Romance z vlaku. Dokonalý den je opravdu film o lásce, ale dusí ho plakátovost

Vladimír Polívka se pro romantické komedie stal natolik symptomatickým, že si z něj filmaři (a on sám ze sebe) udělali legraci sebereflexivní rolí v nepříliš povedeném černohumorném krváku Tahle párty je DEAD. Polívka už si vyzkoušel macho hokejistu, který dojde nápravy díky výrobě marmelády, lásku hledajícího vozíčkáře, workoholika na hraně vyhoření, jenž najde smysl života skrze letní tábor nebo kondičního trenéra Žen v běhu, kterým jeho obsazování do tohoto typu přidrzlých svůdníků s trochou křehkosti ostatně začalo. 

Ústřední postavou novinky Dokonalý den je však Anna v podání Kateřiny Marie Fialové, kterou hned na začátku vidíme projíždět autem katalogově vypulírovanou a sluncem zalitou krajinou, zatímco jí v rádiu hraje popová písnička s krédem „vůbec netušíš, co dneska přijde“. Anna míří na důležitou schůzku do Berlína, která ji dělí od toho, aby se stala manažerkou v prestižní torontské aukční síni. Auto se jí však porouchá, a tak musí cestovat vlakem, kde narazí na svobodomyslného Edu v podání Vladimíra Polívky. 

Ten jezdí vlakem sem a tam, bez cíle, protože to má rád, čas nehlídá. První minuty tak působí jako jakýsi milostný dopis dráhovému pábitelství. Dvojice se postupně začne sbližovat a zažije onen dokonalý den, než přijde tvrdá deziluze všednosti a pracovního zápřahu, případně se ozve nedořešená partnerská minulost. Jakkoli snímek působí minimálně v první polovině tuctově, z konkurence jiných romantických komedií se přece jen vymyká. 

Zobrazit
7 fotografií

Líbivá stylistika, ale i vnitřní svět postav 

Tuzemské romcomy totiž v drtivé většině o lásce vůbec nejsou. Dokonalý den o ní ale opravdu je. Má mnohem blíže ke klasické romanci takřka devadesátkového střihu, kde logika ustupuje pomíjivému poblouznění. Tím spíš je škoda, že diváka z něžnosti neustále vytrhává ukřičeně klipovitá forma podpořená nevkusnou hudební (ne)dramaturgií. Láskyplné seznamování připomíná jakési leporelo, kde namísto vzájemného poznávání postav a rozvíjení pouta mezi nimi sledujeme dvojici potácející se v samoúčelných miniklipech. 

Rytmus a tonalita selhávají, kýčovitě trapné momenty střídají rádoby citlivější a vykořeněné, třeba když Eda při procházce polem najednou odbíhá k hrobu svých rodičů. Zvolená naivita se tak s vážnějšími momenty nekonceptuálně tluče. Povrchně líbivá stylistika také rezignuje na jakoukoli osobitost, drží se výjevů jako z omalovánek, případně snímání zahaleného v měkkém svícení. Vyprávění působí prefabrikovaně, s nejedním uměle šponovaným konfliktem. 

Proč tomuto na první pohled nevybočujícímu filmu dávat kredit? Protože v druhé části, kdy se ústřední dvojice rozdělí, se vnitřní svět postav skutečně stává středobodem vyprávění, byť pozdě. Ústředním motivem totiž není romance a láska k druhému, nýbrž nalezení lásky k sobě samému, uspořádání hodnot a priorit, hledání sebereflexe. Pokud chceme milovat druhé, musíme nejdřív milovat své vlastní já. 

Mohlo jít o obdobu nového proudu romcomů 

Poselství snímku se neupíná k filozofickému klišé „žít se musí tady a teď“. Sice k němu směřuje, ale nakonec ho překlopí do situace, kdy je romantický den iniciačním bodem k revizi pracovního a osobního života. Trochu neotrkaná, sympaticky zdrženlivou trapností nasáklá chemie ústřední dvojice dokáže vtáhnout, nebojí se demonstrovat zranitelnost a potřebu empatie. 

Anna má navíc panické ataky, což je v tuzemské kinematografii prvek nevídaný (duševní problémy jsou většinou zesměšňované). Problematika je podávána citlivě a s pochopením, okořeněná o mezigenerační rozkol mezi matkou (Tereza Kostková) a dcerou, který pramení z neschopnosti otevřít nepříjemná témata. Stejně jako všechno ostatní v Dokonalém dni ale i toto probíhá polovičatě. Jako by tvůrci neustále byli v kleštích producentské, masy lákající formule a naivní představy o tom, jak má vypadat divácký film. Zároveň se však snažili natočit upřímný, citlivý a v rámci lokálního subžánru osobitý snímek. 

Obsazení influencerů do drobných roliček mělo zřejmě být pokusem o prozkoumání nových možností marketingu, jež nabízí popularita sociálních sítí. Ale tahle paleta figurkaření strhla výboje křehkosti k produktové vyprázdněnosti. Stejně tak závěrečná katarze je křečovitě podřízená žánrovým konvencím, jež film někdy následuje důsledně (třeba ve scéně, kdy tabule s ukazatelem vlakových odjezdů křičí nápisem fandícím Anně), jindy zase vůbec. 

Související

Smažák, pivko, pohoda. Komedie Dovolená v Českém ráji zdaleka není jen vtipná

Typicky tuzemský filmový polotovar tedy zachraňují momenty upřímnosti a oddanost tématu různorodých podob lásky a vzájemné podpory. Obecně Dokonalému dni opravdu chcete fandit, ale není to tak snadné. Mohlo jít o obdobu nového proudu romantických titulů, třeba po vzoru osudového dramatu Minulé životy, s nímž Dokonalý den sdílí srovnatelné motivy, ale takhle dostáváme spíš nadějný základ jinak omšelého plakátu.