Recenze: Věc vykopala z ledu jen neurážející marnost

Vít Schmarc
16. 12. 2011 10:00
Remake Carpenterova filmu ukazuje jen syndrom recyklace
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Prequel/remake Carpenterovy Věci vstupuje na desetiletí umrzlou hladinu, pod níž se rýsují výhružné a hluboce zakořeněné tvary záhadných sousedů naší civilizace. Film má na co navazovat a co rozvíjet. Přesto (nepřekvapivě) setrvává v pietním odstupu tam, kde bylo třeba vrtat, a vrtá tam, kde bylo spíše na místě udržovat odstup. 

Věc patří v hororovém žánru k podobně vzrušujícím sériovým fikčním světům jako třeba nenechaví zloději lidských těl. S nimi je koneckonců pojí víc než téma mimozemské invaze – knižní předloha The Body Snatchers Jacka Finneyho z roku 1955 rozvinula klíčové motivy knihy Who Goes There? Johna W. Campbella, jež se později stala předlohou Věci.

Hlavními složkami obou je pocit nejistoty, vzrůstající nedůvěry, která rozleptává kolektiv. Na rozdíl od klasických monster představují útočníci „odjinud“ nejhrozivější možnou variantu, neboť jsou na povrchu nerozeznatelní od lidí a schopní je dokonale imitovat. Spojuje je i jejich neemocionální „rostlinná“ povaha – jako zlovolná semena klíčí uprostřed nevědomé společnosti.

Foto: Aktuálně.cz
 

Od super-mrkve k pavoučím hlavám

Povědomí a známí blízcí se tu mění ve výhružné sousedy, kteří za maskou lidské tváře skrývají nebezpečnou a rozpínavou cizotu. Není jistě náhodou, že filmové verze Zlodějů i Věci přicházejí na plátna v 50. letech, v době prostoupené paranoiou z latentní hrozby z kosmu, ze záhadných hlubin hmoty, z ošidných zákoutí lidské mysli, ale i z ideologické kolonizace jednotlivce a jeho proměny v poslušný subjekt.

Motiv útočníka ukrytého za maskou bližního souzněl s dobovou nejistotou i nabádáním k ostražitosti, které souviselo nejen s  traumatem války, ale též s existenčním pocitem společnosti, před níž se rýsovaly dálavy vesmíru i bizarní zahrada komunismu se všemi jeho šlechtěnými lidskými plody.

První filmová interpretace Věci s dobově košatým názvem The Thing From Another World (1951) každopádně více než s paranoidním pocitem nedůvěry a vnitřního ohrožení pracuje se střetem idealistického světa vědy a praktického světa vojenského uvažování. Na jedné straně stojí fascinace rozpínavým mimozemským organismem a naivistická touha komunikovat; na straně druhé pragmatický a účinný přístup vojáků, kteří frankensteinovsky sošnou a rychle se regenerující „super-mrkev“ chtějí zastavit s vědomím, že tu běží o zachování civilizace.

Étos „ušlechtilého filozofování“ nad hádankou z kosmu je samozřejmě zcela cizí verzi Johna Carpentera z roku 1982, která se na jednu stranu vrací blíž knižní předloze elementem nápodoby, ale na stranu druhou vybičovává gore elementy a především syrovou psychologickou hru na černého Petra uprostřed pekla sněhobílého.

Foto: Aktuálně.cz

Hrozba z kosmu ustupuje do pozadí před zevrubnou studií rozkladu už tak značně odtažitého kolektivu polárníků. Carpenter se vrátil k mutacím bližních a stvořil horor, který funguje jak masitými a odpudivými rekvizitami, tak mrazivou a precizně zrytmizovanou atmosférou.

Dobový neúspěch filmu (včetně výsměchu režiséra první filmové verze Nybyho, pohoršené kritiky a nízkých tržeb) lze bezesporu připsat i diváckému naladění: v roce 1982 diktoval armádám z kosmu smířlivou symfonii Spielbergův E. T.  Zarostlí asociálové, paranoia a amorfně zmrzačená těla přišly skutečně „from another world“.

Domýšlet nepotřebné

Kultovního statusu Carpenterovo mistrovské dílo dosáhlo až časem a dnes patří k žánrovému kánonu jako filmařsky konzervativnější, ale neméně (s)žíravá obdoba klasiky mimozemského „survivalu“ Vetřelec. Vytěžení podobného klenotu v čase všeobecné recyklace bylo bezesporu otázkou času.

Foto: Aktuálně.cz
Foto: Aktuálně.cz

Pokud ale něco nový příspěvek do série reflektuje, pak především impotentní snahu Hollywoodu domýšlet nepotřebné… Scénář nové verze Věci se neurčitě zasekl mezi sequelem a prequelem. Pokouší se napasovat do nepříliš štědrého prostoru, který ve verzi z roku 1982 ponechává zplundrovaná norská základna, sekera zaťatá do dveří, videonahrávka havarovaného létajícího talíře a pár dalších detailů, jež postavy v expozici Carpenterova filmu nacházejí.

Nejde ani tak o to, že do této řídké sítě znaků není co nového přimyslet. Původní událost, která stojí na začátku boje amerických polárníků o přežití, fungovala právě díky náznakovosti. Dopovídat ji je zcela zbytečný úkon.

Všechny nové příspěvky do mytologie Věci jsou tak předem určeny k zapomnění – ne proto, že by byly špatné nebo trapné, ale prostě proto, že jsou nadbytečné. Pokud má prequel sdělit to, co bylo před „velkým příběhem“, je nová verze Věci omylem v samé podstatě. V tomto případě víme dost už z Carpenterova filmu a další vyprávění je jen cizopasením na soběstačné tkáni klasiky.

Když předělat, tak nedůsledně

Film holandského debutanta Matthijse van Heijningena Jr. lze však brát v potaz i jako remake – scénář z velké části kopíruje strukturu snímku z roku 1982 a klíčové scény jen lehce variuje. Zrada však nastává i zde: Věc model 2011 více méně zdařile imituje vnější rysy předchůdce, ale míjí se s jeho podstatou.

Foto: Aktuálně.cz

Nedaří se jí vybudovat přesvědčivou (a přitom minimalistickou) chemii polárnické skupiny. Mnohem víc než na autenticky nadhozené charaktery sází na žánrové prefabrikáty a selhává v psychologické hře s nespolehlivým vypravěčem, který určité segmenty příběhu úmyslně přeskakuje.

Těžko někdo bude zakoušet podobnou nejistotu, jakou vytvářejí Carpenterovy precizně rozmístěné zatmívačky. Heijningenovu Věc nejde číst psychologicky s rozechvěním mezi řádky, lze ji konzumovat spíše jako přímočarý slasher, v němž mutující organická masa působí mnohem ofenzivněji a zjevněji než v roce 1982 – a o to méně nabízí vzrušení.

Ani dosazení ženské hrdinky do hlavní role nepřináší nic stimulujícího. Spíše otrocky sbližuje Věc s univerzem Vetřelce – nejen tím, jak rázně si uťáplá paleontoložka Kate Loyd podmaní muže rozhodným charismatem, ale i drobnými (a zcela nefunkčními) citacemi.

Zatímco v roce 1982 hrdinové ignorovali otevřený poklop mimozemské lodi, o dvacet let později se kamera vydává do mechanického útočiště Věci a sleduje hrdinčin boj se stvůrou, a to včetně ikonického polodetailu vyděšené tváře, za níž se ve stínech hrozivě zhmotňují ostny monstra. Podobně jako většina dalších výprav „za kulisy“ originálu je to však vnějškové a nadbytečné.

Foto: Aktuálně.cz

Hlavně uklidit vajgly

Matthijs van Heijningen Jr. se zkrátka ocitl v podobné situaci jako adolescent, kterému rodiče půjčí na víkend luxusní dům. Smí tu uspořádat party, ale do návratu „starších“ musí být zase vše na svém místě. Těch několik nových nedopalků třeba zamést pod koberec. Kapitálním vajglem je především hlavní hrdinka, která zůstane ve finále bezradně sedět v rolbě. Její pohled mimoděk dokonale vystihuje raison d'être celého filmu: neškodnou marnost.

Nabízí se otázka, zda spíše než umolousaná prequelová malá domů nebylo na místě pokračování. Pokud přistoupíme na důslednou intermedialitu, pak Věc z roku 1982 nebyla posledním článkem série. Tím byla vynikající počítačová hra The Thing z roku 2002, která mistrně zúročila základní principy filmu a bezprostředně na něj navázala příběhem nezdařené záchranné akce a korporační konspirace – tedy způsobem ne nepodobným Cameronovým Vetřelcům. Když už se bylo nutné dopouštět výpůjček v jiných vesmírech, pak alespoň s vidinou odlišných než striktně daných konců.

Věc: Počátek
The Thing
Žánr: Horor, Mysteriózní, Sci-fi, Thriller
Režie: Matthijs van Heijningen Jr.
Obsazení: Joel Edgerton, Mary Elizabeth Winstead, Eric Christian Olsen, Adewale Akinnuoye-Agbaje, Kim Bubbs, Trond Espen Seim, Jřrgen Langhelle, Ulrich Thomsen, Paul Braunstein
Délka: 103 minut
Premiéra ČR: 08.12.2011

Může se zdát, že Věc: počátek odpravuji z pozice nepolepšitelného puristy a milovníka originálu; nikoli. Připouštím, že se jedná o žánrový film neurážející, snesitelný a v několika (nepočetných) okamžicích napínavý. Zásadním úskalím je, že mu schází finesa originálu a do mytologie Věci nepřináší nic stimulujícího – byť i v negativním slova smyslu.

Nejde o popkulturní dílo, které by člověk s chutí rozkrajoval a pitval, odkrýval v něm ideologické vrstvy a zjevné posuny ve vyznění tématu tak zásadního, jakým je cizák skrytý za masku bližního – jak se tomu děje v případě nevydařené, ale produktivní „feminizace“ Invaze zlodějů lidských těl Olivera Hirschbiegela a Jamese McTeigua z roku 2007.

Všeobecné opatrnictví je nakonec jediným přínosem Heijningenova snímku – běžné konzumenty hororu neurazí, zastánce Carpentera neraní. A pokud je k něčemu dobrý, pak jen jako mdlý aperitiv před střetnutím s nekompromisním originálem.


 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 34 minutami

Michaláková neuspěla ve Štrasburku, norský soud dostatečně zdůvodnil odebrání dětí

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) ve čtvrtek rozhodl ve prospěch Norska v případu Češky Evy Michalákové, které norská sociální služba Barnevernet před více než deseti lety odebrala syny Denise a Davida a umístila je do pěstounské péče. Norský soud podle ESLP dostatečně zdůvodnil, proč Michalákovou zbavil rodičovských práv k oběma synům.

Zdroj: ČTK
před 39 minutami

Advokát soudu EU: Rakouské omezování přídavků na děti porušuje unijní právo

Rakouské omezování výše přídavků na děti žijící v cizině, které se týká mimo jiné tisíců Čechů, porušuje právo Evropské unie. K tomuto závěru ve čtvrtek dospěl generální advokát Soudního dvora EU, podle něhož by proto soudci měli vyhovět žalobě Evropské komise a nařídit Vídni zrušení této úpravy zavedené před třemi lety.

Cizinci pracující v Rakousku mají podle soudního poradce unijními předpisy zaručena stejná práva jako Rakušané. Pro soud není jeho stanovisko závazné, ve většině případů k němu však přihlíží. Konečný verdikt by měl padnout během několika měsíců.

Zdroj: ČTK
Další zprávy