Recenze - Kdo měl pocit, že podivnější horor než absurdně paranoidní a dějově roztříštěná Řetězová zpráva se už letos v kinech neobjeví, má právě možnost svůj názor přehodnotit.

S filmem o zabijákovi, jenž nenávidí moderní techniku, a proto vraždí lidi, kteří nechtějí přeposílat spamy, může novinka Vem si mou duši od režiséra Vřískotů Wese Cravena soutěžit přinejmenším co do neuvěřitelnosti, překombinovanosti a zmatečnosti děje.

A nebo možná ne

Foto: H.C.E.

Vrah přezdívaný Rozparovač možná je a možná není démon, který se převtěluje do různých postav coby jejich schizofrenní osobnost. Tak jako tak jde po krku skupince sedmi teenagerů, kteří se jako na potvoru všichni narodili minutu poté, co byl zabit předchozí Rozparovačův hostitel Abel Plenkov (nebo možná nebyl, protože jeho tělo se nikdy nenašlo).

Jedna ze sedmi potenciálních obětí (a zároveň potenciálních vrahů) je Bug. A je to Plenkovův syn, jenže to neví; a možná taky někoho zabil a byl v psychiatrické léčebně, ale nepamatuje si to. Chvílemi to taky vypadá, že všechny ostatní postavy jsou jen výplody jeho fantazie (napodobuje jejich hlasy, v jednu chvíli dokonale imituje pohyby svého kamaráda). Ale spíš to tak nebude, protože konec filmu vyznívá úplně jinak.

Všech sedm teenagerů chodí na stejnou školu, jejíž studenty terorizuje (těžko říct jak přesně) obávané dívčí bratrstvo, které vede Bugova sestra. Je jí devatenáct, ale z nějakého důvodu je pořád ještě na střední (což jí matka také vyčítá). V popisu děje by se dalo s podobnou rozkoší z nesmyslu pokračovat a vyšel by z toho slušný dadaistický text. 

Foto: H.C.E.

Pokud by se snímek dal nějak doporučit, pak rozhodně jako cvičení v nonsensu, které graduje v čím dál komplikovanější zápletce, podivnosti situací (ve finální scéně se v Bugově bytě opakovaně objevují a zase mizí různé postavy včetně slepého černocha ve skříni) i v zarážející naivitě dialogů (čerstvě probodnutý školní sígr si před smrtí posteskne, že neuvidí své dosud nenarozené dítě, které zplodil se spolužačkou).

Scenárista nedávno dokončeného čtvrtého pokračování Vřískotu Kevin Williamson říkal, že nový díl této série se musí vyrovnat s množstvím hororových subžánrů, které se za posledních deset let rozvíjely. Film Vem si mou duši působí jako ukázka, jak by to asi vypadalo, kdyby se při tomhle vyrovnávání všechno zvrtlo. 

Některé scény připomínají pubertální středoškolské komedie, jiné evokují emo rozervanost, další dávají vzpomenout na halucinační hrátky, kde není jasné, co je pravda a co fantazie některé z postav; a občas se zdá, jako by snímek navazoval na klasické vyvražďovačky osmdesátých let.

Spíš důležité než dobré

Budeme-li od Cravenova filmu očekávat návrat klasika krvavých hororů k „jeho" žánru, pak ve Vem si mou duši skutečně v jistém smyslu dostaneme to, co jsme chtěli.  Jeho filmografie je totiž podstatně problematičtější než v případě jiných významných hororových tvůrců typu Johna Carpentera nebo Sama Raimiho.

Foto: H.C.E.

Cravenovy zásadní filmy jsou spíš důležité než dobré. Režisér (jenž má mimochodem doktorát z psychologie) se proslavil hlavně nízkorozpočtovou klasikou sedmdesátkových filmů „o znásilnění a pomstě" Poslední dům nalevo, první epizodou Noční můry v Elm Street a přelomovou vyvraždovačkou Vřískot.

Všechny tři snímky mají význam v podstatě jako zakladatelé určitých tradic nebo subžánrů.  První je živelně amatérská senzacechtivá exploatace, která mnoha tehdejším tvůrcům ukázala, jak za málo peněz natočit atraktivní snímek, ale dnes působí jako nervní mix protikladných nálad (čímž trochu připomíná Vem si mou duši) podaný v ochotnicky šmíráckém provedení.

Stejně tak první díl Noční můry znamenal povýšení vyvražďovačky na žánr znejišťující hranici mezi iluzí a skutečností; zároveň ale Freddyho potenciál dokázaly naplno využít až další díly (třetí díl od Chucka Russella a čtyřka od Rennyho Harlina).

Foto: H.C.E.

Jednoznačně mistrovským dílem je teprve Vřískot, který vrátil vyvražďovačky do mainstreamu tím, že z nich udělal životní styl svých postav. Zároveň je třeba mít na paměti, že věhlas těchto tří filmů v Cravenově filmografii vyvažuje neúspěch řady nudných titulů (Hory mají oči, Požehnání smrti) či vysloveně bizarních pokusů (Shocker, Msta přichází z močálu).

Čekání na Vřískot

Vem si mou duši určitě zapadá do Cravenovy tvorby v tom, že se vymyká z dosud nastavených žánrových schémat, ale zároveň se jeho děj i stylizace bezradně potácejí ve svých novátorských východiscích. Je dost nepravděpodobné, že se stane novou klasikou: Vem si mou duši představuje spíš nevzhledný slepenec už známých žánrových prvků než polovičatě zpracovaný originální nápad.

Představa schizofrenního vraha, o kterém od začátku diváci i on sám ví, že je schizofrenní, má sice určitý potenciál, ale hned po úvodní scéně ho snímek rozpustí do nezřízené hry na náznaky, ze které už nedokáže složit smysluplný celek. Kvůli tomu nevzniká ani prostor pro skutečně důsledný remake či pokračování, které by se chytilo těch nejvíc životaschopných linií originálu.

Snímek má šanci maximálně jako další z dlouhé řady neumětelských podivností, které perverzně baví fanoušky výstředností. Staromódně natočené scény vražd, které vypadají jako ze série Pátek třináctého, i podivně bezčasé prostředí, kde se děj odehrává, ostatně připomínají klasické vyvražďovačky, na něž dnes málokdo kouká s tím, že se u nich bude bát.

Po tomhle vyšinutém comebacku je o to napínavější čekání na Cravenův čtvrtý Vřískot, který má v česku nás premiéru krátce po Vem si mou duši. Samozřejmě je otázka, jak moc lidí vlastně resuscitace téhle série po deseti letech ještě zajímá - ale pozornost si zaslouží právě tím, jak poučeně, zastarale či groteskně bude působit novinka tohoto mistra nezvládnutého potenciálu i slepých uliček, která má navázat na jeho nejpozoruhodnější, nicméně přece jen také už trochu zaprášené dílo.

Youtube video | Video: youtube.com