Recenze - Britský režisér Joe Wright si udělal jméno na literárních adaptacích románů Pýcha a předsudek Jane Austenové a Pokání od Iana McEwana. Obě nijak nevybočovaly z mantinelů vkusu mainstreamového publika. Wright je jen obohatil o efektní práci s kamerou, která občas zaváněla samoúčelností: jako ve slavné scéně vylodění spojeneckých vojsk v Pokání, kterou natočil v jednom dlouhém devítiminutovém záběru.

Foto: Aktuálně.cz

Proto když se objevily zprávy, že si režisér pro svůj další film vybral jednu z největších klasik ze čtenářských deníků, Annu Kareninu od Lva Nikolajeviče Tolstého, mohl člověk čekat další kultivované historické kostýmní drama v jen trochu modernějším audiovizuálním kabátku. Ale Wright tentokrát popustil uzdu experimentování.

Příběh, který se na filmovém plátně objevil nesčetněkrát (nejslavnější je asi americká verze s Gretou Garbo z roku 1935), podrobil odvážné dekonstrukci. Ne všechno mu přitom vyšlo stoprocentně, ale odvaha vymanit se z bezkrevných midcultových produktů, kterou už loni signalizovala zvláštní akční pohádka Hanna, se cení.

Loutky bez vůle

Příběh zapovězené vášně v pokryteckém prostředí smetánky v carském Rusku režíruje Wright doslova v divadelních kulisách. Některé scény se odehrávají přímo na jevišti honosného divadelního sálu, aby je jiné postavy sledovaly ze zákulisí z osvětlovačských prostor. Na jevišti se odehrávají scény z bálu, kluziště, nádraží nebo třeba i dostihových závodů, kdy jím tryskem probíhají živí koně. Cestu z Moskvy do Petrohradu inscenuje režisér pomocí vláčku na hraní.

Foto: Aktuálně.cz

Kamera prolétává jednotlivými prostředími, do záběru občas vstoupí orchestr, který hraje skladbu, kterou slyšíme ve filmu. Mnohé sekvence mají muzikálovou choreografii (úředníci klepou hromadně do rytmu razítky, seči trávy mají synchronizované pohyby kos), že jeden podezřívá postavy, že už už musí propuknout zpěv. Obzvlášť první půlhodina je obrovskou postmoderní smrští, která v chrlení nápadů překonává snad i slavný Moulin Rouge Baze Luhrmana.

Wright tímhle přístupem dosahuje několika zásadních věcí. Zcela ruší iluzi, na níž staví většina kostýmních filmů. Tedy pocit, že jsme se ocitli v epoše, v níž se příběh odehrává. Jména sedí, kostýmy jsou občas modernější, než by měly být, ale také jakž takž sedí.

Foto: Aktuálně.cz

Jen to všudypřítomné brechtovské zcizování  nás neustále upozorňuje na umělost fikčního světa, v němž se Wrightova verze slavného příběhu odehrává. 

Celý tenhle teatrální koncept umožňuje režisérovi představit postavy příběhu jako loutky nevybavené svobodnou vůlí. Ukazuje mikrokosmos společnosti svázané různými restrikcemi a předsudky, v nichž každý hraje nějaké role a není schopný nahlédnout důsledků svého chování.

Keira na Annu nestačí

Scénář osvědčeného Toma Stopparda účinně vypreparoval tlustý román do dvouhodinové stopáže a soustředil se přitom na tři partnerské dvojice. Annin bratr Stiva Oblonsky (Matthew Macfadyen) podvádí svou ženu Dolly (Kelly MacDonald), kde může a reprezentuje měšťácké pokrytectví společnosti, která nevěru toleruje u mužů, ale u žen ji neúprosně trestá.

Foto: Aktuálně.cz

Pak je tu Levin (Domnhall Leeson) se svou láskou Kitty (Alicia Vikander), kteří uniknou okovům pokryteckého života ve městě a najdou štěstí na venkově. Právě v jejich dějové linii se objevují nejvíc exteriové záběry zastoupené povětšinou bukolickými záběry ruské přírody. Wright tím staví do kontrastu volnost a svobodu venkova, kde je možné se svobodně nadechnout, a klaustrofobickou upjatost města v divadelních kulisách.

A ústředním katalyzátorem tragického příběhu je samozřejmě milostný trojúhelník mezi Annou (Kiera Knightley), jejím mužem Alexejem (Jude Law) a charismatickým poručíkem Vronským (Aaron Taylor-Johnson).

Nade všemi ve filmu ční Jude Law v protiúloze oproti svým běžným rolím: výborně tu hraje uměřeného, vůči své ženě citově odměřeného technokrata, který Anninu nevěru bere jako obrovské osobní ponížení. Zámořské recenze nebyly nijak nadšené z výkonu Taylora-Johnsona, který se jim typově nehodil do role lamače srdcí, před kterým každá žena padá do mdlob. Mně ale přišel v úloze libového frajírka, který se hrne do vášnivého vztahu bez ohledu na následky, docela přesvědčivý.

Foto: Aktuálně.cz

Naopak Keira Knightley není pro mně herečka, jež by dokázala přesvědčivě zahrát komplexní roli citově rozervané ženy dohnané až k sebevraždě. Snaživě přehrává a její výkon vypadá méně směšně než naposledy v Cronenbergově Nebezpečné metodě, ale na Kareninu to prostě nestačí.

Wright se Stoppardem přitom Annu přesvědčivě ukazují jako hrdinku, kterou ničí jednak misogynsky smýšlející okolí, ale také její nerealistická oblouzněnost a zahleděnost do sebe sama. Ve dvou klíčových scénách použije režisér metodu „štronzo": v působivě inscenované scéně bálu se při tanci Anny a Vronského začínají strnulé páry pohybovat až když kolem nich ladně propluje dvojice, mezi níž to právě osudově zajiskřilo, a podruhé těsně před svým tragickým skokem, kdy pro Annu podruhé přestává okolní svět existovat.

Problém je jen v tom, že díky všemu tomu zcizování a formálním hrátkám se na diváka nepřenášejí (snad s výjimkou jedné něžné scény mezi Levinem a Kitty) skoro žádné emoce. Do postav redukovaných na loutky se nedá příliš vcítit a není moc důvodů jim fandit nebo se o ně bát. Wrightův film je pozoruhodný formální experiment, kterému schází to, co jeho hrdinku zahubilo: tedy autentický cit.