Recenze - Plodní režiséři s oblíbenými tématy hraničícími s obsesí, kteří jsou navíc v nebezpečně blízkém kontaktu s genialitou, se snadno zamotávají do pastí vlastní kreativity a produktivity. Král neurotiků s romantickým srdcem Woody Allen se po vážném a velmi vydařeném dramatu z americké současnosti Jasmíniny slzy opět vrací do Evropy, do minulosti i do ryze komediálního žánru.
Allen se však zároveň v Kouzlu měsíčního svitu dotýká i něčeho velmi amerického, ba přímo hollywoodského; jeho letní historka o setkání cynického a racionálního varietního kouzelníka Stanleyho s šarmantní a podivně prostinkou jasnovidkyní Sophií se tónem, stylem i způsobem vyprávění vrací do doby, o níž vypráví. Snímek z meziválečné Francie totiž v mnoha ohledech připomíná romantické komedie ze zlaté éry studiového systému.
Zlatá pravidla screwballových komedií
Nesourodá dvojice, jednoduché a úderné výměny, fotogenické prostředí a neméně fotogenické obličeje… Allenova novinka se drží mnoha zlatých pravidel screwballových komedií a jednoduché špičkování pana cynika a slečny přecitlivělé zpočátku – za vydatného doprovodu jazzu, klasiky a některých dobových triků, jako jsou prolínačky či výrazné svícení – vyvolává atmosféru starých filmů, v nichž byly věci tak krásně jednoduché a přitom elegantní.
Allen střet racionality a emocionality tematizuje poměrně často, naposledy se mu to docela subtilně dařilo ve snímku Poznáš muže svých snů, kde mu hezky vyšel trik, že prim tu nakonec hrála a naši empatii si získala prostá emotivní žena, pravý protipól typických allenovských škarohlídů na práškách.
V Kouzle měsíčního svitu však Allen – po vzoru starých studiových komedií – tento konflikt povah zjednodušuje na přehlídku klišé. Jeho postavy jsou příliš jednoduché, než abychom je mohli vnímat jakkoli realisticky, a zároveň tato práce se stereotypy nepřináší tolik zábavy, aby hra s předvídatelným dějovým zvratem fungovala jako čistá komedie – Allenovi stále občas vyjde gag, ale kadence šla celkem rapidně dolů a některé narážky jsou takřka jalové.
S Bohem už se vypořádal pan Nietzsche
V posledních letech se čím dál více domnívám, že Woodymu už výlety do minulosti příliš nesvědčí. Svádí ho totiž k až příliš abstraktním či formálním, a především neplodným hrám s pravidly starých žánrů.
Půlnoc v Paříži, která se v některých svých částech tónem (i dobovým zasazením děje) blíží Kouzlu, alespoň nostalgii tematizovala a pracovala s napětím mezi minulostí a současností, hrdinové Půlnoci byli stále bytosti dnešní doby, a ty umí Allen napsat a profilovat mnohem lépe.
Obecné problémy Kouzla lze ukázat na jednom nepříliš povedeném vtipu: když Stanley opakovaně v jednom ze svých četných jízlivých útoků na vše nevědecké a iracionální poznamenává, že s Bohem už se vypořádal pan Nietzsche, působí to spíše otravně než bryskně a komicky.
Můžeme sice přihlédnout k tomu, že v době, kdy velkého německého filozofa ještě definitivně neproslavil Adolf Hitler a francouzský poststrukturalismus, nešlo o tak provařenou narážku – to však vtip větším vtipem nedělá. A na otázku, zda to má být spíše vtip, nebo způsob charakterizace postavy, která jej pronáší, při nejlepší vůli neumím odpovědět.
A podobně neurčité je ve filmu skoro vše. Stanley se snaží odhalit podvodnici, a nakonec nepropadá jejímu esoterickému, ale romantickému kouzlu – tato jednoduchá ústřední linie docela dlouho funguje jednoduchým, ale vděčným žánrovým způsobem díky chemii mezi herci i díky místy svěžím dialogům.
Brzy ji však situace, které z obou protagonistů dělají chodící stereotypy, poněkud rozbourají, protože nevíme, zda, proč a do jaké míry obraz obou protikladů Allen karikuje.
V závěru se do dění plně zapojí náhoda – typický allenovský prvek, který však zdaleka není tak důmyslný jako jindy, ba naopak vede k něčemu, co má vypadat překvapivě, zároveň však každý divák musí minimálně tušit, že něco podobného nastane – a projeví se ambice tematizovat střet racionality a iracionality poněkud méně triviálním způsobem, ale přitom stále v zajetí triviálního žánru.
Třaskavost nehrozí
Podobně jako když se Allen pokoušel ve snímku Do Říma s láskou vypořádat s veškerými klišé italské povahy a italské kinematografie a zároveň do nich ve svých sebereflexivních variacích zabředával, i v Kouzlu pracuje s něčím, co je mu (tentokrát jak časově, tak místně) vzdálené, a výsledek je přinejlepším rozpačitý.
Kouzlo měsíčního svitu (65 %)
Filmy Woodyho Allena takřka vždy fungují jako specifické směsi výbušné neurózy a nenápadné, citlivé romantiky, tentokrát však třaskavost nehrozí. Postavy se proměňují podle potřeb scenáristy ze scény na scénu, je za tím sice cítit určitý koncept, ale chybí životnost. Podobně jako když se Allen pokoušel ve snímku Do Říma s láskou vypořádat s veškerými klišé italské povahy a italské kinematografie a zároveň do nich ve svých sebereflexivních variacích zabředával, i v Kouzlu měsíčního svitu pracuje s něčím, co je mu (tentokrát jak časově, tak místně) vzdálené, a výsledek je přinejlepším rozpačitý.
Allenovy filmy takřka vždy fungují jako specifické směsi výbušné neurózy a nenápadné, citlivé romantiky, tentokrát však třaskavost nehrozí. Postavy se proměňují podle potřeb scenáristy ze scény na scénu, je za tím sice cítit určitý koncept, ale chybí životnost.
Pokud jsem někdy měl problém vcítit se do allenovských postav silně karikovaných newyorských intelektuálů a pokud jsem to někdy akcentoval ve svých textech, pak se jim omlouvám; newyorské problémy, jimž vévodí prášky a fobie, jsou pořád mnohem více z masa a kostí než Allenova nová komedie o lásce, v níž jsou postavy karikované buď příliš mnoho, anebo příliš málo. Ať se na ně totiž díváte tak či onak, moc si je neužijete.
I ve světle toho, kolik empatií či pochopení si dokázala získat snobská a nesnesitelná troska Jasmine z předchozího snímku, je tahle letní vyprávěnka najednou skokem do až příliš mělkých vod, v nichž přesto postavy dokázaly skoro úplně zmizet.
Kouzlo měsíčního svitu (Magic in the Moonlight). USA, 2014, 109 minut. Režie a scénář: Woody Allen. Hrají: Emma Stone, Colin Firth, Simon McBurney, Eileen Atkins, Marcia Gay Harden, Hamish Linklater, Jacki Weaver, Erica Leerhsen, Jeremy Shamos. česká premiéra 7. srpna 2014.