Recenze: Válka Bohů má jasného vítěze - sílu vyprávění

Kamil Fila Kamil Fila
29. 11. 2011 8:00
Antický spektákl Immortals není slabší kopie 300
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Jméno Tarsem Dhandwar Singh nestačilo mezi filmovými fanoušky příliš zdomácnět. Na rozdíl od Darrena Aronofského, Christophera Nolana, Zacka Snydera, Guilerma del Tora či Davida Finchera, k nimž by mohl patřit coby jeden z vizuálně nejtalentovanějších či vypravěčsky nejsofistikovanějších režisérů současnosti, se mu až dosud nepodařilo natočit hit, jímž by na sebe upozornil.

Foto: Aktuálně.cz

Pod zapamatovatelnější značkou Tarsem se podepsal pod videoklip Loosing My Religion od R.E.M., který mu otevřel bránu k hraným filmům. Jeho debutem se stal sci-fi psychothriller Cela s Jenifer Lopezovou v hlavní roli (v roce 2000 její jméno nebylo tak zprofanované) o cestě do mysli sériového vraha. Na svou dobu (a vlastně dodnes) je to fascinující podívaná vymykající se standardům hollywoodské produkce, jež přitom naplno využívá jejích technických možností.

Špatná nálepka

Pak se Tarsem šest let věnoval přetržité výrobě fantasy Pád (The Fall), která se pohybuje již natolik mimo mantinely Hollywoodu a blíží se spíše výtvarnému a konceptuálnímu umění à la Cremaster Matthewa Barneyho, že nikoho nepřekvapí mizivý divácký ohlas.

Zmiňovaný  del Toro byl za svůj Faunův labyrint, kde je také hlavní hrdinkou holčička propadající se do svých fantazií, vynášen do nebes, ale Pádu si povšimlo jen pár fajnšmekrů. Zdálo se, že Tarsemova značka bude navždy zapsána ve stálé sbírce Muzea moderního umění díky několika ceněným reklamám na Levi´s nebo Milller Lite, ale nikdy nedobude multiplexy, kde se prodává cola a popcorn.

Foto: Aktuálně.cz

Po pětileté „pauze" (ve skutečnosti naplněné horečnou činností) přichází do kin ve velkém množství kopií Tarsemův třetí film Immortals (Nesmrtelní) - bohužel však pod nálepkou „od producentů filmu 300: Bitva u Thermopyl". Právě s tímto povrchně efektním snímkem Zacka Snydera (který později ve Watchmen dokázal, že má na mnohem víc) bývají Immortals nesmyslně srovnáváni a v očích mnoha teenagerských fanoušků pak nutně prohrávají.

Osočování Immortals (v Česku pod názvem Válka bohů) jako prázdně efektního filmu, který navíc není tak akčně nadupaný, pokládám za velkou nespravedlnost a vlastně i příznak kulturně vypěstované slepoty. Tak dlouho jsme zahlcováni spektakulárními akčňáky, až nakonec nedovedeme docenit mnohem střízlivější, ale přitom originálnější a koncepčnější výtvarnou vizi, jejíž forma má navíc vlastní výpovědní hodnotu.

Po delší době mi nezbývá než se postavit za film, který svou hyperstylizovaností možná část publika až odpuzuje, ale každopádně představuje výraznou inovaci v rámci hollywoodské kinematografie a navíc i jistý pokrok v oblasti 3D filmů. Naposledy to takhle bylo se Speed Racerem sourozenců Wachowských, který bohužel jen těsně minul éru 3D.

Roviny reality

Foto: Aktuálně.cz

Scénář Immortals vychází dějově jen velmi volně z antické mytologie. V porovnání se Soubojem Titánů nebo třeba Trojou dokonce úplně nejvolněji. Ale v přiblížení se tomu, jak dnes zprostředkovaně nahlížíme na řeckou mytologii, jsou zároveň Immortals nejpřesnější a nejdůvtipnější. 

Základní přístup dvou výše uvedených filmů totiž je, že se snaží učinit mýty co nejrealističtější a zbavit je kouzla, nebo dokonce nadpřirozena. Immortals naopak jsou založení na tom, že na mýty nahlížíme jako na umělé, neživotné, neskutečné - a film nás postupně zasvěcuje do této sféry nadpřirozena, aniž se pokouší o realističnost.

Zde je rovněž namístě vyvrátit první omyl ohledně Tarsemových filmů - nemají slabé scénáře, pouze jsou nenápadnější  či nezvyklejší v tom, jak konfrontují různé roviny reality.  V Cele se přenášíme v kůži policistky pomocí hi-tech přístroje do mysli vraha - a zatímco jiné filmy by nechaly „bazální realitu" rozsáhlejší a ukotvenější a „výlety do virtuálního prostoru" omezily na kratší atrakce, v Cele naopak zůstáváme v bizarním světě zvrácených fantazií až příliš dlouho. Právě tento pobyt jinde, než jsme zvyklí, který má způsobovat nepříjemné pocity, či naopak rozplynutí v perverzi, má být hlavním účinkem filmu.

Foto: Aktuálně.cz

V Pádu zase sledujeme příběh zmrzačeného kaskadéra, který v nemocnici vypráví malé holčičce na místě vymýšlenou pohádku a chce po ní, aby mu za to nosila morfium. Film se postupně propadá do stále většího halucinování a na konci, když by pohádka měla přes veškerou svou nesmyslnost skončit šťastně, dopadne vše špatně; navíc se nám dostane nebývale drsného poučení, že realita je důležitější než sen a musíme si na to zvyknout. 

Film, který vypadá, že se naprosto „nezodpovědně" kochá krásnými snovými obrazy (a je údajně samoúčelný), nás v závěru tvrdou ranou donutí se probudit a zaujmout k estetické samoúčelnosti odstup. Takhle odvážný už asi Tarsem nebude, pokud bude chtít, aby jeho filmy vydělávaly peníze.

Přesto i komerčně solidně úspěšní Immortals v sobě obsahují několik vypravěčských triků a rovin, které zvrstvují zdánlivě jednoduchou dějovou linku. Jsme tu svědky toho, jak vzniká hrdinský mýtus o Theseovi.  Není to pouze přímočarý popis hrdinských skutků, ale rekonstrukce proměny reality v mýtus, proměny vizí v realitu a proměny nevíry ve víru.

Síla vyprávění

Theseus - stejně jako drtivá většina obyvatel helénského Řecka - nevěří na bohy a zapomněl na dávné mýty. Postupně je ale zaplétán do velké bitvy, v níž nejde o nic menšího než osud lidstva a bohů.  Maniakální král Hyperion se rozhodne zmocnit Epirova luku, ukryté božské zbraně, s jejíž pomocí by mohl z hory Tartaros osvobodit zajaté a poražené Titány, které tam kdysi uvěznili nynější obyvatelé Olympu, již si nyní říkají bohové. Tím by se rozpoutal nedozírný chaos, který chce Hyperion šířit stejně jako své sémě.

Foto: Aktuálně.cz

Theseus není líčen jako syn boha Poseidona (i když ten mu otcovsky v jedné scéně pomůže), ale jako obyčejný rolník, který si až pod tíhou okolností uvědomuje, že hrdinství učiní lidskou duši nesmrtelnou a božskou.  Jde o mechanismus mýtu, který nám umožňuje pocítit, že jsme součástí něčeho nadživotného, nadčasového a věčného.

Vyprávění samo tu demonstruje sílu tradičních vyprávění - ale dělá to už z odstupu; nesnaží se nás nutně ponořit „dovnitř“. Netvor Mínotaurus, kterého Theseus zabije v labyrintu, je ve skutečnosti jen obrovský muž s býčí maskou na hlavě a teprve ve vyprávění a uměleckém znázornění na sousoší se z  maskovaného zabijáka stává mytický tvor; napůl člověk a napůl zvíře.

Podobných „přepisů reality do mýtu" je tu víc. Každopádně objev Epirova luku vyznívá jako magická chvíle, opravdové vzrušení, kdy se obyčejný člověk setkává s něčím nadpřirozeným a „přirozeně" existenci této věci nevěří. Druhé zvrstvení dějové linky se odehrává díky vizím kněžky Faidry předvídající budoucnost. Jak říká, vidí jen záblesky, kterým dodává tvar až konkrétní lidský čin. Z hlediska ekonomie vyprávění to pak zakládá napětí v mnoha scénách, jakým směrem bude vize vytvarována.

Foto: Aktuálně.cz

Jde o zdánlivé drobnosti a samozřejmosti, které ovšem vynikají proto, že film má velice zvláštní rytmus. Když na počátku Zeus v převtělení ve starce učí malého Thesea boji, říká mu: Rytmus, rytmus, v tom to všechno je. A skutečně - Tarsem svému filmu udělil jiný, zklidněnější rytmus než má většina „hyperaktivních“ hollywoodských akčních filmů, přestože Immortals pořád jsou hodně akční.

Marlon Brando a Joker

A nejen to. Na rozdíl od 300: Bitva u Thermopyl, kde násilí bylo estetizováno natolik, až ztratilo fyzický rozměr, jsou Immortals bezprecedentně krutý film. Násilí  je morbidní, hnusné a bolestivé, zvláště týká-li se toho, jak se k sobě chovají lidé. Rovněž erotika a sexualita se tu zachycují tělesněji než v mnoha jiných, autocenzurovaných hollywoodských filmech; třeba když při prvním setkání Faidra znavenému Theseovi přelije ze svých úst vodu do jeho vyprahlého hrdla.

I božská intervence, která posouvá násilí na novou úroveň, však není primárně líbivá a „cool" jako v Třístovce. Bohové rozbíjejí lidem hlavy na kaši kladivem a pomocí řetězů půlí a čtvrtí v superzpomalených obrazech na kousky těla Titánů, kdy vidíme, jak létají vzduchem orgány a kusy páteře. Zobrazení těchto akcí se nachází spíše za hranicí toho, co je obecně považováno za „cool“ - tedy vlastně i hezké a příjemné na pokoukání.

Právě v závěrečné bitvě dojde i na podvratné využití dosavadně dokonalé vizáže bohů. Ti celý film záměrně vypadají jako neživotní a nedotknutelní manekýni. Jejich stejnorodý mladistvý vzhled vyloženě vyvolává představy homosexuality a incestu - ale to je zcela v řádu věcí antické mytologie.

Foto: Aktuálně.cz

Foto: Aktuálně.cz

Ještě nikdo předtím neměl odvahu znázornit v hollywoodském filmu bohy takto a pak tuto přehlídku krásy nechat z velké části zničit. Na ničení krásy ostatně stojí celý film. Odpudivý Mickey Rourke coby král Hyperion stojí v barbarské opozici vůči helénské civilizaci, kterou chce nechat lehnout popelem.

Jeho šílenství má metodický základ a ve své obludnosti se podobá například plukovníku Kurtzovi z Coppolova snímku Apocalypse Now.  Rourke je dokonce podobně jako Marlon Brando často snímán v pološeru. Zatímco dokonalí bohové „vymydleně" září a ušlechtile dumají, Hyperion neustále něco drtí v rukou; stejně jako drtí lidi slovy. Každý zlý skutek, který spáchá, si dovede vychutnat a vysvětlit jako součást plánu na ovládnutí a likvidaci světa - v tom se trochu podobá i Jokerovi z Batmana.

Tarsem vybuduje závěrečný konflikt opět na dvou frontách (filmy s jednou rovinou reality by ho asi nebavily) a nechá proti sobě stanout bohy a titány ve zmiňované úchvatné bitvě, jež je triumfem momentální trikové technologie. Vedle toho svedou fyzicky těžkotonážní zápas i Theseus s Hyperionem. Kontrast těchto dvou zcela odlišně koncipovaných druhů akce pokrývá a spojuje oba póly současných akčních filmů.

Nad antické spektákly

Válce bohů (přistoupíme-li na divný český název) skutečně neprospívají předsudky týkající se manekýnství či nevýraznosti většiny hrdinů. Hrdinství se tu idealizuje předem a schválně, aby vyniklo oproti nedokonalosti zdánlivě obyčejného lidského zla.

Hyperionovo rozhodnutí postavit se bohům totiž vychází z osobní bolesti nad ztrátou rodiny, nezvladatelného smutku proměněného v nenávist vůči vší dokonalosti, kráse a štěstí. Tarsem svou dokonalou formu opět nabízí jako jakési dráždidlo, které by mělo být zlikvidováno. Nelze o něm říct, že se utápí v povrchnosti - nabízí ji všanc.

Nakonec onu krásnou vizi zachrání krásný pár jako z reklamy. A my, kteří vnímáme média zprostředkující nám obrazy světa, opět uvěříme v sílu vyprávění, stejně jako hrdinové uvěří v bohy. Immortals svou formou nabízejí sebereflexivní úvahu o tom, že filmové vyprávění nás dovede přimět uvěřit nerealistickým a nereálným věcem.

Jde pochopitelně jen o jeden z možných výkladů, proč se Tarsem piplá s každým záběrem, že k němu většina výše zmiňovaných filmařů (snad s výjimkou Finchera) může vzhlížet jako k nedostižnému vzoru.

I kdyby mu však šlo jen o to, že do 3D kinematografie přinesl i minimalistickou práci s téměř abstraktními pozadími, anti-perspektivou (ta možná vadí lidem nejvíce) či možností koncipovat záběry jako oživlé výjevy na stropech barokních katedrál, pořád to bude stačit, aby Immortals vysoce vynikali nad všechny ostatní antické spektákly.

Věřím, že skvělost každého záběru může být trochu únavná, dokonce není vidět příliš velký kontrast mezi pozemským a božským světem, dokud nepřijde ke slovu násilí. Ale tento problém u perfekcionisty Tarsemova typu asi nemá řešení.

P. S. Ještě bych chtěl touto cestou poděkovat Janu Buštovi, že mi pomohl ujasnit si, co je na Immortals výjimečného, a uklidnil mě, že nejsem jediný, komu se tento film opravdu líbil. Recenzi Jana Bušty na předchozí Tarsemův snímek Pád najdete zde.

Válka Bohů
Immortals
Žánr: Akční, Drama, Fantasy
Režie: Tarsem Singh
Obsazení: Henry Cavill, Freida Pinto, Mickey Rourke, Corey Sevier, Kellan Lutz, Robert Maillet, Stephen Dorff, John Hurt, Isabel Lucas, Romano Orzari, Luke Evans, Steve Byers, Joseph Morgan, Kaniehtiio Horn, Hubert Boorder, Robert Naylor, Tyler Hynes, Peter Stebbings, Alan Van Sprang ad.
Délka: 110 minut
Premiéra ČR: 24.11.2011


Fanouškovská stránka Kamila Fily na Facebooku 
Rozhovor s Kamilem Filou o filmové kritice
 

Právě se děje

před 6 minutami

Stát může vyplácet další program COVID nájemné, má schválení Evropské komise

Evropská komise udělila notifikaci třetí výzvě programu COVID nájemné. Sdělila to Štěpánka Filipová, mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu (MPO), které program připravilo a díky schválení komise může začít vyplácet dotace. Stát z COVID nájemného III přispívá podnikatelům zasaženým v souvislosti s pandemií 50 procent na komerční nájem za čtvrtý kvartál loňského roku. Zájemci mohou o podporu žádat do 8. dubna.

Zdroj: ČTK
Další zprávy