RECENZE Stále spolu je portrét sobce, jenž ničí celou rodinu

Martin Svoboda Martin Svoboda
20. 5. 2015 12:06
Dokument Evy Tomanové není filmařsky bezchybný, atraktivní materiál ale vybízí k plnohodnotné diskusi.
Foto: Aerofilms

Recenze - Inženýr Petr a jeho žena Simona, rovněž absolventka vysoké školy, žijí se svými devíti dětmi v maringotkách na Šumavě. Straní se moderní společnosti a odmítají, co označují za konzumentarismus a komerci. Nepracují, spoléhají na státní dávky. Neustále opakují, že jsou šťastní, ale nikomu z nich to v dokumentu Stále spolu režisérky Evy Tomanové příliš nevěříme. Vidíme viditelně dysfunkční rodinu držící pohromadě silou vůle otce, neschopností matky vzdát se dětí a strachem z okolního světa vypěstovaném v potomcích.

Z filmařského hlediska můžeme u práce Tomanové tápat. Rozhodně neplní úlohu nestranné pozorovatelky, ačkoliv se tak stylizuje, ale ani nahlas nevystupuje se svým názorem. Skladbou záběrů cítíme manipulaci s informacemi i emocemi směřující k negativnímu vyznění, budování vlastních point a potvrzování nevyřčených tezí. Což by nebylo špatně, kdyby autorka vystoupila z anonymity a rovnou přiznala agendu, kterou lidsky cítíme a jejíž přímá nedefinovanost rozhodně nemůže být zaměňována za ochotu držet si odstup.

Mnohdy navíc máme pocit, že nebyly vyřčeny k pochopení nezbytné informace, což potvrdí čtení rozhovorů s Tomanovou, v nichž zmiňuje detaily stavící život šumavských bohémů do jiného světla. Do 75 minut se nepochybně nemůže vejít všechen materiál, nemělo by ale chybět něco tak zásadního jako třeba fakt, že Petr běžně komunikuje mailem a v maringotce má notebook. Ve filmu po něm není ani památky. Stejně jako po mobilech nejstarších dětí.

Selektivní rebel

U podobného tématu se bude málokdo dívat čistě na zpracování, námět nepochybně tvoří u dokumentu polovinu úspěchu a čas strávený s touhle rodinou se na nějaké úrovni musel vyplatit.

Nabídnutý snímek tedy můžeme i přes formální nedostatky číst jako hodně zajímavou výpověď o dnešním světě nasáklém představami o odtržení od moderní společnosti. Mnozí z nás by jistě chtěli Petra vnímat jako vznešeného snílka. Sice bychom došli k závěru, že sami se pohodlného spotřebního života vzdát nechceme, ochotně bychom však cítili obdiv k někomu, kdo to dokáže; je přirozenost lidí uvědomujících si, že žijí v pečlivě strukturované společnosti, tíhnout k narušení konzumního mainstreamu. Jenže Petr není hrdinou, po němž toužíme.

Nesleduje „program“. Mluví o odvrácení od konzumu, nicméně jeho vymezení vůči moderní civilizaci se ukáže být značně selektivní. Odmítá televizi, má ale pračku. Nechce drahé umělohmotné hračky pro děti, na ruce ale nosí hodinky. Ochota pobírat státní dávky pak mluví za vše. „Podvádění ideálu“ odhaluje, že nejde o člověka s konkrétní vírou, ve skutečnosti jsou on a jeho rodina navázáni na konzum a spotřebu stejně jako kdokoliv – využívají sice z možností moderní společnosti méně, berou si ale vše, co chtějí (s tím, že „co chtějí“, určuje výhradně Petr), v míře, v jaké si to mohou dovolit.

Hodnocení: 70 %

Dokument Stále spolu

Režisérka Tomanová neplní úlohu nestranné pozorovatelky, a přestože nevystupuje se svým názorem, divák cítí manipulaci informacemi i emocemi směřující k negativnímu vyznění, budování vlastních point a potvrzování nevyřčených tezí. Přesto je dokument Stále spolu působivým portrétem člověka, který se po svém vymanil ze systému, nicméně stáhl ke dnu všechny svoje blízké.

Dokumentární, Česko, 2014, 75 min

Na tom není nic nepatřičného. Proč prát prádlo ručně, když existují pračky? Vymanění téhle rodiny z kolotoče občanských povinností je ale přinejmenším diskutabilní, když si neodpírá občanská práva. Petr tvrdí, že vychovává devět slušných a poctivých lidí, což má být víc, než kdyby třeba někde postavil most, krátkozrakost tohohle tvrzení nemusíme složitě dohledávat. Pohled na jeho potomky odhaluje nejistotu a omezenou schopnost kontaktu, kdy se i nejstarší syn na prahu dospělosti chová před kamerou jako zakřiknuté šestileté dítě, a těžko říct, jestli by se mu bez přítomnosti štábu dařilo lépe.

Jen velké prázdno

Petrovy potomky vidíme buď zběsile pobíhat, nebo tiše stát a pasivně přijímat otcem proklamovaná moudra. Při rozhovoru jednoho z mladších synů s přezkušující učitelkou (děti jsou samozřejmě vyučované doma matkou) zaráží absence osobnosti, uvědomění si vlastního já a schopnosti vůbec vnímat „cizího“ člověka. Těžko si představit, že by se on a jeho sourozenci mohli jen tak začlenit do kolektivu, natož si najít práci a prospívat někomu mimo svou rodinu. Starší bratři si ostatně „vydělávají“ po hospodách s kytarou, což investici státu do „profesionálního otce“, za nějž se Petr považuje, zrovna neospravedlňuje. Když pak dcera vysvětluje, že by bylo hezké mít sny a cíle, ale nemá je, protože „si tak vybrala“, mrazí z toho v zádech.

Neznamená to, že alternativní komunity nedokážou vychovat „normální“ děti. Ve světě vidíme spoustu případů, kdy se lidem s výrazně odlišnou představou o ideálním životě daří koexistovat. Problém spočívá pouze v této rodině. Chybí jí cíl nebo ideál přenositelný na další generaci, reálný řád, zkrátka třeba primitivní, ale alespoň nějaký systém. Vše stojí a padá na vůli a náladě otce patriarchálně určujícího směr, jenž nesmí být zpochybňován. Na své syny přenesl pouze neúctu vůči matce a sestrám a naopak submisivnost vůči „alfa samci“.

Děti si pak nemohou vytvořit představu o světě, protože před ně nejsou předkládána pravidla, která by si mohla osvojit, později zpochybňovat a nakonec přijmout, nebo odmítnout. Jejich otec z nich udělal jen nečinné příjemce své vůle. Starší synové přímo dotazováni, jaké tradice ctí nebo respektuje jejich rodina, nepřekvapivě netuší a vzpomenou si jen na náboženství.

Petr si totiž pouze vybral, co v životě dodržovat nechce, ale ničím to nenahradil. Měl by tedy být především odstrašujícím případem člověka, nejspíš do jisté míry inteligentního, když vystudoval univerzitu, jenž si samolibě přisvojil lákavou vizi kontrakultury a zcela rozložil svou rodinu na nepoužitelné atomy. Vidíme osobní vítězství sobeckého člověka, který se po svém vymanil ze systému, nicméně stáhl ke dnu všechny svoje blízké.

Otec rozhoduje o všem, od světonázoru až po to, co se bude ten den vařit, říká dokumentaristka Eva Tomanová o rodině Mlčochových, která žije odříznutá od civilizace. Děti jsou v ní prý šťastné. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Aktualizováno před 2 minutami

V ulicích Bejrútu se rok po výbuchu sešly tisíce Libanonců. Žádají potrestání viníků

Tisíce Libanonců se ve středu shromáždily poblíž bejrútského přístavu, aby si připomněli první výročí mohutné exploze, která si vyžádala životy více než 200 lidí, tisíce dalších zranila a zdevastovala rozsáhlé části města. Mnozí přitom volali po spravedlnosti. V přístavu před rokem vybuchlo velké množství roky špatně uskladněného dusičnanu amonného. Žádní vysoce postavení činitelé ale dosud nebyli postaveni před soud, což vedlo k četným protestům. Demonstrace se uskutečnila také u libanonského parlamentu. Bezpečnostní složky tam dav podle agentury Reuters rozháněly pomocí vodního děla a slzného plynu, zraněno tam bylo osm lidí.

Výbuch v bejrútském přístavu byl jednou z nejsilnějších nejaderných explozí, která byla kdy zaznamenána. Otřesy byly cítit až na více než 240 kilometrů vzdáleném Kypru. Vyšetřování nicméně postupuje pomalu, řada žádostí o odebrání imunity vysoce postaveným politikům a bývalým činitelům byla zamítnuta. Všichni lidé, které chtěli libanonští vyšetřovatelé vyslechnout, jakékoliv pochybení odmítli.

"Nezapomene a nikdy jim neodpustíme. Pokud je nebudou schopni postavit před spravedlnost, uděláme to sami vlastníma rukama," řekla Hijám Bikaíová. Byla oblečená v černém a držela fotografii svého syna Ahmada, který zemřel, když na jeho auto při explozi spadla zeď. Na velkém transparentu na budově u přístavu stálo: "Rukojmí vražedného státu".

Francouzský prezident Emmanuel Macron ve středu v Paříži na mezinárodní konferenci k prvnímu výročí výbuchu v Bejrútu přislíbil Libanonu finanční i hmotnou pomoc, včetně vakcín proti covidu-19. Řekl také, že libanonští lídři dluží svým občanům pravdu a kritizoval libanonské vládnoucí elity za neschopnost řešit ekonomickou krizi, která je označována za nejhorší od občanské války z let 1975 až 1990. Paříž se zavázala blízkovýchodní zemi poskytnout dalších 100 milionů eur (2,5 miliardy korun), které půjdou přímo "místní populaci", a 500 000 dávek vakcíny proti covidu-19.

Zdroj: ČTK
před 52 minutami

Běloruská běžkyně Cimanouská je na cestě do polského azylu, nastoupila na letadlo do Varšavy

Běloruská atletka Kryscina Cimanouská, která po konfliktu s vedením výpravy opustila olympijské hry v Tokiu, nastoupila ve Vídni do letadla polských aerolinií LOT mířícího do Varšavy. Informovala o tom agentura Reuters s odvoláním na očitého svědka. Atletka ve středu přicestovala do rakouské metropole z Tokia. Vracet do vlasti se nehodlá, v dějišti olympijských her požádala o polské humanitární vízum a je v péči polských diplomatů.

Podle serveru Flightradar24 odstartoval pravidelný let do Varšavy zhruba v 19:20, v polském hlavním městě by tak měl přistávat kolem 20:25.

Po odpoledním příletu do Vídně čekalo podle agentury AFP na Cimanouskou zvláštní vozidlo, které ji dopravilo mimo zraky čekajících novinářů. Na navazující let do polské metropole čekala ve zvláštním salónku pro VIP klientelu, uvedla agentura APA. Vyjádření médiím nedala.

Zdroj: ČTK
Další zprávy