reklama
 
 

Reportáž: Na festivalu v Cannes rezonují zážitkové filmy, po Climaxu divák nemůže pořádně chodit

14. 5. 2018
V Cannes měl premiéru film režiséra Gaspara Noého nazvaný Climax. Připomíná špatný trip: stále se v něm tančí, hudba duní, kamera otáčí. Divák vyjde z kina a půl hodiny nemůže pořádně chodit.

Promítačky v Cannes už běží téměř týden. Nejsilnějším trendem letošního ročníku filmového festivalu jako by zatím byla oslava intenzivního zážitku: dobrý snímek není ten, který je sestavený z perfektně navazujících scén imitujících život, ale takový, který diváka vrhne doprostřed situace odvíjející se v jednom záběru a postupně mění jeho vnímání.

Jinými slovy - filmy, kde se v dlouhých záběrech nedělo nic, letos vystřídaly ty, kde se v ještě delších záběrech rozmotává klubko šílenství.

Omračující trip

Působí tak i Climax, nový snímek francouzského režiséra Gaspara Noého, známého tituly Vejdi do prázdna nebo Love.

Spíš než nějaký příběh se autor dlouhodobě snaží divákům zprostředkovat co nejsyrovější emoce. V Climaxu teď překročil další hranici.

Film působí jako hodinu a půl trvající techno party, která se postupně vymyká kontrole. Skupina profesionálních tanečníků kdesi na samotě nacvičuje vystoupení. Z repráků duní devadesátkové techno. Tanečníci se svíjejí, každý jinak, sexuálně či agresivně, především ale fantasticky atleticky. Občas vypadají jako vykloubení, jindy jako z kubistických obrazů.

Noé je sleduje v jednom dlouhém, strhujícím steadicamovém neboli z ruky natáčeném záběru.

O přestávce si protagonisté povídají, kdo by s kým chtěl spát, kdo se jim naopak nelíbí - drobné střípky, které se postupně rozehrávají v akci. Tanečníci u toho pijí sangrii, již někdo okořenil špatnými drogami.

Následuje ten nejšílenější špatný trip, který kdy člověk v kině viděl. Přitom se stále tančí, hudba duní, kamera otáčí. Výsledek je kromobyčejně sugestivní, až omračující. Autor tohoto textu vyšel z kina a půl hodiny nemohl pořádně chodit.

Ve filmu Climax tanečníci pijí sangrii, jíž někdo okořenil špatnými drogami. | Video: Festival de Cannes

Trochu jiná gangsterská komedie

Climax byl uveden ve festivalové sekci Quinzaine des réalisateurs, podobně jako novinka dalšího francouzského rebela Romaina Gavrase, mistrovského režiséra videoklipů pro zpěvačku M.I.A. nebo Jamieho XX.

Šestatřicetiletý syn filmaře Costy Gavrase letos do Cannes přivezl vysoce zábavnou gangsterku jménem The World Is Yours.

Odehrává se na pařížském předměstí, kde mladí kluci všech barev pleti navlečení do fotbalových dresů sní o rychlých penězích a automatických puškách. Mladý François, jehož hraje Karim Leklou, se jim vymyká. Chtěl by jen domek s malým bazénem.

Aby pro svého bosse vyřešil drogový deal, François vyráží do Španělska. Bere s sebou dva vymóděné zabijáky Mohameda a Mohameda i expřítele své matky Henryho, jehož ztvárnil Vincent Cassel a který začíná věřit spikleneckým teoriím o iluminátech. Dostaví se též Françoisova drsná matka Danny v podání famózní Isabelle Adjani.

Film má estetikou blízko Gavrasovým videoklipům - je tu akcent na architektonické struktury, sídliště a bizarní gangy, od Afričanů s blond přelivem po polonahé Angličany.

Gavrasova novinka připomíná gangsterské komedie Guye Ritchieho v nejlepším smyslu slova, ovšem pro dnešní děti a s přesahem k serióznějším tématům jako narkoterorismus či uprchlíci.

"Mladí se dneska vůbec nezajímají o politiku, takže jim musíte dát zářivý, slaďoučký dort, který tím jen tak posypete," tvrdí režisér.

Film The World Is Yours se z pařížského předměstí přesouvá do Španělska. | Video: Festival de Cannes

Modla osmdesátých let

Skvělou kondici letošních filmů z ruskojazyčné oblasti doplňuje vynalézavý soutěžní muzikál Summer (Léto) od Kirilla Serebrennikova. Sleduje osud skutečného sovětského rockera Viktora Coje, "který byl v osmdesátých letech v Rusku modlou", jak líčí producent Ilya Stewart.

Černobílý, sentimentem prodchnutý snímek působí jako Control od Antona Corbijna - akorát v sovětských kulisách. Režisér Serebrennikov mistrně vystihl vztah zavedeného muzikanta Mika, jeho ženy a jejího platonického milence Viktora.

Sám autor ale do Cannes nedorazil, neboť je doma coby kritik putinovského režimu v domácím vězení.

"Mluvím s ním jenom přes právníky," prorazuje producent. Od té doby, co byl Serebrennikov před devíti měsíci zatčen, se prý případ nikam neposunul.

Film Summer byl v Cannes uveden za neúčasti autora. | Video: Charades

Favorit z poválečného Polska

Černobílý, chirurgicky přesný a v dlouhých scénách vyprávěný je nakonec i dosavadní soutěžní hit Cold War (Studená válka) od Pawla Pawlikowského, v Polsku narozeného britského autora černobílé oscarové Idy.

Jde o časově rozsáhlou fresku milostného vzplanutí mezi pianistou Wiktorem, jehož hraje Tomasz Kot, a blonďatou zpěvačkou Zulou v podání Joanny Kuligové.

Poprvé se vidí, když Wiktor objíždí poválečné Polsko a nahrává lidové písně. Zula pak vystupuje v jeho sboru, společně navštěvují rozdělený Berlín. On prchá a čeká, že ona půjde s ním. Setkají se ale až o mnoho let později v Paříži.

Režisér Pawlikowski exceluje v minimalizaci prostředí i figur, zlom v náladě i ději obstará jediným, přesně zabraným gestem nebo střihem.

Na někoho bude film Cold War citově poněkud chladný, na druhou stranu se divákovi pomalu rozkládá v hlavě až do druhého dne. To by na nějakou ze zdejších festivalových cen mohlo stačit.

Dobový snímek Cold War líčí milostné vzplanutí mezi pianistou a blonďatou zpěvačkou. | Video: Festival de Cannes

autor: Šimon Šafránek | 14. 5. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama