Recenze - Mnozí vyčítají snímku Repo: Genetická opera!, že to vlastně ani není muzikál, protože tu nejsou melodie a zpěv, ale jen vypjatá recitace do elektronického bublání. Občas se sice objeví náznak hudebního motivu, párkrát zazní operní nápěv i rockerské poškádlení hlasivek a strun, ale celkově by se ti lidé na plátně mohli dorozumívat i normálnú rečú, hej?
Jenomže to by zmizelo to poslední výjimečné, co na Repo je. Jako horor, shakespearovská tragédie nebo teenagerský film o dospívání by se svým řídkým dějem neuspěl.
Zápletka s tím, že v budoucnosti začnou lidem hromadně selhávat orgány a svět ovládne firma GeneCo, která nabízí jejich výměnu na splátky, a když zákazník není později solventní, přivlastní si implantovaný orgán zpět pomocí tzv. Repo Mana, má jistý dramatický i komický potenciál.
Kultovní filmy se nevyrábějí
Tvůrci ale rezignovali na otevřený humor či rozpoznatelnou satiru na cokoli a drama jim nejde. Z celého podniku navíc čpí zoufalá snaha být „kultovní" jen kvůli mírné divnosti - což znamená, že uvidíme vyhřezlá střeva, játra, mozek, srdce a bulvy; snad jsem na nic nezapomněl…
Kritik J. Hoberman z Village Voice, uznávaný autor knihy o dějinách kultovních filmů, v recenzi na Repo napsal zásadní větu: „Kultovní filmy se rodí, nevyrábějí se." Publikum si je zkrátka musí spontánně objevit a uznat.
Dnes, v éře po Vřískotu a spol. kultovním může být cokoli, co je tak označeno v reklamní kampani, jejíž prodlouženou rukou jsou dostatečně naivní žurnalisti, kteří si slůvko kultovní pro jeho vyprázdněnost a možnost naplnit ho libovolným obsahem prostě zamilovali.
Takto se stala rádoby kultovní i hororová série Saw, jejíž díly na plakátech rozeznáte jen podle počtu usekaných prstů či vytržených zubů. Právě tvůrci dvojky až čtyřky Saw si nyní řekli, že zkusí napodobit nejkultovnější z pravověrně kultovních filmů - Rocky Horror Picture Show z roku 1975.
Čtěte více: Kultovní transvestita si znovu stvoří svalnatého árijce
Musí se uznat, že Repo! má v něčem podobnou genezi a je s Rocky Horror Picture Show spojeno pomyslnou (implantovanou) pupeční šňůrou. Původně to byl také divadelní muzikál a poté desetiminutový film, hlavní skladatel si v něm zahrál jednu z hlavních rolí a jeden z herců dříve hrál v londýnském představení Rockyho Horrora.
Repo se navíc pyšní tím, že v něm účinkují operní diva Sarah Brightmanová a člen industriální kapely Skinny Puppy Nivek Ogre, hudbu produkoval japonský metalista Jošihiki Hajaši a v hlavní roli chudokrevné dívky Shilo vystupuje Alexa Vegová z rodinného akčního filmu Spy Kids.
Drsná kérka od rodičů
Jejej, ta nám vyrostla! Zhruba asi jako holčiny, které jsou cílovou skupinou filmu. Čtou Bravíčko a Cosmo a chtěly by být za rebelky, aniž by je to moc bolelo a i ty nalepovací kérky mají za peníze od rodičů, vůči nimž by se chtěly bouřit.
V půlce filmu se na tohle téma nechtěně laciné rebelie dokonce odehraje ikonická scénka, kdy se sedmnáctiletá Shilo zavíraná doma kvůli nebezpečí nákazy zvenku vidí před svým otcem jako punkerka, jež mu do očí vykřičí svou nespokojenost.
Do rytmu pubertálních výkřiků hlavami třesou i plyšoví medvídci a ona se opájí představami, že je hvězda. Jestli se s tímto typem vzdoru dovede někdo identifikovat, pak mu opravdu nic nechybí. Akorát pár facek, případně studená sprcha v nějaké reality show typu Superstar…
Vůbec výtečně působí, že symbolickou protivnicí hlavní hrdinky je Paris Hiltonová coby postava dědičky GeneCo. Nenáviděně milovaný objekt bulváru tu představuje opět samu sebe - rozmazlenou holčičku, která je posedlá svým vzhledem a nemá talent. Ano, nic víc dnes mladým rebelkám nehrozí - jen to, že nějaká holka bude vyfintěnější a má od rodičů víc peněz i na plastiky. Z toho by se jeden začal řezat žiletkou. Ale jen tak lehce, samozřejmě.
Promarněná příležitost
Repo: Genetická opera může zaujmout jen někoho, kdo pocitově souzní se strašlivou módní vlnou emo, která se skutečným punkem a revoltou nemá nic společného. Shilo se opájí fantaziemi „jaké by to bylo umřít" - což je ta nejslaboštější forma vzpoury stojící jen na tom, že chci, aby mě ostatní litovali.
Repo pokulhává za Rocky Horrorem po všech stránkách. Formálně vynikne jen v hudební a obrazová montáži, nebo spíše koláži. Písně či výstupy nejsou výjimečné, ale v těch nejlepších částech se začnou prolínat a jejich repetice variovat, až vznikne docela působivý guláš.
Z hlediska mé generace jde nicméně o zmarněnou příležitost. Je zoufalé pozorovat Ogreho, jak se propůjčuje k odvaru z hudby, kterou vytvářel na přelomu 80. a 90. let. Je zoufalé, když si člověk uvědomí, že gore a splatterpunkové scény, v nichž cáká krev, naposledy byly zábavné za dob Petera Jacksona a Sama Raimiho, kteří teď točí Pány prstenů, King-Kongy a Spider-Many.
Je zoufalé, když si člověk vzpomene, že v 80. letech tu byl punkový film Repo Man od Alexe Coxe, a pak si jeho syrovost, euforičnost a kritičnost srovnáte s vystajlovanou Genetickou operou.
Ach, kam spěje ta popkultura
Repo roku 2008 je sterilní záležitost, trpí řemeslnou dýchavičností a výpadky z rytmu, takže 90 minut působí jako dvě a půl hodiny, ale nejvíc rozčiluje svou konzervativností.
Jestliže Rocky Horror určitým způsobem navazoval na pohlavně obojetný glam rock, případně na "cirkusáckou" image kapel typu Kiss a Alice Coopera, šlo zde o to, že ti mladí nechtějí být normální. Z nudného světa existuje únik do říše fantazie a excesu; člověk musí proměnit své tělo, musí ho vystavit neznámému a stát se vlastně monstrem.
Repo: Genetická opera naproti tomu ukazuje dívku, která žije v křečovitě hororovém a nefunkčním světě fiktivní totality, z níž chce uniknout a být normální. Před perverzní společností posedlé plastickými operacemi a výměnami orgánů, jež symbolizují neschopnosti stárnout, se ale není kam ukrýt. Co byl dřív exces, odvaz a únik, je nyní norma - a od ní se dá utéct jen zpět k dřívější konformitě.
Někde v tomto paradoxu spočívá i bezvýchodnost a zbytečnost emo punku i tzv. alternativního metalu, které se nijak nevymykají z komerční mašinérie a namísto toho, aby hlásaly změnu uvnitř sebe a posléze změnu uvnitř společnosti, se jen bolestínsky vystavují a chtějí pofoukat bebíčko. Kam ta popkultura spěje, proboha?
Repo! The Genetic Opera, USA, 2008. Režie Darren Lynn Bousman, scénář Darren Lynn Bousman, Darren Smith, Terrance Zdunich, hrají Alexa Vega, Anthony Head, Paul Sorvino, Terrance Zdunich, Sarah Brighton, Paris Hilton, Nivek Ogre ad. 98 minut, distribuce: CHCE. Premiéra v ČR: 20. listopadu 2008.
