Recenze - Ginsberg je mrtvý. Kerouac je mrtvý. Burroughs je mrtvý. Cassady je mrtvý. Hroby vychladly. Beat generation to zkrátka má už několik let definitivně za sebou. Jen ten Ferlinghetti se pořád ještě neodebral do svého „vydavatelského nebe"…
Žijící svědci, kteří by se mohli vzpouzet, jsou tedy uklizeni. Je čas vyrobit legendu. Uctivou, samozřejmě! Gymnazisti všech zemí spojte se (ti nad patnáct klidně i těsněji!) a alou do kina. Běží tam celá jedna maturitní otázka z dějin literatury.
Všechno je svaté!
S tím filmem se to má jako s protivným submisivním šprtem na základce. Pokud má člověk v sobě alespoň trochu grázlíka, nemůže si pomoc, aby si minimálně nepředstavoval, že mu položí na židli houbu nasátou bordelem z utřené tabule.
Přiznávám tedy, že v tuto chvíli mám opravdu nutkání házet po jeho sněhobílém (ale želbohu omyvatelném) oblečku blátivé koule. Berte proto celý tento text jako vrcholně intimní a upřímný vnitřní zápas mého morálně snad i vyspělého já s tím panchartem ve mně.
Nikoli ona Kvílením proklamovaná svatost, ale svatouškovství je totiž vlastní tomuhle "životopisu jedné básně", jímž je maskováno drámo stvrzující, že křídla svobody v americké demokracii nikdy neztratí svá péra. Byť co se pér týče… jak už jsem ale napsal, jízlivost by byla příliš snadnou cestou.
Hipsteři s andělskou hlavou
Takže legenda: básník Allen Ginsberg tak dlouho hledá uměleckou vizi, až ji skrze svou životní zkušenost nalezne při psaní básně Kvílení. Vize je to prostá a už se určitě párkrát někam vytesala: podstatou je upřímnost. 7. října 1955 v rámci večera „šesti andělů na jednom jevišti" báseň odrecituje, načež je vydána, soudně stíhána, omilostněna, díky medializaci hojně čtena a nakonec (stejně jako její autor!) mramorizována .
Filmová mramorizace pak probíhá zhruba takto: Ginsberg je prototyp hodného a citlivého hoši, který se dlouho nemůže srovnat se svou sexuální "jinakostí" - nakonec ale zaplaťbuddha zakotví v trvalém vztahu; příkladný to gay! To je první rovina vyprávění, která nám skrze syrově křehký, impresivní styl převzatý z černobílých Cassavetesových filmů ilustruje, jak básník svým životním postojem vytváří "umění" a ¨vlastní ikonu „slušňáckého rebela".
Ginsberg - stále černobílý, v docu-dramatické rovině á la Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí - přednáší poprvé Kvílení. Jeho přednes je zapálený stejně jako cigára přítomných beatniků; chrlená slova svou lehkostí překonají i jejich dým a jsou jasnější než světlo obnažené žárovky, jak naznačují významné detaily. Elitní posluchači ani nedutají, nebo dutají jen tam, kde to vyžaduje důraz. Právě jsme svědky zrodu legendy, svatý káže, takže pusinku na zámeček…
A najednou do toho barva a třidéčková kvazi-retro animace. Trochu je to jako pokus vizualizovat pomocí krátkých scének vážnou hudbu (v Kvílení samozřejmě džezík) v disneyovských Fantaziích. O ždibíček víc to připomíná naivně symbolické a otevřeně sexuální kreslené vize doprovázející texty z Pink Floyd: The Wall. Dílo je tu tedy dokonáno a otevřeno pro interpretace legendistů.
Pak nám ale taky to kázání musí někdo celé vysvětlit a správně (rozuměj kanonicky) vyložit. Ano, je to sám vousatý Ginsberg, v barvě a ve své domácnosti a kamera ho zabírá a herec hraje jako by účinkoval coby „mluvící hlava" v nějakém zpovídacím dokumentu.
A rámuje to samozřejmě caprovské soudní drama o svobodě projevu. Neboli podle obžaloby o uzákoněné možnosti vytvářet „snůšky citových sraček" přetékající necudností a vulgaritou. A máte to, vy netolerantní žalobci, hanba vám!
Molochu! Molochu!
Vlastně nic proti legendizaci. Aby se něco mohlo zbavovat nánosů mytických patosů, musí se nejprve mýty tvořit. Jenže zrovna tahle legenda se ke svému idolu staví až překvapivě nechápavě - nebo možná přesněji nedůvtipně. Důkazem toho je, že v samotném filmu nechávají tvůrci ve své zjevné naivitě rozmístěné stopy svého koncepčního selhání.
Piedestalový básník může donekonečna opakovat teze o fatálním významu upřímnosti pro umělecké dílo; o tom, jak je podstatnější vlastní a originální vize světa, než přepisování vzorů. Ale připadají vám z popisu struktura a styl filmového Kvílení upřímné a originální?
Můžeme tu několikrát zaslechnout úvahu, že smysl poezie často tkví v intuitivní, pocitové rovině - přesto neodcházíme z kina s pocitem, že by nám něco nebylo vysvětleno a hlavně „dovysvětleno". A jeden z klíčových výroků zmiňované soudní kauzy, že „poezii nemůžeme překládat do prózy, proto je to poezie", tomu všemu nasazuje korunu krále majálesu.
Tady se dělá prozaická vyprávěnka úplně ze všeho, lidským životem počínaje a primitivním ilustrováním básně konče. I když se tedy střihová skladba snaží, aby struktura působila lyricky unikavě a významy spočívaly často především v impresích a asociačních vazbách, výsledný dojem je poznamenán spíše natvrdlou tezovitostí a pocitem vycíděné "salónní elegance".
Celá ta sofistikované mašinérie tu tedy slouží opravdu jen k přehlednému vypracování maturitní otázky. Živelná šťáva, kterou tenhle filmový upír vysál z předmětů svého zájmu, se nikde neprojevuje, zůstává pomníček nebo v lepším případě vosková figurína.
Z nevybíravé kritiky všech typů Molochů se stal Moloch sám!
Kvílení
Ještěže cenění dokumentaristé Rob Epstein a Jeffrey Friedman, kteří pravidelně spojují síly při analyzování fenoménů spjatých s tématem homosexuality, získali pro svůj film tak vynikající obsazení. James Franco suverénním minimalismem v roli „pohodářského vizionáře" Ginsberga opět upevňuje pozici jednoho z klíčových talentů své generace. A nebýt ještě např. dojemně natvrdlého žalobce, jako vždy pod úsporným povrchem živelného Davida Strathairna, byla by jistě celá ta povinná soudničková linie o něco nesnesitelnější.
A pak je tu samozřejmě sama legendou opřádaná báseň, resp. její recitace, jejíž "hrubijánskou", dryjáčnicky kvílivou intonaci Franco dokonale převzal z nahrávky Ginsbergova autorského čtení. Jak poznamenala moje žena: to, jakým způsobem si Ginsbergův jazyk poradil s jazykem básně a následně i s textem své písně Father Death Blues, je zřejmě to jediné, co z této pedagogické pomůcky po delším čase zbude.
Kdyby nic jiného, je Kvílení aspoň ukázka toho, jak už se i ve středoproudařinách čím dál znatelněji prosazuje trend, že zvuková stopa sytostí nebo exkluzivitou dominuje nad obrazem - dokonce stále impresivnější a informačně řidší obrazy motivuje. Možná by stálo za úvahu zpříjemnit si zážitek z Kvílení zavřením očí, nebo vypnutím obrazovky a vnímat ho jako rozhlasovou hru.
Ale možná - pokud si přestanu hrát na slušňáka a namočím tu houbu, možná prostě stačí použít výše přiložené odkazy a neztrácet čas planým experimentováním. Ten film je beztak už teď mrtvý.
| Kvílení | |
| Howl | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Rob Epstein, Jeffrey Friedman |
| Obsazení: | James Franco, Jon Hamm, Jeff Daniels, Alan Alda, David Strathairn, Mary-Louise Parker, Treat Williams, Alessandro Nivola, Bob Balaban, Cecilia Foss, Aaron Tveit |
| Délka: | 90 minut |
| Premiéra ČR: | 11.11.2010 |
