reklama
 
 

Recenze: Vetřelec v Líbánkách padá do bažin klišé

22. 8. 2013 14:40
Hřebejkovy drásavé Líbánky zrazuje Jarchovského scénář

Recenze - Jan Hřebejk vyjádřil na karlovarském festivalu, kde jeho snímek získal cenu za režii, přesvědčení, že trilogii jeho posledních filmů zas tak nic moc nespojuje kromě toho, že jsou to filmy vyprávějící o vážných věcech.

Ovšem Kawasakiho růži a Nevinnost toho s Líbánkami pojí víc než dost. Ve všech třech filmech je postava hlavního hrdiny obtížená z minulosti vinou, která najednou vyplave na povrch a začne rozleptávat masku spořádaného a uctívaného muže, kterou si před svým okolím vytvořil. Ať už jde o spolupráci s StB, pedofilní hříchy nebo dávno vytěsněnou šikanu z mládí.

A všechny tyhle filmy samozřejmě spojuje také postava scenáristy Petra Jarchovského, který potenciálně přímočarou zápletku okošatí řadou relativizujících motivů, které kladou jistou část viny na každého z aktérů a nutí člověka, aby si vybral, na jakou stranu se přidá.

To zní jako fajn přístup, kdyby při tom scénář nesklouzával do pasti tezovitosti a schematičnosti. A to je problém i Líbánek, zejména jejich druhé půle.

Odhalení ve vzduchu

V první hodině vyprávění kočíruje Hřebejk svůj početný herecký ansámbl s velkou elegancí a daří se mu dosahovat autentického dojmu. Jsme svědky poměrně opulentní, i když co do počtu komorní svatební hostiny Terezy (Aňa Geislerová) a Romana (Stanislav Majer), kterou navštíví nezvaný host, jenž se označuje za Jana Bendu (Jiří Černý).

Vše nasvědčuje, že má nějaké nevyřízené účty s ženichem, který se ho zvláštně straní. V tuto chvíli má film velmi slušně našlápnuto na vydařenou variaci na Vinterbergovu Rodinnou oslavu - všeobecné veselí narušují trapné výjevy a ve vzduchu je cítit tíživé odhalení.

Všichni velmi přesvědčivě hrají, včetně dětských protagonistů, což v české kinematografii nebývá pravidlem. Je skvělé, že konečně dostal pořádnou roli v normálním hraném filmu (Odpad Město Smrt nepočítejme) můj nejoblíbenější člen souboru bývalého Divadla Komedie Stanislav Majer.

Možná ho ještě zastiňuje skvělý David Máj, který se skvěle vtělil do role agresivně submisivního Míly, manžela Tereziny sestry, jenž se marně snaží zavděčit machovskému tchánovi (Jiří Šesták).

Film se evidentně snaží řešit problematiku dominance a podřízenosti v mezilidských vztazích na více frontách, postavy se ale postupem času začínají chovat čím dál méně uvěřitelným způsobem a zejména způsob, jakým je vykreslen ústřední vetřelec, zavání nepříjemně klišovitostí.

"Ukrývali se v sobě navzájem"

Když konečně dojde na ono očekávané odhalení, přestává být člověk do děje zainteresován ze dvou důvodů. Zaprvé srdceryvná zpověď ukřivděného mstitele šustí papírem. Ano, postava Jiřího Černého má být citlivý homosexuální estét, ale ve svém desetiminutovém (skoro) monologu používá květnaté věty, které patří spíš do červené knihovny.

Namátkou jsem si vypsal spojení jako "ukrývali jsme se v sobě navzájem" a "objímali jsme se jako pasažéři v padajícím letadle". Horší je, že od této chvíle film ztrácí filmový náboj a mění se v hysterickou konverzačku, které by to slušelo více na divadle.

Líbánky jsou zkrátka solidně zahraným psychologickým dramatem s problematickým scénářem. Kamera Martina Štrby těží, co to dá, z fotogenické krásy babího léta, hudba do příběhu vnáší elegické tóny.

Ale v textu to hlavně v závěru drhne. A nepomůže ani to, když do té doby civilně pojatý snímek zakončuje jako pěst na oko zpomalená filmová montáž sestávající mimo jiné z flashbacků ukazujících dávný zločin a prostřihů na zamyšlené tváře Romana a Terezy sledující na stole roztočené svatební prstýnky. Ani ta už žádoucí katarzi nevykřeše.

Líbánky
Žánr: Drama
Režie: Jan Hřebejk
Obsazení: Aňa Geislerová, Stanislav Majer, Kristýna Nováková-Fuitová, Jiří Černý, Jiří Šesták, David Máj
Délka: 98 minut
Premiéra ČR: 22.08.2013

autor: Jan Gregor | 22. 8. 2013 14:40

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama