Remake thajského hororu Clona se ztratil v překladu

Kamil Fila Kamil Fila
30. 4. 2008 9:17
Po Kruhu, Nenávisti, Temné vodě či Oku další duchařina
Foto: Bontonfilm

Recenze - Fotograf Benjamin a novomanželka Jane na svatební cestě v Japonsku domněle srazí na silnici dívku, jejíž tělo policie nenalezne. Postupně se na všech Benjaminových fotografiích objeví záhadné šmouhy a na čele Jane se vyloupnou vrásky, neboť ustavičně trpí nočními můrami. Minulost se nedá vymazat. Pozor, usmívejte se, vyletí Smrtka!

Nač to pořád opakovat. Předělávat asijské horory se komerčně vyplácí, ale při přenosu z jedné kultury do druhé se poztrácí spousta původních prvků.

Asijské duchařské horory staví působivost na minimalismu a pomalosti, na tom, že do každodenního světa skrz jakési praskliny známé reality prosakuje cosi nevysvětlitelného. Mohly by to být klidně sociálně realistické příběhy, jak to v rodinách neklape.

Americké remaky v souladu s tím, jak se v Hollywoodu nejčastěji točí horory, představují své fikční světy už předem jako nějak vyšinuté, nereálné, surreálné; děj se pohybuje v šokujících skocích, všichni se chovají divně, pohybují se v nezvyklém prostředí a téměř každá postava - vyjma nevinných ústředních blonďatých hrdinek - je typem monstra.

Foto z filmu Clona
Foto z filmu Clona | Foto: Bontonfilm

Bát se u originálního asijského hororu znamená přistoupit na to, že za naším světem leží jiný svět, který o sobě dává vědět prostřednictvím různých médií; ať už lidí nebo technologií jako videokazety, mobily, internet nebo fotografie.

Bát se u amerického hororu znamená bát se našeho divného dekadentního světa, kde jsou reálná i zdánlivě nereálná nebezpečí úplně stejná.

Že je možné vymyslet si ke stejnému příběhu vlastní styl a mít s ním úspěch, dokazuje americký Kruh, v podstatě jediný opravdu dobrý horor, který měl původně šikmé oči.

Doposud ale američtí tvůrci sázeli hlavně na laciné lekačky a temnění místností - vrcholem šedivosti bylo doposud Oko. Ale Clona, jež sjela z výrobního sériového pásu jako zatím poslední, je přece jen trochu jiný případ.

Především se nesnaží vypadat jako americký film. Japonský režisér Masajuki Očiai přesadil thajskou historku do současného Tokia, do hlavních rolí obsadil americké herce a celé to cizorodě natočil jako japonský film.

Typické pro to je, že se snímek nesnaží proniknout do psychologie postav a vše se odehrává bezprostředně. Těžko si vzpomenout na film, který otevře příběh tak bleskově, během deseti minut předvede první střet s nadpřirozenem, zažene hrdinům trauma a představí hlavní nástroj, jenž bude posléze šířit hrůzu.

Jak napovídá název Clona (v originále Shutter, tedy spíš uzávěrka), bát se máme toho, co na nás vyplivne fotoaparát. Snímek v tom vychází z nepříliš prozkoumaného, proto dosud záhadného fenoménu spiritistické fotografie.

Každému se někdy stalo, že měl na fotce nějakého „ducha". Clona tuto běžnou poruchu bere vážně a historicky se snaží doložit, že na světlocitný film může být zachycena i „emocionální energie". Symbolicky bychom mohli brát za zdroj děsu i hypotézu „ducha ve stroji", kdy jsou zdánlivě neživé věci nadané vnitřním životem a mechanismus je vlastně organismem.

Z filmového a tvůrčího hlediska jde vůbec o vděčné téma. Není nad to, pokud dílo dovede zrcadlit vlastní filmovost. Ve Cloně se proto setkáváme se scénami a obrazy, které přejímají vlastnosti fotografie, respektive fotografování - blikání, cvakání spouště, vyvolávání kontur.

Foto z filmu Clona
Foto z filmu Clona | Foto: Bontonfilm

Clona se snaží zapůsobit principem, že něco nehmotného se postupně stává hmotným, či je tak alespoň vnímáno lidmi. Tak se díváme na filmy v kinosále, byť fakticky jde jen o světlo z promítacího pásu - a tento přechod mezi nemateriálním a materiálním děsí i hrdiny.

Pocit, že se děje něco nepochopitelného, umocňuje pobyt bělochů v asijském městě, které vypadá a působí jako místo duchů a duchem nepřítomných lidí.

Jenomže tím se už Cloně přimýšlejí interpretace a významy, které sama nijak neumí prodat. Snímek je ve výsledku hrozivý hlavně svou matností. Těžko tu najít zapamatovatelnou scénu, výraznější obrazovou kompozici, napětí, které by opravdu lezlo po zádech, motiv, který nebyl jinde.

Jde o tmavý, prázdný a odosobněný výrobek, z něhož si lze odnést jedině poznání o tom, že komerčně úspěšná vlna skomírá, žloutne a práchniví jako starý fotografický papír..

Shutter, USA, 2008. Režie Masajuki Očiai, scénář Luke Dawson, hrají Rachael Taylor, Joshua Jackson, David Denman a další. 85 minut, distribuce Bontonfilm. Česká premiéra 24.  dubna 2008.

 

Právě se děje

Další zprávy