Jak je možné, že v televizním seriálu policista kolegům představuje syna zavražděné statkářky slovy: "To je syn pozůstalé"? Scenárista udělal chybu a nikdo z herců ani členů štábu si toho ve spěchu nevšiml?
Fakt, že taková replika prošla i přes střižnu, je projevem tvůrčí rutiny. Působí dojmem, že nepozorným tvůrcům byl výsledek trochu jedno.
Příklad pochází ze třetího dílu seriálu Zločiny Velké Prahy a není zdaleka jediný. V režii Jaroslava Brabce a pod vedením kreativního producenta Jana Lekeše vzniklo dílo, které spoléhá na nepříliš bystré diváky, známé televizní tváře, nostalgii po starých časech a populární kriminální žánr.
Hlavní roli vrchního inspektora Hynka Budíka ztvárnil Jaroslav Plesl. Hraje ho jako městského člověka, manžela někdejší hraběnky v podání Lenky Vlasákové, které byl šlechtický titul odebrán.
Budík doufal, že se stane vrchním inspektorem vnitřní Prahy. Místo toho si musí špinit boty venkovským blátem. Své první případy tak začíná vyšetřovat se slovy: "To mi snad dělají naschvál."
Jeho parťákem je Jiří Langmajer, jehož inspektor Havlík v souladu s hercovou filmovou imagí vyšetřuje hlavně "přes postel", protože má známost takřka v každé hospodě. Třetím do party je pak mladičký policejní agent s nomen omen Nováček.
Brutální vraždy
S nostalgií po navoskovaných knírech, starých způsobech a vesnických truhlách je to v seriálu Zločiny Velké Prahy poněkud komplikované. Hned v prvním díle kdosi zavraždí statkářku, jejímž bratrem je poslanec. Ve druhém díle se německý chlapec stává obětí neznámého homosexuálního pedofila. Ve třetím díle jsou po brutálním zabití výměnkářky cákance krve až na stropě.
Nejde tedy o krádeže sirek a drobné četnické humoresky, ale odpudivé zločiny s politickým i národnostním kontextem. Tvůrci tak patrně měli vyšší ambici než stvořit prvorepublikovou idylu.
Budík a jeho kolegové však zločiny zjemňují stereotypním povzdechem: "Lidi jsou dneska schopný všeho." Opatrné záběry neukazují nic skutečně znepokojivého.
Třaskavý politický kontext se zcela vytrácí už v průběhu vyšetřování. Žádné znepokojení z temných hříchů minulosti a zločinů provázejících počátky nové republiky se nekoná.
Seriál o spisovatelce Boženě Němcové, který v nedělním vysíláním předcházel Zločinům Velké Prahy, se ve srovnání jeví interpretací konkrétních historických osobností až jako odvážný a kontroverzní.
Zločiny režie i jazyka
Zločiny Velké Prahy jsou rozvleklé. Často využívané náklony kamery na dramatičnosti celku moc nepřidávají. Režisér Jaroslav Brabec také prkenně inscenuje situace. Postava vystoupí z křoví u rybníka na zavolání - jako kdyby tam čekala za kulisami, až se ozve: "Zapletale!", aby se mohla podivit vraždě.
Osobní život protagonistů je na kriminální případy v mnoha případech naroubovaný. Příchod nešťastné holčičky do tuberkulózního sanatoria střih prolíná se sexem mladých milenců. Tělo mrtvého chlapce ve vodě tvůrci kombinují s rande na Vyšehradě.
Nezvládnutý je i jazyk. Scenáristé až příliš rádi operují s dobově patinovanými výrazy jako kvelb, šamstr, mord, sichr a podobně. Žid při výslechu oniká.
Zároveň ale Zločiny Velké Prahy například nechají zaznít repliku, ve které malý chlapec inspektorovi říká, že jeho kamarád "srandovně mluvil". Přitom slovo sranda v rozhovoru s dospělými autoritami ještě o dekády později znělo přisprostle, nedovoleně.
Na Zločiny Velké Prahy se nicméně můžeme dívat shovívavěji jako na nostalgickou kriminální výplň nedělního večera. Uspokojí diváky toužící oddechnout si od jakýchkoli procedurálních tendencí současných detektivek plných DNA, sledování mobilních telefonů nebo bezpečnostních kamer. Při pozornějším sledování se však seriál rozpadá pod tíhou námitek.
Zločiny Velké Prahy
Režie: Jaroslav Brabec
Česká televize 2020, každou neděli od 20.10 na ČT1.