Recenze: Zvuk hluku je jen bušení v alternativní hruď

Antonín Tesař
28. 5. 2011 10:00
Hudební teroristé si na záškodníky spíš hrají
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Kritizovat snímek Zvuk hluku oči znamená jít i proti mohutnému potlesku, kterým film odměnili nadšení diváci na loňském karlovarském festivalu. Film o skupině šesti bubeníků, kteří se „ve čtyřech větách" pokusí rozezvučet město, a nemuzikálním policistovi z hudebnické rodiny, jenž se jim v tom pokouší zabránit, má chytlavý nápad. A nepopiratelně i slastnou energii, díky níž je velmi snadné nechat se jím strhnout.

Foto: MFF Karlovy Vary

Jinak ale celovečerní debut švédské režisérské dvojice Ola Simonsson a Jonannes Stjärne Nilsson trpí přinejmenším celkovou nevyrovnaností nápadů i tempa. Pasáže, kde šestice hudebních teroristů s kamennými výrazy rozezvučuje operační sál nebo banku, jsou docela vtipné a dobře se poslouchají.  I mimo tyto „koncertní scény" najdeme pár výborných nápadů či precizně vygradovaných humorných scén. Jenže problém je i v tom, že režiséři opakují koncepci svého devět let starého krátkého filmu Music for One Apartment and Six Drummers.

V něm na ploše necelých deseti minut vidíme šestici anonymních lidí, kteří se vloupou do bytu a v jednotlivých místnostech hrají hudbu na předměty denní potřeby. Díky malé délce film nemusí nic vysvětlovat, navíc dokáže zaplnit celou stopáž gradujícím proudem hudby.

Foto: Aktuálně.cz

V celovečerním formátu je ovšem nutné vystoupení hudebních teroristů prokládat dějovými mezihrami a aspoň trochu vysvětlit okolnosti jejich řádění. Film v těchto ohledech úplně neselhává, ale jde na to nejjednodušší cestou: děj zabydlí jednorozměrnými výstředními figurami a pojme ho víceméně jako přímočarý způsob, jak vystoupení zasadit do jednotného rámce.

Bez koncertních pasáží by zbytek snímku pořád působil neuspokojivě a nápady uspěchaně. Je zjevné, že film spoléhá na stejnou atrakci jako Music for Six Drummers and One Apartment parafrázující názvy kompozic od slavných minimalistů. Nad tento rámec nemá moc co nabídnout.

A nejen to. Dokonce se začíná zpětně vtírat otázka, do jaké míry je už základní nápad originální a přínosný. Při pohledu na „spontánní hudebníky" bušící do různých předmětů si člověk občas vybaví spíš děti tlukoucí do lahve od Coca-Coly a podobné happy reklamy.

Současná hudba se pouští do mnohem rafinovanějších a intenzivnějších zkoumání mezí hudebních zvuků, než je používání obdobných „nehudebních nástrojů". A celý žánr noise, na který název filmu rovněž odkazuje, stojí hodně mimo zdejší ukázněné performance. 

I rytmické swingování se dá ovšem dělat mnohem kreativněji a důsledněji, pokud se budeme bavit přímo o hudbě, a nikoli o té extrémní.  Stačí připomenout duo zvukových sběratelů Matmos, spolupracovníky Björk, kteří samplují a "zhudebňují" různá prostředí, nebo Matthewa Herberta, jenž stíhá do svých podobně koncipovaných a zábavných nahrávek vkládat i politické komentáře a záškodnická poselství.

Ale nejen v tomto srovnání film vlastně nakonec zůstává na půdě „bezpečné alternativy". Tedy něčeho, co se tváří novátorsky, ale nakonec v mnoha ohledech zůstává na obecně přijatelné půdě svůdné sebeprezentace typu „hele jak jsme jiní, kreativní, spontánní a veselí".

Tuto sázku na populárnost samozřejmě nelze filmu tak úplně zazlívat. Ale proč mu za to rytmicky tleskat jako na představení broadwayských Stomp, jejichž spartakiáda nabízí podobně prefabrikovaný odvaz.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Zvuk hluku
Sound of Noise
Žánr: Hudební, Komedie, Krimi, Romantika
Režie: Ola Simonsson, Johannes Stjärne Nilsson
Obsazení: Bengt Nilsson, Sanna Persson, Johannes Björk, Fredrik Myhr, Marcus Boij, Anders Vestergard, Magnus Börjeson, Björn Granath, Peter Schildt ad.
Délka: 102 minut
Premiéra ČR: 19.05.2011
 

Právě se děje

Další zprávy