sibiřské železnice, kterou si poručil Stalin.

V hlavní soutěži zaujal Klip vyprávějící o depresi a bezvýchodném rebelství dnešní východoevropské mládeže. Příběh teenagerky natočený srbskou režisérskou Majou Miloš vtahuje diváky do života sotva dospělých dětí, které dorůstají v podmínkách divokého rozpadu hodnot postsocialistické společnosti a pod vlivem médií. Zhlížejí se v západní kultuře, nenávidí rodiče a zkorumpovanou společnost. Experimentují s drogami i sexem a výstřelky si natáčejí na mobily.

Rotterdamský festival je ale mnohem více než výroční bilancí nekonvenčních titulů, které v českých kinech už dávno nenajdete.  Letos třeba zdejší program svědčí o tom, jak na okrajích kinematografie dochází k průnikům různých oborů i pronikání vizuálních umělců do filmu.

Foto: Aktuálně.cz

Jedním ze zážitků byl snímek Nana, v němž se Valérie Massadian pokusila zachytit svět očima své předškolní dcery. Hodinová smyslná poéma se takřka vžívá do čistého vnímání dítěte, které jde za ruku s otcem do lesa, bojí se krav, stříká po mámě vodu i napjatě poslouchá její čtení.

Vyprávění chybí děj, kupředu se postupuje na základě logiky dětských instinktů, jež volně skládají epizody z Nanina dne. Sledujeme, jak se učí oblékat a vydává se odvážně na průzkumnou cestu do přírody. V tempu pomalého filmu se skutečnost vesnické chalupy mění před našima očima v podivuhodný ráj plný záhad a tajemných radostí.

Tím pravým extrémem se ale ukázala být hned dvojice esejistických portrétů věnovaných fascinující i kontroverzní osobnosti japonských dějin kinematografie, kterou je někdejší člen teroristické Japonské rudé armády Masao Adachi. Prominentní kritik, literát a scenárista spolupracoval na prvních erotických pink filmech Koji Wakamatsua spojujících poetiku sadomasochistického sexu a nihilistického násilí s revolučním posláním. 

Foto: Aktuálně.cz

Sám si zahrál v jejich násilném filmovém protestu Andělská extáze, natáčeném v tokijských ulicích, který inscenoval manifestační výzvu k revoluci. Příběh sledoval počínání studentské jednotky, která padne do zajetí sadistických sexuálních násilníků. Na závěr vidíte její členy umisťující po městě postupně explodující bomby. 

Adachi se po roce 1970 vzdal filmu a odešel do Bejrútu, kde působil dvacet sedm let v boji za palestinskou nezávislost. Nakonec byl v roce 2001 zatčen za falšování dokladů; jen pro cesty do bývalého Československa použil údajně sedm různých pasů.

První dokument představil francouzský konceptualista Eric Baudelaire pod nekonečným názvem Anabáze May, Fusaky Shigenobuové a Masao Adachiho a 27 let bez obrazů. Adachi souhlasil, že bude vyprávět svůj život, pokud Baudelaire natočí záběry jeho oblíbeného Libanonu a Bejrútu, kam se od zadržení nemůže vrátit. Následně se autor rozhodl záběry Blízkého východu spojit se vzpomínáním někdejšího bojovníka, který byl vnímán jako levicový filmař, revolucionář i terorista.

Foto: Aktuálně.cz
Foto: Aktuálně.cz

Tato struktura odráží základní rozpor v setkání odlišných lidí a světů. Jako by se válka i ideologické konflikty skrývaly hned pod povrchem všedních výjevů. Z Adachiho slov vyplývá zvláštní paradox osudu poznamenaného ideály, násilím i vězením. Dávné odhodlání k boji zůstává nostalgickou či neurčitou vzpomínkou na život mimo společnost, která dala dnes osamělému muži především rodinu. Japonský levičák si pobyt v Bejrútu spojuje s obdobím, kdy mohl žít společně s manželkou a s dcerou; ta s ním dnes nemůže udržovat kontakt.

Francouzský filmař Philippe Grandrieux pak natočil s Adachim rozhovor pojmenovaný podobě krkolomně - Je možné, že krása zesílila naše odhodlání. Vznikl jakýsi proud vědomí starého muže, v němž se zjevují zádumčivé obrazy, fantómy minulosti i dávný ideologický konflikt 20. století. Jednou se Adachi ocitá na dětské houpačce, podruhé se prochází po zalidněném Tokiu - a snaží se odpovědět, proč se rozhodl připojit k boji.

Proč mu nestačila kinematografie, jak tehdy věřil Godard, že jeden film může změnit svět. Z šeptaných zpovědí, neučesaných a nestříhaných, plných váhání, zámlk a slabosti, se skládá obraz, který lze číst jako ztracený idealismus i šílenství revoluce. 

 

Právě se děje

před 50 minutami

Mafra u Ústavního soudu neuspěla, za články o Langerovi se musí omluvit

Nakladatelství Mafra neuspělo u Ústavního soudu (ÚS) ve sporu s bývalým ministrem vnitra Ivanem Langerem kvůli článkům spojujícím Langera s kontroverzním podnikatelem Františkem Mrázkem. Rozhodnutí ÚS z poloviny června dnes zveřejnil Langer na sociální síti LinkedIn. Soudy opakovaně Mafře nařídily, aby se za články omluvila. Nakladatelství se kvůli rozsudkům obrátilo na Nejvyšší soud, který ale dovolání Mafry odmítl. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Mafra podala i ústavní stížnost, podle nynějšího rozhodnutí ale nebyla ústavní práva nakladatelství porušena.

Spor Mafry s Langerem se týkal série článků z roku 2008 v deníku Mladá fronta Dnes a na serveru iDNES.cz, spadajících pod nakladatelství. V nich deník a server tvrdily, že Langer byl ve spisu k policejní akci Krakatice veden jako podezřelý z propojení na organizovaný zločin kolem Mrázka. Mafra argumentovala mimo jiné tím, že slovo "podezřelý" použila jen v obecné rovině, a ne v trestněprávním smyslu. Podle soudů ale tvrzení z článků nepodložila důkazy, v říjnu roku 2015 Vrchní soud v Praze pravomocně nařídil nakladatelství, aby se za výrok omluvilo. Langer žádal omluvu i za další údajně lživé výroky v článcích, ale s tím u soudů uspěl jen částečně.

Zdroj: ČTK
před 54 minutami

Ve Francii se ujali úřadu dva noví ministři, čelí kritice za znásilnění i popírání #MeToo

Ministři nové francouzské vlády premiéra Jeana Castexe se dnes ujali svých úřadů. Dva z nich přitom už nyní čelí ostré kritice. Nového ministra vnitra Géralda Darmanina totiž od roku 2017 vyšetřují kvůli obvinění ze znásilnění, ministr spravedlnost Éric Dupond-Moretti na sebe před časem upozornil kritikou hnutí #MeToo. Opatrnou pochvalu si prezident Emmanuel Macron vysloužil alespoň za jmenování Barbary Pompiliové do čela ministerstva životního prostřední, informovala agentura AFP.

Premiér Édouard Philippe, který stál v čele vlády od roku 2017, podal v pátek demisi a s ním skončil celý jeho kabinet. Z něj se do týmu nového premiéra Jeana Castexe, dosud málo známého starosty jihofrancouzského městečka Prades, dostal ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian, ministr financí Bruno Le Maire či ministryně obrany Florence Parlyová.

Zdroj: ČTK
Další zprávy