Recenze - Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Někdy dokonce i dřív. Jeníček a Mařenka coby maličká nevinná pacholátka upálili hnusnou čarodějnici žijící v perníkové chaloupce. Od té doby táhnou světem a dokazují, že Űbung macht Meister. Kromě promptního odsekávání hlav satanových pelešnic občas přihodí i dobrou radu. Třeba „Neloupejte ten zkurv... perníček".

Prvních pět minut nového snímku norského režiséra Tommyho Wirkoly rozhodně umí zaujmout. Zajímavé pojetí hrdinů známé pohádky coby profesionálů ve stylu populárního zaklínače Geralta z knih Andrzeje Sapkowského, příjemné herecké obsazení, sympatická krvavost i pestrá mluva plná slovíček začínajících na „f". Člověk se nediví, že se o filmu mluví jako o jednom z potenciálních guilty pleasure roku.

Foto: Bontonfilm

A je pravda, že Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic porážejí v přímém střetu třeba Abrahama Lincolna: Lovce upírů (na body) nebo již napůl zapomenutého Van Helsinga (K.O. v prvním kole), ovšem především proto, že má mnohem větší nadhled a díky krátké stopáži i sympatické tempo. Bohužel však také nemá nic, díky čemu by se vymanil z kolonky „zábavná pitomost". 

Kdepak zůstaly drobečky?

Již zmíněných úvodních pět minut Wirkolova filmu nejen zaujme, ale také naznačí, v čem bude problém. To když sledujeme i převyprávění původní pohádky - rychle a stručně; děcka v lese, chaloupka, vykrmování, ježibaba v peci. The End - tedy pardon, následují titulky k „dospěláckému" dobrodružství našich hrdinů, příjemně laděné do podoby dobových dřevorytů.

Tato zkratkovitost je ovšem přehnaná a ne vždy na místě. Určitě funguje v titulkové sekvenci, kdy sledujeme shrnutí kariéry mladých lovců čarodějnic - pěkný souběh dynamické hudby, vizuální stylizace a brutálních fórků, který neurazí. Nefunguje ovšem nikde jinde. Film například sugeruje, že Jeníček s Mařenkou jsou zanecháni na mýtince, která přímo sousedí s perníkovou chaloupkou.

V čem je problém? Stephen King v předmluvě k rozšířenému vydání svého románu Svědectví využil právě pohádku o Jeníčkovi a Mařence, aby vysvětlil, proč je rozšířené Svědectví lepší než seškrtané. Mluvil o drobečcích chleba, kterými si sourozenci značí cestu lesem. Ten motiv není pro příběh nezbytný. Ale prohlubuje jej a umožňuje větší identifikaci s postavami. Bez drobečků prostě příběhu něco chybí.

Foto: Aktuálně.cz

Wirkola bohužel „drobečky" ignoroval na více způsobů. Například takřka nevyužívá vedlejší postavy (především v případě Petera Stormarea je to hřích) a oba sourozenci disponují velmi slušným arsenálem, s nímž by Bismarck pravděpodobně sjednotil Německo o pár let dřív a asi by přihodil i Rakousko dlouho před Anšlusem. Nikde se ovšem neřeší, kde se všechny ty krásné masakrózní zbraně vzaly.

Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic se pochopitelně nesnaží být seriózním filmem, v němž je vše logicky vysvětleno a provázáno. Ale když už máme přepálenou zápletku, proč si nedopřát i přepálené vysvětlení některých detailů? Ostatně, Jeníček trpí „cukrovou nemocí", následkem předávkování ze zajetí v perníkové chaloupce.

Foto: Bontonfilm

Pokud si tedy nebude Jeníček píchat svůj lék v přesně daných intervalech, umře. Okamžitě. Dokonce je to využito jako dílčí (i když zbytečná) komplikace v závěrečném souboji.

To považuji za krásný „drobeček" - a čert vem, že žádná nám známá cukrovka takhle prostě nefunguje. Ostatně… bylo to čarodějné cukroví, tak to bude asi čarodějná cukrovka, že? Stejně tak Wirkola ignoruje klasické pravidlo o využití pušek visících na zdi… I když zde nemáme pušku, nýbrž čarodějnický kotel. A to z principu znamená, že by se v něm mělo vařit lidské maso. Měl to tak Shakespeare, Conan i původní Souboj Titánů. Aspoň ručička, když už ne hlavička. Jenže ono nic, jen tam bublá voda.

Pozor na násilí na dětech a ženách!

Což vede k dalšímu problému. Jeníčka a Mařenku: Lovce čarodějnic předchází pověst drsné, krvavé zábavy, která prostě není pro děcka. Žánrový slepenec akčního a gore filmu. S čímž se dá úspěšně polemizovat. Wirkolův tým totiž nenabídl nic, co by děcka pod dvanáct let (doporučená přístupnost) pohoršilo. Dokonce mám pocit, že největší požitek budou mít diváci kolem deseti let.

Foto: Aktuálně.cz

Veškerá krvavost je na úrovni finále prvního Blada - takže v tak jásavých barvách, že to vypadá, jako by po sobě všichni zúčastnění stříkali malinovku. Potenciálně brutální rozporcování lidského těla je rychle sestříháno, případně skryto ve tmě a detaily doslova proletí kolem. Kamera se nikdy nezastaví, aby si věrna duchu goru podobné scény vychutnala, zastavila se u nich a pořádně v nich divákovi vymáchala jeho perverzně zvědavý čumák.

Foto: Bontonfilm

Navíc je ve filmu násilí praktikováno především na:

a) vzhledově deformovaných čarodějnicích (tedy postavách, s nimiž je oslabena základní identifikace coby s lidskými, bolest cítícími bytostmi) nebo zlých lidech (každé dítě ví, že těm se může dělat cokoliv, už od Erbena),

b) tak, aby nebylo nic vidět (upálení matky Jeníčka a Mařenky) nebo v přepálené stylizaci (úvodní a závěrečné titulky). Je to v podstatě dětinská hra na brutalitu, které odpovídá i název jedné kletby („Touha po slizké žouželi").

Nějakou tu nekorektnost nebo neboření mainstreamového vkusu bychom mohli spatřovat v tom, že těžko najdeme film, kde by byly ženy vystaveny většímu násilí - ovšem opět v devíti z deseti procent případů v podobě mutantních čarodějnic. Ne, Nor Wirkola není Švéd, aby nenáviděl ženy… nebo nějak tematizoval jejich schopnost postavit se mužské zvůli jinak než béčkovými (byť líbivými a dobře nasnímanými) pózami Mařenky.

Foto: Aktuálně.cz

Wirkola se vůbec vyhýbá jakémukoliv náznaku narušení tabu, která by mohla diváka nějak zneklidnit a vytrhnout ze sladké konzumace snímku. Třeba vyhýbání se násilí na dětech je u filmu založeném na tom, že v něm čarodějnice lidský potěr unášejí, vraždí a požírají, natolik absurdní a důsledné, až jsem očekával v titulcích větu „V průběhu natáčení nebylo ublíženo ani jednomu dítěti".

Stejně jako s násilím se to má i se sexualitou. Domnívám se, že na „nedětský" film je jeden kratičký semi-full frontal a pak trocha upnutých korzetů či jeden povolený živůtek na úrovni běžné produkce seriálů od Disneyho málo. Člověk by trochu doufal v nějaký incest, protože je něco podezřelého, když si třicetiletí lidé pořád ještě říkají dětskými zdrobnělinami svých jmen - a nechávají se tak oslovovat i okolím. Ovšem kde nic, tu nic.

Přitom se nedá říct, že by Wirkola vystřílel všechnu munici už v titulcích. Občas se pokusí o mrkání na znalého diváka - především toho „dospělého", který nesnáší „holčičí" Twilight ságu. Obligátně je zmiňován „troll Edward", který sleduje spící krásku… a přitom si málokdo všimne, že v závěru je vůdkyně zlých čarodějnic stylizována do Belly a sám troll má mimiku Shreka.

A skoro nikdo si nepovšiml, že minimálně jedna pasáž doslova cituje snímek Max a maxipříšerky… Ovšem i tyto citace se objeví velice nárazově a v samoúčelně, takže stylizace do macho geekovské zábavy pokulhává.

V této souvislosti stojí za zmínku, že laťku dospělosti zvyšují české titulky Františka Fuky, v nichž je slovo „angry" důsledně převáděno jako „nasraný".

Jinak jsou ovšem Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic snímkem, u něhož tvůrci nedokázali k základní výborné premise přidat žádnou nadstavbu. Nad šeď průměru občas vystřelí povedený vizuální nápad, úderná hláška (především Renner jako by věděl, že svého vrcholu dosáhne ve chvíli, kdy varuje před loupáním perníčku) či popkulturní narážka…

Jako celek se ale nakonec jedná jen o krvavější pohádku, v níž se s jakoukoliv podvratností či popřením tabu jen letmo flirtuje, byť by nás tvůrci rádi přesvědčili o opaku. Škoda, přeškoda. Pozice Solomona Kanea coby nejlepší akční fantasy posledních dvaceti let zůstává neohrožena.