Tvorba Michaela Baye připomíná nikoliv stylem, zato však svým principem dílo jednoho dobře známého tuzemského filmaře: Zdeňka Trošky. Bay rovněž plní svou rutinu a uspokojuje své fanoušky, zatímco odpůrci mohou prskat, jak chtějí.
Vznikají dva světy: „Těch, kteří si chtějí užít film a nenechají si říkat, co je dobré“ a „těch, kteří se považují za náročné diváky s nároky“. Nesmiřitelný souboj „vypínání mozku“ a „pohoršení“ je zkrátka všudypřítomný na celém světě, jen na sebe bere různé podoby.
Není to tam
Týká se to i „malých filmů“, jež se Bay rozhodl produkovat mezi díly Transformers, aby se alespoň trochu vymanil pověsti režiséra série, v níž proti sobě stojí obří roboti z vesmíru, kteří se mezi lidmi maskují do podoby aut. Po Pain and Gain tak přichází 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází, jimiž se snaží dokázat, že má v sobě i kus citu. A snad o krok poodstoupit sám od sebe.
Samozřejmě v tom selhává. Snímek o tom, jak Američané bránili a ubránili svou ambasádu v Benghází, když se ji rozhodli teroristé „poctít návštěvou“ na jedenácté výročí útoku na Světové obchodní centrum, postrádá byť náznak lidských emocí. Vše se ocitá jako vždy mimo měřítka a bolestnější je to tím spíš, že Bay se tentokrát upřímně snaží rozpohybovat hluboký lidský příběh a volí námět tak nevhodný k jemu vlastnímu velikášství.
Jeho akční flák se opět jeví především bezmyšlenkovitě. Abychom však k nebyli přespříliš příkří, v jistém smyslu lze vždy ocenit alespoň jeho schopnost zaplnit obraz „věcmi“ na úrovni, kdy z toho přechází zrak. Můžeme si říkat, že špatně záběruje a stříhá, že neumí vyprávět ani gradovat, ale nemůžeme říct, že by své filmy odbýval, že by jim nevěnoval dostatečnou tvůrčí pozornost a prostě náhodně rozestavěl předměty a namířil na ně kameru, čímž se naopak od zmíněného českého kolegy liší.
Bezelstně kupí na hromadu všechna svá klišé jako macho pózy a šovinismus, anonymní nepřátele bez tváří a americký patos. Neexistuje scéna, v níž by si spolu někdo navzájem pomyslně „nepoměřoval pindíky“. A nekonečné akční sekvence jsou jako tradičně natolik posedlé záblesky stovek střel a desítek explozí, že kameraman ztrácí potřebu udržet přehlednost. V hyperaktivních přestřelkách po pár vteřinách netušíme, kdo střílí po kom, kdo přežil, koho bychom měli oplakat. Víme jen, že tenhle výbuch stál nepochybně hodně peněz a v další scéně ho nejspíš něco trumfne.
Křehkost nesmrtelných
Bay se neštítí uchýlit ke flashbackům, kde vojáci skotačí se svými rodinami, aby dal najevo, jak moc chybí doma. Ve vhodnou chvíli se hrdinové začnou bavit o bohu, aby byla ve filmu nějaká hloubka. S jemností buldozeru režisér sděluje, že život je křehký a válka špatná. Zároveň však nedokáže nezobrazovat násilí jinak než jako vzrušující cool reklamu na zbraně a neumí orchestrovat akci tak, aby v ní jeho hrdinové nepůsobili jako nezničitelní bozi, kteří ani pořádně necítí bolest. Na povrchu mluví o životě a míru, v jádru je ale fascinovaný krví a chce jí vidět co nejvíc.
Pokouší se místy o dokumentárnější look, zároveň však barvy žene do své typické zeleno-oranžové sestavy, takže obraz vypadá uměle a neautenticky. A rád by vybudoval opravdové charaktery, ale nedokáže nechat hrdiny mluvit jinak než skrze drsné one-linery.
Jako by rád natočil intenzivní a drásavou vojenskou akci alias Zero Dark Thirty, možná by se spokojil i s citovaným Black Hawk Down, nedokáže ale nedělat „bayoviny“ a utápí snímek ve svém monotónním stylu složeném z notoricky známých trademarků, jež už mají hodnotu jen jako záminka k parodii.
Že snímek rámovaný frází „podle skutečné události“ připomíná spíš nepřehlednou počítačovou hru, asi málokoho překvapí. Michael Bay zkrátka nedokáže nebýt sám sebou, i když se zrovna zdá, že se o to alespoň trochu pokouší.
