Na málokterém současném filmu se shodne tolik lidí jako na polské Poslední rodině režiséra Jana P. Matuszynského. Po uvedení na Febiofestu se o ní i v Česku začalo takřka jednohlasně mluvit jako o výjimečném díle, kandidátovi na jeden z nejvýraznějších snímků roku. Nyní přichází do běžné distribuce.

24:11

Cítíme hlubokou krizi, neumíme ji pojmenovat, důvody jsou mnohotvarné, jsou to globalizace, informační i mravní revoluce, říká Agnieszka Holland | Video: Daniela Drtinová

Matuszynski zatím pro kina natočil jen celovečerní dokument Deep Love, i proto ihned překvapí nezvyklá preciznost a jasná vize, s nimiž biografii malíře Zdzisława Beksińského a jeho dysfunkční rodiny pojal. Z každého záběru čiší preciznost a plán budící respekt.

Mysleli na to

Podobně jako v nedávné rumunské Sieranevadě tvůrci uzavírají hrdiny i diváky ve stísněném světě panelových bytů, z nichž téměř odmítají vyjít na denní světlo. V tomto nenápadném prostředí každodennosti odhalují pravou lidskou podstatu.

Zatímco rumunská artovka sledovala průběh jediné slavnostní večeře, Poslední rodina nabízí ságu rozpřaženou mezi osmdesátými a devadesátými lety. Navíc nesleduje obyčejnou rodinu, ale naopak jednu z těch nejvýznačnějších v Polsku, jež svou výstředností a výrazností do svého prostředí nezapadala a žila všemu tomu betonu navzdory.

Související

Ceny na Febiofestu převzali režiséři Gudmundsson s Kusturicou a herečka Breitkreizová

Středem zájmu není samotný malíř temných gotických obrazů zobrazujících smrt, i jeho dílo zůstává jen na pozadí a zvědavé publikum si bude muset až později dohledat, jak jeho práce vlastně vypadaly. Poslední rodina vypráví stejně tak o malířově synovi a manželce a "protagonistou" filmu jsou oni tři jako celek.

Film především předkládá střet vyrovnaného otce a nekontrolovatelného syna, aniž by upřednostňoval jako hrdinu malíře. Soustředí se na odcizení rodiny světu i sobě navzájem. Na mezigenerační nepochopení, neschopnosti Beksińského udržet autoritu nad synem a snahu matky udržet své milované pohromadě.

Bez komentáře

Úspěch Poslední rodiny jde připsat právě tomu, že kromě výrazné režijní práce obsahuje i hutný příběh a postavy. Zásadní jsou skvělé herecké výkony Andrzeje Seweryna a Dawida Ogrodnika. Obzvlášť Ogrodnikův Tomek byl jistě velkou výzvou a jeho nekontrolovaná sebedestrukce se snadno mohla stát lacinou karikaturou blázna.

Mnozí v ději navíc hledají politický komentář, vyjádření k tomu, v jaké izolaci žili lidé v Polsku za socialismu. Ale nutno podotknout, že ačkoliv tvůrčí záměr není pro diváka zavazující, samotný režisér a spoluautor scénáře Matuszynski v rozhovoru pro Aktuálně.cz tvrdil, že politiku do svého snímku nevkládal, protože nemyslí, že měla na malířovu rodinu zásadní vliv. Byla zajištěná za socialismu stejně jako za demokracie a o veřejné dění se nestarala. Možná ale to samo o sobě, i bez režisérovy přímé snahy, odráží danou tematiku lépe než její vědomý rozbor.

Polská rodina je tedy filmem, z nějž si lze odnést hned několik různorodých zážitků. Může strhnout příběh zajímavých postav, kdy bude divák pohlcený vyprávěním. A audiovizuální stránka vybízí k detailnímu rozboru každého záběru a uvažování o režisérových stylistických volbách, nejčastěji o výrazném odstupu kamery od postav i v těch nejstísněnějších prostorách.

Promyšlenost obrazu je patrná, aniž by bylo nutné vědět, že každý úhel záběru tvůrci pečlivě připravovali v počítačovém programu, v němž existovaly přesné digitální makety kulis. Tato úzkostlivá kontrola přitom nepůsobí samoúčelně nebo vyumělkovaně - vždy z ní plyne silný zážitek.

Poslední rodina má zkrátka odměnu pro každý typ diváka, což u festivalového snímku není samozřejmost.