Recenze - O americkém thrilleru Tři dny ke svobodě se dá mluvit ve dvou základních rovinách. Tou první jsou okolnosti vzniku, teprve druhou to, o čem a jak film vypráví. Snímek scenáristy a režiséra Paula Haggise je totiž remake pouze dva roky starého francouzského filmu Pour elle režiséra Freda Cavayého.

Skutečně, od premiéry francouzského originálu (30. října 2008) do premiéry americké předělávky (9. listopadu 2010) uplynulo tak málo. Oprávněně to může vyvolat nářky, že filmařům v současnosti docházejí nápady a že Američané jsou líní chodit na filmy s titulky a raději si za několik desítek milionů natočí vlastní verzi.

Foto: Aktuálně.cz

Na druhou stranu: vzhledem k tomu, že se Pour elle nehrálo v našich kinech a vyšlo jen na DVD, bude i pro mnoho zdejších diváků remake stále atraktivní a inovativní. Navíc, potřeba adaptovat látku do jiného kulturního prostředí vždy vyžaduje určitou námahu a vklad.

Nenápadný režisér Haggis

Je vlastně otázka, co tak zaujalo Haggise na příběhu o tom, jak se muž snaží unést z vězení svou manželku; že měl touhu přenést děj do Ameriky a kromě scénáře a režie si film i produkoval. Haggisovo jméno se nejčastěji spojuje se dvěma scénáři ke dvěma posledním bondovkám (Casino Royale a Quantum of Solace), známé je i díky spolupráci s Clintem Eastwoodem, jemuž napsal scénáře k boxerskému melodramatu Million Dollar Baby a válečnému dvojfilmu Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy.

Haggisova režijní dráha je o něco nenápadnější - pravda, jeho film Crash získal i Oscary, ale je to jeden z nejvíc zapomenutých (a také nejkontroverzněji oceněných) filmů v dějinách. Jeho druhý režijní počin, mnohem méně okázalé a přesvědčivější drama V údolí Elah, zapadlo úplně.

Foto: Aktuálně.cz

Když si připočítáte, že Haggis začínal v televizi se seriálem Směr Jih a je stvořitelem Walker Texas Rangera, uvidíte určitou motivaci v tom setřást ze sebe nános starosvětské, až naivní pozitivnosti. Všichni máme nějakého Chucka Norrise ve skříni, protože jsme v dětství chtěli být kladní hrdinové (a mysleli si, že je snadné vybrat si správnou stranu), ale málokdo z filmové branže se od minulosti distancuje víc než právě Haggis.

Všechny jeho další autorské počiny jsou vážnými polemikami s tím, jaká je úloha různých pořádkových institucí (policie, armády, výzvědných služeb, vězeňství, politiky) a jak jsou jedinci těmito institucemi zotročováni, cítí vůči nim bezmoc a případně se pokusí vzepřít. Takřka všude, kam může, dokonce i tam, kde se to zdá nepřípustné (např. do bondovek), Haggis propašovává i kritiku domácí a zahraniční politiky, jakou vede Amerika po 11. září 2001.

Takový pohled je sice hodně zobecňující a v případě oddechově napínavého snímku, jakým mají být Tři dny ke svobodě, skoro nepatřičný (lidé jdou na Russella Crowa jako odvážného tátu od rodiny), ale Haggisův základní motiv nedůvěry v instituce tu zůstává hnacím motorem. Navíc, film se snaží být v rámci možností co nejrealističtější a vymezovat se tak proti zbytečně akčním a přehnaně hrdinským jiným opusům. (Řekněme, že to je takový Anti-Kajínek.)

Nepředvídatelné okolnosti

Foto: Aktuálně.cz

Většinu filmu tak s uspokojením můžete sledovat, jak se vyhýbá spoustě klišé a jak onu "filmovější" variantu nahradí tou "reálnější". Hlavní hrdina, vysokoškolský učitel literatury John Brennan (ok, jméno má hodně filmové), po třech letech marného odvolávání u soudů zdrceně pochopí, že jeho ženu (Elizaberth Banks) již nikdy nepustí z vězení, kde sedí ve vazbě - podle něj neprávem obviněná z vraždy své šéfové.

Nechce, aby malý syn vyrůstal bez matky, rozhodne se manželku z vězení unést a utéct s ní za hranice, kde hodlá žít pod změněnou identitou. K tomu si důkladně načte patřičné knihy, prokonzultuje úmysl s proslulým notorickým útěkářem (Liam Neeson), nastuduje si chod vězení, v němž je manželka vězněná, prodá dům, aby měl dost peněz na provedení akce i následný život v zahraničí, a snaží se předem pojistit proti všem eventualitám, které můžou nastat. Nikomu - synovi, manželce ani rodičům - neřekne, co má v úmyslu.

John není hrdina nadaný výjimečnými fyzickými schopnostmi a jako humanitní vzdělanec není ani mimořádně technicky zdatný. Všechno tedy plánuje tak, aby nikdy nedošlo k situaci, kdy by musel střílet či někoho fyzicky likvidovat, a vůbec aby nebyly oběti a vedlejší ztráty. V průběhu posledních dní před velkou akcí a pak i při ní ovšem nastanou nepředvídatelné okolnosti. Respektive, film je natolik dobře napsaný, že nám z velké části nedává poznat, jestli to, co momentálně probíhá, jde podle plánu, nebo Brennanovi a jeho ženě, případně synovi hrozí to, že budou odhaleni a chyceni.

Foto: Aktuálně.cz

Velkou část děje pokrývá plánování a sama akce, jež se snaží držet v mezích pravděpodobnosti, zabírá až druhou polovinu stopáže. Haggisovi se daří udržovat vrcholné napětí někdy do první poloviny druhé části - včetně toho, že nás dovede znejistit ohledně smysluplnosti veškerého hrdinova počínání. Předpokladem, že na tohle skočíte, je jen jistá potřebná dávka naivity a ztotožnění.

Pak ale od určité chvíle začne být vývoj celkem jasný a film taky začne být sentimentální, klišé už se nevyhýbá; trochu o ně tu a tam zakopne a končí se velmi "filmově". Vlastně se někdo může cítit až podvedeně. Finále obsahuje kromě pointy s jedním trikem, který se nedal prohlédnout dopředu, i vysvětlení "jak to všechno bylo". Z hlediska žánrových jistot si to asi nebylo možné odpustit, ale z hlediska diváckých očekávání "konečně sledujeme něco ne úplně spotřebního" jsou poslední minuty vlastně zbytečné.

Haggis tak vlastně podvádí publikum, které připravil na jiný typ filmu, než úspěšně budoval zhruba hodinu a půl. Závěrečná klíčová půlhodina navrací celé dílo zpět do náruče Hollywoodu.

Spoilery (Nečtěte dál, pokud nechcete znát klíčové okamžiky děje)

Šťouralové se jinak budou moct zpětně (či už v reálném čase při sledování) bavit vychytáváním mušek a faktografických chyb: Ve věznici Allegheny County Jail, kde je Laura Brennenová zavřená, se oficiálně nenechávají ve vazbě lidé obvinění z vraždy a uvězněným není dovolen přímý kontakt s návštěvami. Trik s využitím Lauřiny cukrovky by sice mohl vyjít, ale rozhodně by ji v nemocnici nedali tak rychle dohromady a museli by jí provést předběžné vyšetření, co jí přesně je.

Únik z Pittsburghu by se rodině mohl povést jen tehdy, pokud by čtvrti byly rozestavěné jinak, než se ukazuje ve filmu. Na letišti v Kanadě by rodině rozhodně nedělali pasovou kontrolu, protože se zde neprovádí nikdy. A ne, ani ten fígl s falešným klíčem by ve skutečném vězení nikdy nevyšel, protože tam mají jiné zámky; stejně jako fígl s otvíráním dveří zamčeného auta pomocí navrtaného tenisáku a tlaku vzduchu je dávno vyvrácený městský mýtus.