reklama
 
 

Recenze: Z lágru prchá Mr. Hollywood a učitelka prvouky

19. 4. 2011 17:15
Foto: Aktuálně.cz
Na útěku ze Sibiře svádí Weir lítý souboj sám se sebou

Recenze - Jako každá kolektivní lidská činnost je i tvorba filmu analogií k darwinistickému nazírání na život, respektive na proces přežití. Je-li život na této biologické rovině možné chápat jako ustavičný boj o přežití jednotlivce, a tedy i druhu - tím, že přeživší jedinci šíří svou DNA, proces tvorby je zase permanentním soubojem „autorsky potentních" osobností o co nejpamátnější otisk do výsledného díla.

Čtěte také:
Peter Weir: Filmové hvězdy už nejsou, nebo jich ubývá

V kinematografiích, které se zaštiťují autorskou tradicí (jako je např. většina těch evropských) se do filmů samozřejmě dostávají jiné otisky než ve studiových systémech,všude ale platí ono bafuňáři oblíbené lidové moudro, že „silnější pes m**á". Čili, tímto náhledem lze film přijímat jako autorské dílo, zároveň se jím pozice autora problematizuje či rozpouští mezi několik „soupeřících" tvůrců.

Proč o tom ale vůbec takto spekuluji: darwinistická metafora se totiž nejen krásně přilíná k tvorbě filmaře-antropologa, australského Hollywooďana Petera Weira (Piknik na Hanging Rock, Svědek, Truman Show), nadto pravděpodobně osvětluje i důvod, proč je Útěk ze Sibiře zatím nejslabším článkem jeho doposud až výstavně vyrovnané filmografie. Ve svých předchozích filmech - byť šlo i o studiové produkce s hvězdou v hlavní roli - si vždy vybojoval suverénně největší podpis, tady zápas ukončil zapletený v klinči.

Přešlapování mezi meditací a Hollywoodem

A abych to celé zapletl ještě o něco víc: soupeřem mu , zdá se, nebyl nikdo konkrétní, ale bytost zvaná "Hollywood", personifikovaný systém, jehož hlavní ambicí je vytvářet a dodávat mezinárodnímu a multikulturnímu spotřebiteli zboží v nejvyšší možné a zároveň nanejvýš unifikované kvalitě. Tento Mr. Hollywood se navíc usídlil přímo v hlavě iniciátora projektu, režiséra, scenáristy a producenta v jedné osobě, a tedy pro nepozorné: samotného Petera Weira!

Přejděme ale přímo k diagnóze: V tom, že je příběh koncipovaný jako dlouhá cesta pěškobusem za přežitím přes několik zcela extrémních přírodních scenérií (tajga, poušť, velehory), což se promítá i do jeho rytmu a struktury, v tom identifikujeme Weira. Že je jedním z hlavních hrdinů toho pochodového dobrodružství americký občan Mister Smith ve westernovém podání Eda Harrise, jehož přítomností se motivuje, proč na sebe všichni ti Poláci, Rusové a Jugoslávci mluví anglicky, to je zas Mr. Hollywood.

V útěku ze Sibiře na jedné rovině sledujeme jemnou práci s dramaturgií vyprávění a charakterizací postav, kde se nutně nemusí doříct vše a divák má příjemný prostor k domýšlení. Na rovině rovnocenné nám je ale předkládán jednorozměrný ideologicky-výchovný exkurs po dějinách komunistických zločinů ve Východní Evropě, jakoby ho diktovala v první třídě učitelka prvouky.

Jako by spolu neustále bojovaly prostředky málomluvných „art-filmů" zabývajících se metafyzikou chůze, jakým je např. Van Santovo pouštní podobenství Gerry, s pedagogicky názorným a protivně tezovitým „otevíráním nezpracovaných témat" á la Habermannův mlýn Juraje Herze. Stejně jako u Herze tu totiž platí, že i když jde v jistém ohledu o vůbec „první zpracování" látky - tedy v tomto případě o "první hollywoodský film o gulagu", nelze tím ospravedlnit školometsví příběhové konstrukce a polopatičnost výkladu dějin.  

Vzniklý hybrid pak nemůže plně uspokojit ani jednu potenciální diváckou skupinu: kdo přišel „na výuku", bude mít pravděpodobně problémy s meditativní monotónností a záměrnou tlumeností dramatu boje o přežití (vypuštění nejdramatičtějších scén). Artový divák zas bude těžko snášet např. to, kolik času a „zákulisních" příběhových pnutí je věnováno ospravedlňování „anglického znění" filmu.

Šourání se za svým stínem

Sedmašedesátiletý Weir si zřejmě tuto rozpornost uvědomoval už u psaní scénáře a jako sebereflexi do něj zakomponoval postavu polského děvčete Ireny (Saoirse Ronan), která prchající skupině vypráví dojemný, leč vylhaný příběh o svém trudném osudu, aby ji přijali mezi sebe. U tvůrce Weirova formátu je ale smutné vidět, že v rámci "přežití" svého filmu na mezinárodní scéně nejen dojímá lžemi - ostatně to už pravděpodobně dělá zpochybněná autobiografie Slavomira Rawicze Dlouhá cesta, z níž příběh volně vychází -, ale především nalhává sám sobě, že to diváci přesně takhle chtějí.

Tomu připisuji za následek i nepříjemné „zprůměrování" jeho charakteristického filmového výrazu. Jindy tak subtilní práce s kamerou, která vždy mísila civilní zašmudlanost s  krajinářskými kompozicemi, epiku davových celků s lyrizujícími a subjektivizujícími detaily, je náhle až na několik záblesků zašlé slávy na ničím neoslňující úrovni slušného televizního standardu. A to i přesto, že film snímal a svítil Russell Boyd (Piknik na Hanging Rock, Gallipoli, Krokodýl Dundee)- Weirův dvorní spolupracovník, který právě za jeho předposlední film, sedm let starého Mastera & Commandera: Odvrácenou stranu světa, obdržel Oscara.

Jediné, co tak při sledování modře nasvícených nočních scén nechytá nějakou nezdravou pachuť, je jako obvykle vynikající vedení a sladění celé herecké grupy. Během putování přestane být důležité, ze kterého koutu glóbu kdo pochází, i to, jestli je někdo etablovaná hvězda amerických hitovek (Ed Harris, Colin Farrell) nebo nastupující evropský talent (Alexandru Potoceau, Dragos Bucur). Režisér svému týmu věří a herecké úkoly i velikost partů rozprostírá spravedlivým dílem - pokud někdo na čas získá "hereckou převahu" (Farellův úlisný urka Valka), vždy je to zároveň dáno momentální důležitostí jeho postavy v příběhu. 

Odcházení před očima

Ve snaze omluvit si koncepční selhání svého oblíbeného tvůrce, se mi nakonec vybavil podobný „jediný nepodařený film velkého režiséra permanentně balancujícího na hraně výpovědi a zábavy" - Muž bez stínu (2000) Paula Verhoevena. Jeho zatím poslední hollywoodský snímek totiž trpěl stejně vyváženou mírou nekonvenčních inscenačních i ideologických východisek a velkofilmových klišátek.

Jenže Verhoevenův relativní „nepodarek" lze na rozdíl od Útěku ze Sibiře pokládat za výsledek zcela konvenčně pojatého souboje tvůrce s producenty. Nadto nabízí při takto nastavené optice i katarzi v podobě protisystémové vzpoury, kdy režisér sarkasticky dotáhl v obskurním finále s několikanásobným zmrtvýchvstáním padoucha všechna ta vnucená klišé ad absurdum. Z tohoto gesta odporu je cítit až sebedestruktivně dravá energie, naproti tomu Weir jako by nám pouze „scházel před očima" a svým posledním filmem (i záběrem) doložil, „že už je na nějaký souboje přece jenom moc starej".  

A přitom všechno od výběru látky hrálo do poznačených karet vzniku výjimečného autorského počinu a Weir svou antropologickou studií přežití mohl snadno trumfnout letošního Boyleova oscarového kandidáta 127 hodin. Nu vot, řekl by Valka, vznikla "pouze" v inscenačních detailech a hereckých scénách silná studiová středoproudařina, která staví pomník obětem komunistické ideologie i jejím reakčním živlům.

Nebo ještě jinak, výsledkem je z části sádrová maketa kamenné mohyly, u jejíhož sledování si nejeden český filmař posteskne, proč nedokáže být česká krajina také tak krásně abstraktní, jako ty na těchhle filmových okénkách. Jako by byly nafocené ze stránek National Geografic a průzračně vyzařovaly emoce smutku z bezbřehého osamění i radosti z nalezené cesty.

 

Vzkaz mojí ženy a velké fanynky Weirovy tvorby: Neteskněte, Verhoeven po Muži bez stínu natočil jeden ze svých nejlepších kusů, Černou knihu! A Weir na Febiofestu v diskuzích vyhlašoval, že opět něco chystá…

Útěk ze Sibiře
The Way Back
Žánr: Drama
Režie: Peter Weir
Obsazení: Colin Farrell, Mark Strong, Jim Sturgess, Ed Harris, Saoirse Ronan, Dragos Bucur, Alexandru Potocean, Zahary Baharov ad.
Délka: 133 minut
Premiéra ČR: 07.04.2011

autor: Jan Bušta | 19. 4. 2011 17:15

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama