Do role hlavního hrdiny Františka jste obsadil Pepu Poláška. Proč zrovna jeho?
S Josefem Poláškem jsem udělal studentský film Nejlepší je pěnivá dva roky před Františkem. Při natáčení jsem ho jen omráčeně sledoval, nemusel jsem ho totiž vůbec režírovat. Tak jsem si říkal, že je to herec, kterého je pro malé role škoda. Navíc ho lidé mají zaškatulkovaného povětšinou jako toho kašpara vedle Čtvrtníčka, nebo jako toho pitomce z reklamy na žvýkačky. To jsem chtěl změnit. Polášek je regulérní herec, což dokazuje například již jistou dobu v Divadle Na zábradlí. Třeba jeho výkon v představení Ředitelé je fascinující.
Námět a zpracování vašeho filmu odkazuje spíše k původním českým tragikomediím než současnému pojetí českých komedií. Co vás vedlo k tématu hochštaplérství a způsobu jeho pojetí?
Je to ta nejprimitivnější odpověď: Věci kolem mě. Během jisté doby se okolo mě rozpadlo několik vztahů. Bylo to jako epidemie. Rozvod kam se podíváš. Ti lidé si postavili dům na hypotéku, udělali si dítě, rozjeli kariéru a pak se rozvedli. Nějak jsem to nevědomky reflektoval ve své práci. A při tvorbě dramaturgické konstrukce jsem si pomohl figurkou notorického děvkaře. Je to prostě jenom scenáristický vpád do reality. Děvkařství jako pojem v tomto filmu nehraje tak silnou roli, jak se zdá a jak je to prezentováno. Mnohem silnější roli hraje pojem slabošství. Ten film by se správně asi měl jmenovat František je slaboch, i když slaboši jsou v tomhle filmu asi všichni.
Tvůrčí tým filmu je netradičně poskládán ze samých debutantů - vy, producent, kameraman nebo střihač. Ani na chvíli jste nezauvažoval, že byste se svým scénářem oslovil „zaběhnuté" tvůrce?
Neuvažoval jsem tak. Je to tým, který vznikl zcela přirozeně na FAMU. Ta přirozenost vyplývá z toho, že jsem student scenáristiky, to znamená oboru, který nemá praktická cvičení, netočí filmy. Ti lidé je se mnou stejně, zadarmo, bez nároku na nějaké kreditní ohodnocení, dělali. Měl jsem prostě štěstí, že jsem na ně narazil. A když má člověk ve spolupracovníky důvěru, proč by je měl měnit za nějaké jiné? Navíc ona ta „zaběhnutost"… Kameraman Petr Bednář je o deset let starší než já a u kamery stojí už nějaký pátek. Střihač Ota Šenovský zase pracuje v renomovaném studiu Avion a producent Ondřej Zima dokázal zorganizovat spousty kulturních koncertních nebo divadelních akcí, tak proč by nezvládnul zorganizovat výrobu filmu. Nejméně zkušený na place jsem byl já.
Vedle Josefa Poláška se ve filmu objevují další vynikající divadelní herci - Ela Lehotská, Martin Pechlát nebo Leoš Noha, které v českých filmech takřka není vidět. Byl to nějaký záměr obsadit neokoukané tváře?
Byl to záměr. Pokud obsadíte do hlavní role herce, který má v české kinematografii statut „hvězdy", „celebrity", nebo jak se tomu tady dá říkat, tak tomu zákonitě musíte přizpůsobit celé herecké obsazení. Kdybych do vedlejší role obsadil nějakou hvězdu, tak by to narušilo určitou hierarchii. Proč bych to měl dělat? Může se namítat, že je tam ten Čtvrtníček, ale i s tím jsem se snažil pracovat trochu jinak, prostě ho přirozeně napasovat a využít jeho ksicht nějak…ehm.. originálně. Pechlát a Noha jsou herci, kteří jsou obsazováni docela často. Pechlát je jedna z hlavních hereckých postav Divadla Komedie. A Leoš Noha jednou řekl: „Konečně hraju někoho, kdo má ve scénáři nějaký jméno. Doteď jsem hrál furt postavy jako „policista 1" nebo „muž se psem" v nejlepším případě „hostinský". Elu Lehotskou jsem viděl ve dvou věcech, jednou z nich byl film Lenky Wimmerové Puritptýz, hrála docela vážnou roli ženy, kterou podvádí přítel. Druhá věc byla divadelní hra Alice Nellis Povodně, kde hrála naopak postavu komickou. Líbilo se mi, že Ela v obou případech předvedla totéž, ale jinak. Proto jsem ji obsadil.
Ústřední hudební motiv k filmu složil Petr Hapka, dále ve filmu používáte například hudbu Hany Hegerové a dalších tvůrců starších generací…
Mně se současná česká populární scéna vlastně tak nějak netýká. Poslouchám sice pár současných hudebníků, ale vlastně jinak se mi to tak nějak slévá. Rád se hrabu ve starých věcech, hledám nahrávky, které už se dnes nikde nehrajou.. Hegerová je samozřejmě něco jiného. To je fenomén a její nahrávky mají tu výhodu, že nestárnou. Navíc po textové stránce jsou tematicky velmi blízké tomu, co se děje na plátně. Petr Hapka je potom racionální volba. Aby se ten styl nějakým způsobem sjednotil. Byla s ním výborná a zábavná spolupráce a velmi mě překvapilo, že měl k tomuhle projektu takový přístup. Cítil jsem, že ho to baví a není to jenom kšeft.
Film stříhal debutující Otakar Šenovský, do jaké míry jste se na fázi střihu podílel?
Ota Šenovský speciálně pro mě koupil takové režisérské křesílko, abych se u něj cítil dobře. To křesílko je velmi pohodlné. Má takovou pololežatou polohu. Opravdu velmi příjemné. Má jednu velmi silnou vlastnost. Ať chcete, nebo nechcete, zhruba za deset minut v něm usnete. Podezírám Otu, že to křesílko koupil schválně, abych u něj za pár minut usnul a on mohl v klidu pracovat. Tak asi takto jsem se podílel na střihu tohoto filmu.
Na FAMU ještě studujete scenáristiku, hodláte se v budoucnu věnovat psaní scénářů, režii nebo autorské tvorbě?
Hodně rád píšu, ale myslím si o sobě, že nejsem příliš dobrý scenárista. Občas se nechávám při psaní unést a zapomínám, o čem píšu. Navíc dělám hodně gramatických chyb a ty texty se pak nedají číst. Hodně rád režíruju, ale herci mají pocit, že jim nedostatečně vysvětluji roli. Kameraman si stěžuje, že storyboard kreslím propiskou a že si vymýšlím jenom samé statické záběry a on nemá šanci se ukázat. A producent si rve vlasy, protože jedeme přesčasy a točíme moc materiálu. Takže o mé budoucnosti rozhodne zřejmě tento film. Pokud neuspěje, mohu s čistým svědomím změnit profesi. Pokud uspěje, budu se muset nad sebou zamyslet, nakouknout do pravidel českého pravopisu a ořezat pastelky, aby byl ten storyboard příště aspoň barevný.
A co byste považoval za úspěch v souvislosti s tímto filmem?
Na konkrétní otázku konkrétní odpověď. Hranice úspěchu znamená návštěvnost v kinech přes sto tisíc diváků a sedm hvězdiček z deseti v recenzích.
