Recenze - Takhle sytý jsem se u počítačového animáku pro celou rodinu cítil naposledy pře třemi lety po zhlédnutí Millerova tučňáčího enviromentálního eposu Happy Feet. Zataženo, občas trakaře s ním má společné, že bude skvěle fungovat jak pro zábavyhltače, který chce nekonplikovanou, hodinu a půl dlouhou horskou dráhu, tak na čtenáře metafor. Obě divácké kvality jsou i tentokrát nerozpojitelně sloučeny. Jedno vyplývá z druhého, a naopak.
Příběhové menu
Flint Lockwood žije na ostrůvku, kde se kvůli rybářské tradici a malému odbytu úlovku jedí sardinky k snídani, obědu, večeři i ke všem svačinám. Flint je sice nadšený vynálezce zbytečností: od nezouvatelné obuvi ve spreji po zlovolné krysoptáky, ale tahle tíživá gastro-zkušenost ho donutí stvořit praktický stroj, který z vody vyrobí jakékoli jídlo dle denního menu.
Jeho vynález se však tragikomickou souhrou okolností ocitne mezi mraky, kde je - jak známo - vody na několik set chodů, a z nebe tak brzy začnou pršet hambáče přímo do otevřených hub ostrovanů. Informovat o tomto raritním atmosférickém jevu pak přijede z pevniny žabka mezi televizními rosničkami, Sam Sparksová.
A protože její mediální ambice ukrývají minulost obrýlené šprtky, je jasné, že vtipně neohrabaný (a tedy: žádné ohrabávání!) milostný motiv je na světě. Zatímco se Flint a Sam animákovsky (a tedy: ani omakávání!) sbližují, nenažranost nad ostrovem kulminuje a brzy přeroste do podoby celoplanetárního ohrožení nadprodukovanými a zmutovanými pochoutkami.
Přežvýkání zápletky
Zápletka na první pohled zasmrádá dětskými plenkami, jenže namísto mimi žvatlání nastupují mimikry, které ukrývají chytrou předlohu v tradici Čapkovy Továrny na absolutno. Knihu Judi Barettové z roku 1978, která podle všeho udělila filmu myšlenkový náboj vycházející ze sedmdesátkového vypořádávání se s fenoménem tzv. konzumní společnosti - vzpomeňme jen na alegoricky konfrontační Velkou žranici (1973) Marca Ferreriho, nebo Romerovu "zombie satiru" Úsvit mrtvých (1978).
Příběh tak vlastně můžeme uchopit jako metaforu stavu západní civilizace, která - na rozdíl od třetího světa - trpí totální nadprodukcí všeho, potraviny nevyjímaje. A každý člověk je tu neustále angažován coby konzument, nebo-li nikdy neukojitelný nenažranec, jenž neustále vyhledává nové a efektivnější formy sebeuspokojení.
Celovečerní debut Phila Lorda a Chrise Millera tento stále platný obraz ještě zesiluje a aktualizuje relativisticky podpásovým paradoxem zmíněným v úvodu. Sedíme si pohodlně v kině a bavíme se tou popkulturní smrští, rozhazujeme přitom kolem sebe popcorn - tedy já ne, ale ty šelfy, kterými jsem se s uvaděči po představení brodil, musel někdo nastřádat - a zároveň jsme zákeřně atakováni obrazy našeho hltavě plýtvavého chování.
Obrazy k prasknutí
Všechno je to nadto upraveno i pro 3D projekci, čímž se vytváří nejvhodnější možné podmínky pro „rozpínání", „nafukování" obrazu přetékajícího svůj obvyklý rám - tedy podmínky vhodné pro metaforu „nenažraného filmu". Jako by nestačilo, že samy postavičky inspirované kresbami ilustrátora knihy Rona Baretta jsou záměrně designovány coby lidské karikatury s fyzikálními vlastnostmi gumového balónku.
Nafukování se tak skutečně stává důležitým vyjadřovacím prostředkem na mnoha úrovních. Např. starosta se nafukuje nejen kvůli neustálému přejídání, ale jeho přibývající hmota také s cartoonovskou nadsázkou vyjadřuje čím dál tím přebujelejší pýchu. A když si Flint se Sam konečně chtějí dát pusu, musejí nafouknout své roztomile kulaťoučké tváře, čímž se vlastně i z takto nevinné sexuality v metaforickém kódu filmu vytváří další typ konzumentství.
Hopíkovité vlastnosti postav pak opět mají dvojí souběžné vysvětlení. Prvoplánově jde samozřejmě o co největší bžundu a dynamiku v akčních scénách. S nepolevujícím pohybem postavy ovšem souvisí i ona zmíněná neukotvenost konzumenta, který musí být v neustávajícím pohybu při honbě za atrakcemi, jenž naplňují jeho život .
Strávení významů
Na stejném principu funguje i celá rozlítaná dramaturgie. Vystavěná tak, aby příběh mohlo sledovat i dítě s poruchou soustředění, nám předhazuje pořád nové a stále šílenější nápady, střídá žánry jak při maratonu krátkých filmů a ještě než nás stihne svými často jednorázovými efekty ubavit jedna scénka, už začíná druhá.
Snad proto tu hraje tak důležitou roli téma zážitkové turistiky, či - skrze vynikající průběžný vtip s doktorem z Guatemaly - reflexe emigrantské problematiky; příklad dvou dalších, tentokrát globálních „pohybů".
Nutno podotknout, že na rozdíl od života řadového konzumenta má tato měňavkovitá show pevný hollywoodský mustr, který skutečně dojde svého katarzního naplnění. A jak se jinak jede proti pixarovskému monopolu, tady se odehrává obvyklá retardačně melancholická linka mezigeneračního usmíření otce a syna.
I když… obvyklá? Pracovitého otce, který odmítá jídlo padající z nebe, si můžeme snadno vyložit jako zástupce staré morálky „výrobní společnosti", kde hlavní hodnotou byla manuální práce. A Flinta, coby člověka, který prohlédl konzumní návyky svého společenství, a posílen tímto zjištěním, začíná další „hru na vědu", tentokrát snad s větší zodpovědností. Zkrátka, „člověk předkonzumní" pochopil „člověka postkonzumního", radujme se.
Střízlivění (ve) společnosti
A ještě jednu věc dává příběh jasně najevo. Na příkladu úpadku bývalého maskota ostrova - dětského herce z reklam na sardinky, a konečně i Sam, která se z rosničky nasazením brýlí a upnutím vlasů gumičkou promění ve skutečnou meteoroložku, je nám demonstrováno, že končí éra celebrit rekrutujících se ze šoubyznysu. Nové „hvězdy" budou opět vědci a vynálezci, tak jako na přelomu 19. a 20. století.
Stejně jako v případě Happy Feet jsem po představení zamířil na slavnostní raut - pizza, hambáče a hotdogy zdarma. Teprve tehdy na mě plně dolehlo, jak je ten film vlastně rozporný: multiplexová rozprava o konzumu, tady ještě podávaná coby předkrm před žranicí. Kritika konzumu byla zkonzumována, řekne si trochu bezradně dítě odkojené postmodernou.
Ještě že se mnou tentokrát nebyla moje žena , jinak by mi, stejně jako tenkrát po tučňácích, zabránila, abych se stydlivě uklidil do kouta se třemi talířky nacpanými jídlem a tam se v klidu přežral.
| Zataženo, občas trakaře | |
| Cloudy with a Chance of Meatballs | |
| Žánr: | Rodinný |
| Režie: | Phil Lord, Chris Miller |
| Obsazení: | Anna Faris, Neil Patrick Harris, Bruce Campbell, Bill Hader, Andy Samberg, Lauren Graham, James Caan, Benjamin Bratt, Mr. T, Laraine Newman. |
| Délka: | 90 minut |
| Premiéra ČR: | 22.10.2009 |
