reklama
 
 

Recenze: Tři mušketýři plní mise od vrchního káleče

21. 10. 2011 16:30
Paul W. S. Anderson (se) vrhnul na historii

Recenze - Kdoví proč máme zafixováno, že dobrodružné romány Alexandra Dumase staršího jsou klasika. V jistém smyslu se pochopitelně za klasiku dá označit vše, co se čte po mnoho generací a je oblíbené. Nicméně klasičnost částečně splývá i s pojmy jako "literární kánon" či "nedotknutelné umění". A v tomto ohledu Dumasovi Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo nebo Muž se železnou maskou neobstojí.

V zásadě jde o brakové čtivo, novinové psaní na pokračování placené od řádku a vymyšlené tak, aby bylo dílo jednak co nejdelší a jednak, aby se v něm toho dělo co nejvíc. Sám Dumas si jistě s umělečností svých populárních děl hlavu nelámal a souhrnný pojem "brakové čtivo" taky nemá nutně negativní nádech - jde zkrátka o jiný druh čtení, než umožňují kontemplativní, mnohohlasé romány snažící se postihnout celek světa v jeho složitosti a mnohoznačnosti. Účelem takové četby není poznání, ale čiré potěšení.

Průkopník & matlal

Pokud ale sám Dumas vykrádal a naprosto překrucoval životopisné a historické knihy (např. portréty lidí, na základě nichž vytvořil své čtyři mušketýry), pak jen těžko vinit filmové tvůrce, že tak trochu (nebo tak trochu hodně) kálejí na to respektovat Dumasovy předlohy a na základě nich různě volně improvizují a snaží se pokaždé přiblížit dávné hrdiny dnešním divákům.

Vrchní hollywoodský káleč na předlohy, původem britský režisér Paul W. S. Anderson, se vyznačuje tím, že s velkou vášní a nadšením przní počítačové hry. Má za sebou již tituly Mortal Kombat, Vetřelec vs. Predátor, Rallye smrti a sérii Resident Evil. V nich s velmi odlišnými výsledky transformuje do filmové podoby různé principy videoherní logiky předvádění akce či samotných "herních" prostorů. Lze říct, že je průkopníkem v oblasti rozšiřování výrazových prostředků kinematografie, a přitom nudný matlal bez fantazie.

Tři mušketýři, natočeni jak jinak než v módním 3D, jsou jeho první "historickou" látkou - což mu nebránilo v tom přemodelovat je opět do svého druhu počítačové hry. Nicméně, není to od věci, protože film evidentně cílí pouze na náctileté publikum, které nezná dotyčné knihy (resp. první Dumasův román o třech/čtyřech mušketýrech). A navíc Dumasovo psaní k tomu poskytuje oporu. Hrdinové jsou nuceni předvádět a trénovat své schopnosti a jsou jim zadávány "questy" (mise), které musí v určitém časovém limitu splnit.

Jinými slovy: Dumasovy romány vznikající v první polovině 19. století a vyprávějící zavádějícím způsobem o první polovině 17. století hrály v tehdejší kultuře obdobnou roli jako komerční hollywoodské filmy v 21. století. Tyto filmy mají tedy stejné právo na stylové a významové posuny jako svého času Dumas; naopak Dumasovi čtenáři "nemají právo" hájit tyto knihy jako nedotknutelnou klasiku a umění.

Žádné posvátné jádro

Umění skutečně je nedotknutelné v tom smyslu, že změna jednoho stavebního prvku narušuje celou kompozici a mění tak účinek na vnímatele. Hloupě řečeno: odstraňte jednu tenkou čáru z Kandinského a nebude to ono. Jenomže rozvleklého Dumase lze krátit i přepisovat a pořád zůstává kostra přímočarého vyprávění a přesunu od akce k akci. V Dumasově stylu není žádné "posvátné jádro" - je to čiré řetězení událostí, které můžou být popsány nebo obrazově předvedeny dost libovolně.

Proto například v nové verzi neproběhne nevěra mezi královnou a vévodou z Buckinghamu, ale jde naopak o komplot, který má vrazit klín mezi nesmělý královský pár. Takto ostatně byla vystavěna i americká verze z roku 1993, kde Bryan Adams pěl svůj slaďák All for One. Zřejmě by pro Američany bylo nepřípustné hájit "čest dámy", pokud by byla ve skutečnosti nepočestná. To dovedou opravdu jenom Francouzi...

Kromě toho se ve filmu objeví italský mág Cagliostro, podle plánů Leonarda Da Vinciho se tu konstruují obří bitevní vzducholodě, Milady de Winter šermuje, hází otočky a jde do skluzů i v podpatcích a krinolínách. Athos se na začátku prezentuje jako jakýsi potápěčský ninja, D´Artagnan zase vypadá jako starší bratr Justina Biebera, který právě utekl z natáčení Hanny Montany.

Ze všech mušketýrských sluhů tu zůstává jen komik Planchet, který má hamburgerově vyžraný obličej i pupek, legračně na něj kálejí holubi a před závěrečnou vzdušnou bitvou se poblije. Berme to kálení a zvracení jako sebereflexivní režisérský podpis: vidíte, co si můžu dovolit, a klidně se nad tím ublinkněte taky.

K dobrému požitku z pravověrného braku stačí to, že se Andersonovi daří vygradovat tempo a po počátečních rozpacích můžete ocenit zdařilé šermířské souboje (podle mého dosud nejlepší ze všech existujících verzí), které dokonce nejsou téměř poznamenány prvky asijských bojových umění.

Mladý kluk

Jestliže dnes někomu bude vadit Logan Lehrman coby d´Artagnan (hezounký klučík z Percy Jacksona: Zloděje blesku), může si vzpomenout, že v pravděpodobně nejlepší filmové verzi z roku 1973 bylo d´Artagnanem nejošklivější a nejnetalentovanější neherecké dřevo všech dob - Michael York. Pardon, ale Lehrman podobný Christianu Baleovi je se svým překvapivě mužným hlasem nakonec přesnější d´Artagnan než York, protože je opravdu mladý kluk, který právě odešel z domova.

Milla Jovovich (zjevně dominantnější člen v manželské dvojici s panem Andersonem) sice zůstává akční hrdinkou jako v Resident Evil, ale přitom tentokrát projevuje i svůdnou ženskou stránku a laškovně si užívá být zlá. Pro bývalou modelku jde bez debat o jeden z nejlepších hereckých výkonů v kariéře. Kardinál Richelieu si zase vyloženě vyžadoval být zahrán Christophem Waltzem, úlisným, nesmírně inteligentním padouchem z Hanebných panchartů, jednooký zlosyn Rochefort v podání severského řezníka Madse Mikkelsena budí absolutní respekt a taková Gabriela Wilde coby Constance zosobňuje dokonalý typ mladičké krásky, pro jejíž smutné oči a pohrdavé krčení nosíkem d´Artagnan udělá první poslední.

Nemůžu si pomoct, nedaří se mi najít na nových Třech mušketýrech něco opravdu, ale opravdu špatného a zločinného. Snad jen představitelé oněch tří mušketýrů nejsou tak výrazní; ale to je dáno spíše tím, že je hrají méně známí herci a na první pohled se dá rozpoznat jen kolohnát Ray Stevenson coby chvastounský silák Porthos.

Jinak jde o stejný případ jako u nedávného nového Sherlocka Holmese, který rovněž za základní způsob komunikace mezi postavami zvolil vzájemné popichování. Jen na rozdíl od Holmese nekladou Mušketýři důraz na špínu ulic, ale naopak se tu zdůrazňuje barvotiskovost a malebnost. Kvůli 3D formátu zvolil Anderson pomalejší střih, delší a širší záběry a do děje nás uvede přes poletování nad plastickou mapou Evropy, v níž modelově, pomocí přiznaně umělých figurek vojáků, zobrazuje napjaté vztahy mezi jednotlivými mocnostmi. Víme tedy, že celý film bude jen hra a postavy pouhými figurkami na hraní.

Pokud se však zdá, že jsem z trojrozměrných 3D mušketýrů nadšený, musím uvést na pravou míru, že mě barbarsky bavili o výrazný stupeň méně než zmiňovaný Sherlock Holmes, a rozhodně na ně nebudu s radostí koukat opakovaně. (To jsem ale nedělal s žádnými Mušketýry nikdy předtím.)

Každopádně mě ale překvapilo, že v sobě mají natolik dobrý tah, že mě nenapadlo být v průběhu projekce otrávený a zhnuseně vypočítávat všechna "znesvěcení". Možná se na výsledném dobrém dojmu podespalo i to, že jsem (paradoxně) viděl 2D verzi v původním znění, v níž bylo dobře slyšet, že herci své postavy berou se správnou směsicí vážnosti a nadhledu.

Tři mušketýři
The Three Musketeers
Žánr: Akční, Dobrodružný, Romantika
Režie: Paul W.S. Anderson
Obsazení: Logan Lerman, Ray Stevenson, Matthew MacFadyen, Luke Evans, Mads Mikkelsen, Christoph Waltz, Milla Jovovich, Orlando Bloom, Juno Temple, James Corden, Til Schweiger, Paul Haslinger
Délka: 110 minut
Premiéra ČR: 20.11.2011

autor: Kamil Fila | 21. 10. 2011 16:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama