Recenze: Je Učitelka Hřebejkův režijní comeback? Je to skvělý film, jen s dvacetiletým zpožděním

Martin Svoboda Martin Svoboda
5. 7. 2016 8:30
Režisér Jan Hřebejk představil na mezinárodním filmovém festivalu svůj nový film Učitelka. Normalizační drama natočené podle scénáře Petra Jarchovského bylo uvedeno v hlavní soutěžní sekci. „Učitelka je soudržný film, který dává smysl, drží pohromadě a celkem efektně sděluje, co sdělovat chce. Natočený je sice ne invenčně, zato však s pevnou rukou a jasným okem. A herci se Zuzanou Mauréryovou v čele se činí,“ píše v recenzi Martin Svoboda.
Učitelka - trailer | Video: A-Company CZ

Jan Hřebejk to nemá snadné. Jde o dobrého filmaře, který věnuje kinematografii pozornost jako málokterý jeho tuzemský kolega. Sleduje trendy, ale můžete ho potkávat v pražském kinu Ponrepo na promítání klasik. Nenechává zkrátka nic náhodě a jeho zaujetí médiem je zřejmě upřímné.

Poslední roky se mu však příliš nedaří aktivně realizovat. Pendluje mezi snahou experimentovat a zavděčit se, jako by moc chtěl natočit druhé Pelíšky, ale zároveň se nezaprodat. Skončil v televizi, kde Případem pro exorcistu a Místem zločinu Plzeň umělecky klesl na dno. Chopil se divácky nejvděčnějšího žánru, kriminálky, a pokusil se ho v televizních podmínkách udělat zajímavě. Vznikl mišmaš.

Vztahovka Až po uši pro HBO měla alespoň rozporuplné reakce, Pět mrtvých psů napravilo dojem po Exorcistovi, ale žádná sláva. Ocitl se skoro bez publika, které by se s ním identifikovalo. Pro filmové fajnšmekry se stal příliš „lidovým“, pro lid „pseudointelektuálním“. Což je paradoxní vzhledem k tomu, že rozhodně točí se záměrem oslovit diváky.

Nyní se mu to snad zase povede. O jeho Učitelce se už nějakou dobu šušká jako o comebacku přinejmenším do formy Kawasakiho růže. A vzhledem k tomu, že mu v tuto chvíli opravdu není „módní“ nadržovat, je jasné, že na tom musí něco být.

Kvalita bez života

Takže ano: povedlo se. Učitelka je soudržný film, který dává smysl, drží pohromadě a celkem efektně sděluje, co sdělovat chce. Natočený je sice ne invenčně, zato však s pevnou rukou a jasným okem. A herci se Zuzanou Mauréry v čele se činí.

Hřebejk by nejspíš byl rád český Vinterberg, což víme přinejmenším od Nevinnosti, v čemž ho není důvod nepodporovat. K nadšení ale přeci jen něco chybí. Dřív nebo později se musíme dostat k Petru Jarchovskému, a zde opět nastanou potíže.

Režisérův dvorní scenárista rovněž nezapře znalost média. Z každého jeho textu čiší sebeuvědomění. Pravděpodobně jde o dobrého vysokoškolského pedagoga, což jeho studenti (snad ne jen ze slušnosti) většinou potvrzují. Možná právě proto samotné jeho texty nepůsobí „životně“, ale pouze jako řada chladně aplikovaných scenáristických pouček.

Málokterý jeho film to dokazuje tak moc jako tento. Vypráví o učitelce na slovenské základní škole, mladé vdově a prominentní člence komunistické strany, která se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let protlouká životem velmi svérázným způsobem: využívá rodičů svých dětí, kteří jí „prokazují službičky“ poplatné jejich povolání. Za což ona uděluje jejich ratolestem hezké známky, zatímco ti, kteří ji odmítnou, se chystají na reparát.

Snímek sledujeme skrze rámcový děj schůzky rodičů s ředitelkou, během níž se zpětně diskutuje o tom, co že to učitelka vše vyvedla. Otázkou je, jestli se najde dost těch ochotných podepsat proti ní petici. Bohužel se ukazuje, že většina přítomných je se systémem ve třídě spokojena, nebo se příliš bojí. Zdá se, že pravda se ututlá, a to přestože ředitelka by se učitelky ráda zbavila.

Mechanismus vyprávění je čistý, možná až příliš. Jasně definované charaktery s jasně definovanými konflikty, retrospektiva za retrospektivou. Postavy vedou dialogy, které očekáváme, a míří tam, kam musí. Nic z toho není napsáno ani natočeno „špatně“, to v žádném případě ne, ale chybí ozvláštnění, špína, která dělá ze schématu příběh. Typické jarchovsko-hřebejkovské figurky se zkrátka potkávají.

O dvacet let pozdě

Druhým problémem snímku je jeho podivná neaktuálnost. Těžko se to přibližuje bez doslovného vyzrazení závěru, ale Jarchovský s Hřebejkem jako by byli myšlenkově uvěznění na přelomu osmdesátých a devadesátých let, což je ostatně v mnoha ohledech příznačné pro celou českou kulturu.

Již z nástinu děje jistě vyplývá, že snímek lze číst jako metaforu či satiru dobových poměrů. Závěrem se ocitáme na počátku devadesátých let, aby nám byla položena otázka: „Jak se budete chovat tentokrát? Budete opakovat stejné chyby?“

Efektní tečka, svým způsobem trefná. Jenže má jednu vadu: My přece dávno nežijeme na přelomu dvou režimů. Stačí si uvědomit, že komunismus trval dvaačtyřicet let a skončil před šestadvaceti. V tomto poměru je jasné, že už jsme dávno plně ponořeni do nové doby. Ta doba trvá už víc než čtvrt století a nemá příliš smysl intelektuálně se připravovat na transformaci, protože ta už dávno proběhla, ať na ni lidé připraveni byli, nebo ne.

Možná bylo poselství zamýšleno nadčasově, potom ale byla dramaturgická chyba umístit děj do takto vyhrocené doby, která odvádí pozornost od obecně platných prvků a naopak opanovává vyznění svou konkrétností. Učitelka se tak jeví jako dobře natočený film, který ale vznikl dvacet let po tom, co jeho myšlenky mohly mít pádný smysl.

Napsáno to ale vše zní mnohem příkřeji, než by mělo. Hřebejk s Jarchovským odvedli dobrou práci, o níž se dá polemizovat, což je přece pro umělce úspěch. Tím se sluší zakončit.

Hodnocení: 65 %

 

Právě se děje

Další zprávy