reklama
 
 

Recenze: Železná lady Thatcherová trpí filmovou demencí

5. 3. 2012 8:08
Meryl Streeepová zůstala utopená v neživotné masce

Recenze - Lehce netradiční životopisný snímek o nejdéle sloužící premiérce Velké Británie Margaret Thatcherové nazvaný „po sovětsku" Železná lady bývá vynášen kvůli výkonu Meryl Streepové v hlavní roli. Téměř vždy následuje povinný dovětek, že film sám zase tak dobrý není, že je zapomenutelný nebo nerozhodný.

Vyzdvihování Streepové stvrzené letošním Oscarem vede nakonec k dokonalé fetišizaci: zapomíná se na samu osobu Thatcherové a politiku, kterou razila. Zůstává tu jen „božská Meryl", která se opět chameleonsky proměnila, my jsme z ní unešeni a vlastně se tak trochu zlobíme, „že jí to ten scenárista s režisérkou kazí", když jí nedali lepší film.

Tento způsob uvažování, kdy se herec stává důležitější než samo dílo, je postavený úplně na hlavu; a zvlášť nepřístojně to vyznívá v případě Thatcherové, na jejíž osobu existují tak diametrálně odlišné názory. Převládající „divácká chyba" soustředit se na Streepovou, a ne na postavu se ovšem částečně utvrzuje i tím, jak k dílu přistupovali tvůrci.

O ztrátě moci

Po úspěchu snímku Královna, za nějž dostala Helen Mirrenová Oscara, zavládlo v britském filmovém průmyslu nadšení - co si to zopakovat na podobném projektu o silné ženě v politice? Ze sedmi producentů Železné lady jich ostatně několik pracovalo i na Královně. Ke scénáři Abi Morganové točícímu se kolem bitvy o Falklandy dostala pozvání režisérka Phyllida Lloydová, kterou napadlo rozšířit časový záběr a do hlavní role obsadit Meryl Streepovou, s níž pracovala na ABBA muzikálu Mamma Mia!

Velmi zvláštní přitom byla východiska. Lloydová měla za sebou mnohaletou kariéru v divadle. V době vlády Thatcherové, která byla proti dotacím na nekomerční kulturu, dokonce pracovala v alternativním souboru - čili oficiální politiku chápala jako útok na svůj způsob života. Thatcherová navíc (ne úplně spravedlivě) byla nálepkována jako vrchní homofobka, což se Lloydové, která je lesbické orientace, opět osobně dotýkalo.

Přesto film Železná lady uchopila z feministického hlediska a Thatcherovou zobrazila jako silnou ženu, která bojuje proti přesile mužů v politice. Dalo by se dokonce říct, že na Thatcherovou bujely negativní reakce o to víc právě proto, že byla žena a konvenčně se u ní očekávala větší citlivost a menší nekompromisnost. Přestože v době, kdy nastupovala do parlamentu, zde bylo 19 poslankyň a v době jejího odchodu z čela vlády 66 poslankyň, film ukazuje Thatcherovou vždy jako naprosto osamocenou.

Samota se tak stává ústředním tématem snímku a Morganová a Llyodová tím načrtávají shakespearovskou paralelu ke Králi Learovi: dramatu o ztrátě moci, ale i o ztrátě kontroly sama nad sebou a nad tím udržet obraz světa v jeho mantinelech. Thatcherové manžel Dennis je pak learovským bláznem a klaunem, který jí říká věci, které nechce slyšet.

Levičácká fantazie

Pro srovnání by se možná hodily snímky Alexandra Sokurova o posledních dnech Hitlera (Moloch), Lenina (Býk) a císaře Hirohita (Slunce). Lloydová nejde tak daleko a není tak „drastická" - vrcholem se stává nenápadný moment, kdy Thatcherová ve stáří umývá hrnek, což kontrastuje s větou z mládí, kdy se zapřísahá, že to dělat nebude. Bez ohledu na to, jak vysoko žena v politice vystoupá, vrátí se zpět ke svému „údělu".

Železná lady je přitom „šalamounsky" vyprávěná z perspektivy Thatcherové - což by zdánlivě ospravedlňovalo její úlohu v dějinách; téměř každý vidí sám sebe lépe, než ho vidí okolí. Jenomže tato subjektivita se nalamuje tím, že Thatcherová není pevný subjekt.

Jinými slovy, film ji líčí jako stařenu trpící demencí a ztrátou schopnosti vidět věci reálně. Sledujeme popletenou paní, která zasněně vzpomíná na své dávné úspěchy, ale přitom ani neví, že její manžel je už dávno po smrti a stále mluví s jeho přeludem.

Tohle by mohlo být příznivci Thatcherové bráno jako hrubá podpásovka, kdyby se nevycházelo základně z knihy dcery Thatcherové Carol. Ta se po premiéře, aniž ovšem film viděla, vyjádřila, že vypravěčská konstrukce jí zní jako „levičácká fantazie" a způsob, jak poškodit veřejný obraz její matky. Jenomže film rozhodně nevyznívá jako pouhý posměšek a nactiutrhání.

V mnoha scénách můžeme odečítat mnohem spíše lítost a dílo jako celek brát klidně coby omluvu. Není nemožné přistoupit na to, že děj líčí politické úspěchy, cestu přes překážky, nakonec zradu ve vlastních řadách a smutný konec života, kdy ovšem hrdinka i přes handicap zůstává věrná svým principům.

Slzy do očí

Tomu, kdo věří hodnotám, jež Thatcherová hlásí, můžou u jejího projevu vhrknout i slzy do očí. Na otázku lékaře, jak se cítí, odpovídá popudlivě: „Dnes se všichni ptají, co cítíte, a ne, co si myslíte. Ale musíte sledovat své myšlenky, protože ty se stávají vašimi slovy. Vaše slova se stávají vašimi činy, které se stávají vašimi zvyky a ty se stávají vaším charakterem, jenž se stává vaším osudem. Staneme se tím, co si myslíme. A já si myslím, že je mi dobře."

Představme si ideální divačku tohoto snímku, pravicově smýšlející ženu středního či vyššího věku, která má ráda Meryl Streepovou - těm asi portrét nebude připadat urážlivý, ale poskytne jim ohromnou satisfakci, možná i identifikaci. Snímek si pak může dovolit nezahlazovat stopy toho, jak vznikají určité ikony (v tomto smyslu není ideologický).

Naopak, část jeho síly a atraktivnosti tkví v tom, že vidíme „výrobu Železné lady". Stejně jako část kouzla snímku Iron Man spočívala ve výrobě superhrdinova obleku a formování jeho charakteru, i v Železné lady se Thatcherová učí být vůdkyní. Její hlas popisovaný sarkastickými komentátory „jako když kočka sjede drápy po tabuli" se musí proměnit ve státnický - a při školení jsme tak svědky i proměny Meryl Streepové v Thatcherovou, přesněji do její oficiální mediální tváře.

Pro někoho se dokonce Streepové podařilo „najít ženu uprostřed karikatury". Stejně legitimní názor ale je, že spíše zůstala utopená v masce, která není a ani nemůže být životná, protože je předem uměle vykonstruovaná (ať už tedy jde o oslavný obraz nebo karikaturu).

Pro ty, kdo znají dobře životopis premiérky, jež vládla dlouhých 11 let do 1990, může být rušivé, že film obsahuje scény, v nichž jí manžel vyčítá kariérismus, nebo moment, kdy je při bombovém útoku zabit její spojenec Airey Neave. Podle pamětníků a rodinných příslušníků byl političce její manžel „1000% oporou" a atentát na vlastní oči nikdy neviděla.

Důvody nenávisti

Proč je tedy snímek Železná lady odmítán z obou stran? Spíše než strana příznivců, která by asi nikdy nebyla spokojena s ničím jiným než tradičním životopisným a propagandistickým dílem, se zdá být nejasný postoj strany těch, pro něž byla (či je) Thatcherová ztělesněním zla v politice a symbolem úpadku britské společnosti.

Ekonomické úspěchy se zdají být vykoupeny příliš velkými sociálními oběťmi - obrovská nezaměstnanost a bezvýchodnost situace pro miliony lidí v Británii v 80. letech změnily na velmi dlouho atmosféru ve společnosti. Ani v Železné lady nevypadá Británie jako země, kde by lidé žili v klidu, nebo si alespoň mohli užít štěstí nebo zábavu (pokud za ně nepovažujeme krvavě potlačované demonstrace).

Problém je, že z filmu nelze nijak pochopit, proč byla Thatcherová tolik nenáviděná, kvůli čemu se například rozpoutala roční stávka horníků a jaké řešení premiérka nabídla. Totéž platí pro hladovkáře z IRA; a ani ona bitva o Falklandy nezůstane v jiné než ilustrativní úrovni.

Jak potom chápat význam filmu, který uniká před tím být konkrétní? Nachází se Železná lady opravdu ve stejné společnosti Královny či Královy řeči, jejichž smyslem je mimo jiné ustavičné obnovování majestátu a víry v autoritu? Tyto filmy jsou si podobné jen mimořádnou mírou filmařské a herecké profesionality a hladkosti, s níž plynou.

Výmluvy z vyměknutí

Železnou lady můžeme daleko spíše chápat jako ukázku toho, jak levicově zaměření umělci na stará kolena vyměknou, přestanou být bojovní a stanou se chápaví. Znamená to zapomenout na důvody svého hněvu a nechat se jen v rozmazaných konturách. Zůstávají pak tradiční proklamace „tento film není o politice, ale o člověku".

Jde o úplně stejný alibismus a hloupost, jako když jiní tvůrci ve strachu nebýt napadáni  tvrdí, že jejich film "není o sexualitě, drogách atd. - ale je o lidech, jejich osudu, situaci a vztazích". Jenomže přesně takový přístup je také politika, gesto a postoj; apolitizace a snaha vše převádět na rovinu „nejobyčejnějších lidských rozměrů" je zároveň procesem vyprazdňování významů a rozpliznutí jakékoli veřejné debaty.

Bylo by milejší, kdyby tvůrci Železné lady byli vyhraněnější na jakoukoli stranu. Bylo by lepší, kdyby se nesnažili předstírat, že dělají „lidský portrét", protože političtí vůdci tuto stránku ve filmech těžko mohou mít. Vše buď podporuje oficiální propagandu, nebo je opozičním kritickým špílcem; pokusy o lidské portréty se míjejí účinkem.

Přesvědčení o tom, že ztráta moci je zajímavá (což si třeba myslel i Václav Havel v Odcházení) nesdílím. Jde o pouhé iluze divadelníků, že modelovost stačí. Ale život baronky Thatcherové nakonec není hra od Shakespeara, není to osud nadčasový, je typicky časový a příznačný právě pro 80. léta.

Navíc k tomu, aby Thatcherová mohla být tragickou learovskou figurou, musela by být schopna nahlédnout následky svých činů a omylů. I v tom je snaha filmařů tuto historickou figuru rámovat takto vznešeně naprosto marná.

Železná lady
The Iron Lady
Žánr: Drama, Životopisný
Režie: Phyllida Lloyd
Obsazení: Meryl Streep, Jim Broadbent, Anthony Head, Richard E. Grant, Olivia Colman, Roger Allam, Julian Wadham, Harry Lloyd
Délka: 105 minut
Premiéra ČR: 01.03.2012

autor: Kamil Fila | 5. 3. 2012 8:08

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama