Deset letošních snímků spojuje téma revoluce či revolty, které bylo i hlavním tématem loňské Letní filmové školy. Vyprávějí příběhy nepřizpůsobivých jedinců, kteří vystupují "proti všem" ve snaze změnit svět k obrazu svému, ve víře v možnost jeho nápravy. Osm filmů je stašího data (z toho jeden český) a dva snímky jsou z aktuální produkce.
Revoltou svého druhu je ostatně i sám Projekt 100, jehož iniciátorem byl před dvanácti lety Jiří Králík, organizátor zmíněné Letní filmové školy v Uherské Hradišti. Kvalitní menšinové snímky, které nabízí, mají vzdorovat masivním reklamním kampaním amerických velkofilmů. Jeho snaha možná vypadá trochu jako boj s větrnými mlýny, nicméně připomeňme, že byly doby, kdy tyto a obdobné snímky plnily kina. Co je tedy letos možné vidět?
Křižník Potěmkin (1925, SSSR, režie: Sergej M. Ejzenštejn)
Základní dílo dějin světové kinematografie. Ve své době novátorský film ustavil základní pravidla filmové řeči, co se týče střihové skladby, rytmu, obrazových kompozic a práce s velikostí záběrů. Vypráví o vzpouře na křižníku Potěmkin, která odstartovala ruskou revoluci v roce 1905. Černobílý němý snímek obsahuje mimo jiné slavnou scénu masakru na oděském schodišti a je propagandistickým dílem, které v době prvního uvedení po světě provázelo nadšení publika i cenzorské zásahy.
Na východ od ráje (1954, USA, režie: Elia Kazan)
Adaptace slavného románu Johna Steinbecka je dílem kontroverzního amerického režiséra Elii Kazana. Na půdorysu tragického biblického příběhu o Kainu a Ábelovi vypráví o farmářské rodině, o soupeření dvou bratrů o lásku otce i věčném boji mezi dobrem a zlem v člověku. Polemizuje s biblickou předurčeností viny tím, že svým hrdinům přiznává možnost volby mezi dobrem a zlem. V roli problematičtějšího z bratrů tu na sebe poprvé na plátně upozornil James Dean.
U konce s dechem (1959, Francie, režie: Jean-Luc Godard)
Klasické dílo francouzské nové vlny vypráví o mladém gangsterovi, který si se svým životem nedělá moc starostí. Na útěku zabije policistu a v závěru příběhu umírá poté, co je zrazen svou americkou přítelkyní. Film byl debutem pro režiséra Jeana-Luca Godarda i první hlavní rolí pro herce Jeana-Paula Belmonda. Vnesl na plátno závan autenticity, kterému napomáhalo civilní vedení herců, dokumentární snímání a natáčení v reálných prostředích pařížských ulic, bytů i kaváren.
THX 1138 (1971/2004, USA, režie: George Lucas)
Debut tvůrce série Hvězdné války je temnou sci-fi, která líčí budoucnost člověka jako tupé podzemní přežívání v totalitní společnosti ovládané robotickými policisty. Jeden z obyvatel tohoto světa se pod vlivem nedostatečného přísunu utišujících drog a nového milostného vztahu vzbouří a pokusí se o útěk. Film byl ve své době diváky i kritikou přijat vlažně a často byl spíše odmítán jako chladný a vykonstruovaný . Možná právě tento neúspěch Lucase nasměroval ke konvenčnější tvorbě.
Až přijde kocour (1963, ČSSR, režie: Vojtěch Jasný)
Na půdorysu pohádkového příběhu o kocourovi, jehož pohled zabarvuje lidi a odhaluje tím jejich povahy, rozehrává Jasný podobenství o lidském pokrytectví a falešné morálce nejen dobové společnosti. To tomuto poetickému filmu z jednoho českého maloměsta dodává silný morální (až moralistní) tón. Film uspěl i v zahraničí, odvezl si mimo jiné čtyři ceny z festivalu v Cannes v roce 1963; následně byl pro svůj kritický postoj uložen do trezoru.
Kdyby (1968, Velká Británie, režie: Lindsay Anderson)
Film o vzpouře mladých chovanců internátní školy proti šikaně a mocenské aroganci konzervativních učitelů je vynikající metaforou dobových revolučních nálad v evropské společnosti. Anderson se ve svém filmu staví na stranu studentů, zaujme i vizuální stránka filmu (kameru vedl český kameraman Miroslav Ondříček). Satirická výpověď o touze po svobodě je dodnes živým svědectvím o atmosféře 60. let.
Dvojí život Veroniky (1991, Francie/Polsko, režie: Krzysztof Kieślowski)
"Zrcadlový" příběh o dvou identických dívkách, z nichž jedna žije ve Francii a druhá v Polsku, ale obě jsou stejně osamělé a tápající, natočil jeden z hlavních představitelů polského "filmu morálního neklidu" Krzysztof Kieślowski. Empatický snímek využívá motivu zrcadla i vizuálně; snímáním přes sklo či z nezvyklých úhlů. Film byl oceněn třemi cenami na festivalu v Cannes v roce 1991.
The Commitments (1991, Velká Británie, režie: Alan Parker)
Mnoho filmů Alana Parkera je zasvěceno tématu hudby (Sláva, Pink Floyd The Wall, Evita) paltí to i pro titul The Commitmens, který byl loni vyhlášen nejlepším irským snímkem všech dob. Fiktivní příběh o historii vzniku soulové skupiny se odehrává v šedivém Irsku 80. let: nejdůležitější složkou je samozřejmě hudba a protagonisty začínající kapela, která se přes prvotní neúspěchy a nezkušenost postupně propracovává na vrchol...
Motocyklové deníky (2004, USA/Německo/Velká Británie/
Argentina/Chile/Peru/Francie, režie: Walter Salles)
Film vypráví o cestě ikony (nejen) kubánské revoluce Che Guevary pěti zeměmi Latinské Ameriky. Rekonstrukce podle Che Guevarových deníků z mládí je i příběhem o tom, proč se Che Guevara stal revolucionářem a současně cestopisným snímkem o Latinské Americe, o bídě jejích obyvatel a jejich víře v lepší budoucnost. Brazilský režisér Walter Salles na sebe upozornil už snímkem Hlavní nádraží (1998). RECENZE ZDE
Dítě (2005, Francie, režie: Jean-Pierre a Luc Dardennové)
Film po právu oceněný Zlatou palmou na loňském festivalu v Cannes vypráví sociálně-realistický příběh o dvojici mladých rodičů. Zvláště hlavní mužský hrdina Bruno je výjimečnou filmovou postavou s infantilním vnímáním světa a kriminálním chováním, které vyvrcholí prodáním vlastního dítěte. Syrové, nekompromisní a bezútěšné drama nabízí autentický pohled na život lidí na okraji společnosti a současně hořkou výpovědí o jejich nejistotách i zklamáních. RECENZE ZDE.
K Projektu 100 přineseme postupně další materiály: mimo jiné rozhovor o uvádění menšinových snímků v našich kinech a recenze obou "nových" filmů.
Více informací o Projektu 100, o uváděných filmech a aktuální program všech kin najdete ZDE.
