Značná část filmu se odehrává v autobuse. Jak se tam natáčelo?
Výborně, pětatřicet herců, štáb, kamera a ostatní technika v jednom voze. Zvukař celou cestu strávil na záchodku, protože jinam se prostě nevešel. My jsme byli nalepení na předním skle, takže řidič přes nás většinou ani neviděl, ale vesele uháněl po dálnici popaměti.
Jaká byla spolupráce s "hereckými celebritami"?
Skvělá, bezproblémová. Já je trápil a proháněl rozhodně víc než oni mě. Měl jsem v plánu obsadit známé herce, ale do jiných rolí, než by člověk čekal. Pak je tam plno herců, kteří se možná stanou hvězdami až po tomhle filmu. A samozřejmě jsem zvědavý, jak budou diváci reagovat na Aničku Polívkovou, když už jsem ji nutil jíst sádlo naběračkou, aby stihla nakynout.
Trend velí obsazovat celebrity. Co vás vedlo k obsazení Jitky Kocurové?
Rozhodně jsem to nedělal kvůli mediálnímu kolotoči. Účastníci zájezdu tohle nepotřebují. Jitka tu nemá žádný štěk, ale plnohodnotnou roli. Představuje Pamelu, což je taková naivní, prsatá, velmi sexy kráska - a zkuste mi říct, která česká herečka je tak půvabná, že se svlékne do plavek a tu krásu si udrží. Na žádnou jinou postavu jsem neměl takový casting: hledal jsem dívku, ze které by nám, chlapům, trochu spadla brada, přitom aby byla schopná to zahrát.
Infobox
Hrdinové očima režiséra:
Hlavní jsou tam v podstatě všichni. Snad jen Jolana vede o prsa, nebo spíš o těch sedm kilo, která musela její představitelka Anna Polívková kvůli roli přibrat. V knize je jasně ústřední postavou spisovatel Max. Ve filmu jsme jeho význam trochu potlačili a udělali z něho hudebníka, který nazpíval první hit, dostal se nečekaně do víru popularity a všichni čekají, že hned složí další trhák, ale on se trochu bojí, že se mu to už nikdy nepovede, a tak z toho všeho uteče na dovolenou s kamarády. Na pláži je to právě on, kdo nejvíc rozdmýchává milostné vztahy. Tvář i tělo mu propůjčil populární slovenský herec Ondřej Koval.
Natáčelo se v Itálii, ve Slovinsku i v Chorvatsku. Jaké to je natáčet český film v zahraničí?
Jako když mužstvo jede hrát ven: remíza je úspěch. Všechno je produkčně složitější, navíc v Itálii, kde se člověk nemohl tolik spolehnout na místní spolupracovníky. Herce jsme vozili tam a zpátky; řekli dvě věty a odjeli zase do Prahy. Někdy to nebylo snadné, ale filmařské pořekadlo říká, že čím větší pohoda na place, tím větší nuda v kině.
Jak se vám líbily předchozí vieweghovské adaptace?
Necítím se oprávněný vyjadřovat se k filmům někoho jiného, ale některé věci jsem chtěl udělat jinak. Na začátku jsem Michalovi říkal, že v předchozích filmech jsem cítil literárnost. Buď je tam vypravěč, vnitřní hlas, ve Výchově dívek byly i titulky a citáty v obraze. To je otisk Vieweghova literárního stylu, ale pro mě to je málo filmové. Ani o postavu spisovatele jsem moc nestál. Na tom jsme se shodli. Snažil jsem se, aby hrdinové vyprávěli své příběhy sami, svými rozhovory a činy.
Pokračování rozhovoru ZDE
