Recenze - Série Toy Story patří ke stěžejním produktům animačního studia Pixar a také jde zatím o jediný snímek na pokračování (chystají se však i druhá Auta a Příšerky s.r.o.) - nicméně od ostatních titulů se liší jedním zásadním způsobem.
V žádném jiném díle od Pixarů se nevyužívá tak naplno rozdvojení pravidel v jednom fikčním světě. Jinak řečeno, v Příběhu hraček děj se odehrává v normálním současném reálném světě, kde žijí obyčejní lidé a vedle nich hračky, které jsou rovněž živé, jen pro lidský zrak předstírají, že nikoli.
Jistě se dá říct, že podobné schéma má i Hledá se Nemo, kde vedle sebe existuje vodní i lidská říše, v Ratatouille zase existuje podzemní krysí říše a nadzemní říše lidí, přičemž lidé nikdy neslyší mořskou ani suchozemskou havěť mluvit. Určitě by se dalo i podotknout, že Příšerky s.r.o. vyprávějí o dvou světech propojených pomocí portálů, jimiž obludy vcházejí dětem do snů.
Neřešitelné problémy
Ovšem u Toy Story je „lidský svět" primární - hračky jsou výtvorem lidí, jsou na lidech závislé a podřizují se jim. Jejich existence není soběstačná a paralelní, není to svět sám pro sebe, ale odvozenina lidského světa.
Nabízí se otázka - a vadí na tom něco, není to pouhý analytický postřeh? Bez velkého cynismu a s náklonností k pixarovkám i jejich velkému vzoru, japonskému studiu Ghibli, coby ideálům vyňuňanosti a ňuňavosti, však musím říct, že s postupujícími roky se ukazuje, že ona odvozenost, podřízenost a hlavně rozpolcenost vadí; stává se z toho koule na noze a filmová série se dostává do neřešitelných problémů.
Děti totiž stárnou a hračky vyhazují. Šťastný konec je nemožný a hrozí, že vše vysmekne pravidlům filmové zábavy. U prvních dvou dílů Toy Story z toho autoři ještě dovedli těžit - a jak napsal kolega Antonín Tesař v tomto článku: hračky žijí v neustálém strachu, že budou rozbity, odloženy, vyhozeny nebo prodány. Jenomže nakonec vždy zvítězí a vrací se ke svému majiteli.
Ale ani v jednom díle nebyla jejich situace akutně krizová jako teď, když jde Andy na vysokou a už si s nimi prostě nikdy hrát nebude.
I kolem toho by se daly rozvinout úvahy, že právě v tom je Pixar jedinečný tím, s jakou odvahou se nebojí globálně nasadit do kin tak depresivní film a říkat tomu „zábava pro celou rodinu". Něco na tom je, při sledování chvílemi až překvapí, jak daleko jsou ochotni tvůrci zajít - například představit úplně malé děti jako zlé zmetky, kteří si neumějí hrát, ale jen ničit; případně nechat bezvýchodně ústřední partu hraček v obřím drtiči odpadků na smetišti.
Kdy mi bylo tak úzko
Ten výjev, kdy se kovboj, kovbojka, kosmonaut, látkový kůň, natahovací pružinový pes, gumové prasátko a plastový pan Brambůrek a paní Brambůrková pomalu sesouvají v navršeném trychtýři sutin do ohnivé tlamy, je vskutku apokalyptický a infernální; nepamatuju si, kdy mi naposledy bylo v kině takhle úzko.
Ale právě tyhle pokusy překonávat hranice žánru rodinného filmu nikdy nesměřují „do nekonečna a ještě dál" (jak vítězně volá Buzz Rakeťák), ale vycházejí naopak z pevného ideologického základu. Stejně jako se svět hraček podřizuje světu lidí, tak se film sám podřizuje tržně ekonomickým zákonům a chybí tu skutečná svoboda.
Jinými slovy: poměrně špatně se dívá na něco, co se tváří trochu kriticky k dětem, případně ukazuje naši civilizaci jako mašinérii konzumace a recyklace, a přitom to oslavuje princip hraní si s komerčně dělanými výrobky a samo to je komerčně dělaným výrobkem.
Paradoxnost existence Toy Story jde ale ještě mnohem dál. Film vyloženě podporuje touhu nakupovat a zásobit dětské pokojíčky spoustou druhů hraček, které pak zákonitě musí do smetí. Navíc všechno nebezpečí film vždy jen naznačí, ale nikdy si nedovolí být opravdu drsný a nelítostný (např. že by někdo „umřel").
Továrenská logika
Je to sice jen jeden rozměr, na který lze při sledování zapomenout, případně ho vůbec nevnímat, a dost možná někomu podobný přístup připadne absurdní. Dokud si ovšem neuvědomí, jak moc je Toy Story součástí hračkářského průmyslu; a že nejde zdaleka o oslavu fantazie a rukodělnosti, ale je v něm stále přítomna továrenská logika reprodukovatelnosti, nahraditelnosti a vlastně popírání originality.
Co už při sledování vyloženě ruší, jsou momenty, které ukazují samotné „hraní si". Toy Story 3 začíná úžasnou sekvencí, kdy kovboj s kovbojkou a kosmonautem bojují proti zlotřilému duu Brambůrků a Velkému létajícímu praseti kdesi na poušti - akce neustále mění měřítka, každou chvíli přicházejí neřešitelné problémy, které jsou vyřešeny zjevením nové postavy stylem deus ex machina.
Dějová linka není pevná, ale se ohýbá se podle okamžitých nápadů; zkrátka, takhle funguje dětská logika - jako změť nápadů odkoukaných z různých filmů. Obraz přitom plně využívá možností 3D projekce, a i když je to celé šílené a nesouvislé, dalo by se na to dívat klidně hodinu a půl (možná by z toho vylezlo něco takového jako Panika v městečku).
Problém je, jakmile se přeneseme z „dětské hlavy" do vnější perspektivy a vidíme animovanou postavičku dítěte, jak si hraje. Nemá to v sobě absolutně žádné kouzlo a působí to spíš rozpačitě a trapně, navíc i uměle a nuceně - zdá se, že prakticky nejde natočit někoho, jak si hraje, aby to mělo přirozený nádech, nebo se o to ani nikdo nesnaží.
Schopnost působit dospěle
Jenomže právě tyto momenty mají být vrcholem autenticity, pojítkem příběhu, důvodem, proč se všechno děje a proč vůbec nějaké hračky existují. A když se film - nutno říct velmi zdlouhavě - rozhoduje, jak vůbec předvést, že kluk, kterému je osmnáct, má ke svým hračkám stále vztah, výsledek nemůže být jiný než kýčovitý a hloupě infantilní až retardovaný.
Najednou vám dojde, že lidé ze studia Pixar opravdu mají problém s dospělostí jako tématem, ale i s vlastní schopností působit svými díly dospěle. Jejich zázemím a pravděpodobně i ideálem je nudný, konvenční, středostavovský svět amerického předměstí, jehož povrchní idyličnost jsou schopni jen reprodukovat.
Na tomhle ostatně ztroskotal i předchozí pixarovský biják Vzhůru do oblak, kde touha hlavního hrdiny uniknout obyčejnému životu spočívala v tom, že si ve vlastním domku udělá dovolenou do Jižní Ameriky k jednomu vodopádu, tam si sedne a opět nebude nic dělat nic jiného než celý život předtím - lenošit na verandě. Banalita v realitě i ve fantazii zapříčinila, že i většina akce pak byla nemotivovaná a nudná.
Zkrátka Pixaři jsou vynikající, když stvoří nové nezávislé světy a ty zalidní figurkami, které mají jen některé reálné problémy, jaké známe i my, ale vše zůstane v podobě paralely a podobenství. Proto jsou tak úžasní Úžasňákovi, proto je tak dojemný WALL-E. Kdykoli je lidský faktor potlačen a nápady investovány do tvorby alternativního světa fauny (Hledá se Nemo, Ratatouille), pak Pixar mezi ostatními velkými animačními studii nemá konkurenci.
Jakmile ale úplně vymaže z děje lidský faktor, a přitom je zřejmé, že existence hrdinů bez lidí nemá smysl - jako se to nešťastně stalo s Auty - pak se na takovou fetišistickou přehlídku skoro nedá dívat.
U Toy story, kde je naopak lidský svět už příliš vtažen do děje, ale autoři si s ním nevědí rady, se zatím nejvíc zviditelňují limity, na nichž stojí jinak zjevně láskyplná tvorba Pixarů. Film plný drobných nápadů nedovede zastřít, že ústřední zápletka nemá řešení.
Zdánlivě odvážný, temný a kritický film se pak ve finále sveze k přeslazenému dočasnému řešení. Toy Story 3 si můžete divácky vychutnávat jako proces, nechat se překvapovat obrazovými i dějovými nápady, ale identifikovat se s výsledkem asi můžete jen tehdy, pokud jste jehovisti, mormoni nebo příliš hodní mimoni.
| Toy Story 3: Příběh hraček 3D | |
| Toy Story 3 | |
| Žánr: | Dobrodružný, Komedie, Rodinný |
| Režie: | Lee Unkrich |
| Obsazení: | Tom Hanks, Tim Allen, Joan Cusack, Michael Keaton, Ned Beatty, Wallace Shawn, Don Rickles, Whoopi Goldberg, Jeff Garlin, R. Lee Ermey, Laurie Metcalf, Bonnie Hunt, Kristen Schaal, Jodi Benson, Timothy Dalton, Teddy Newton ad. |
| Délka: | 103 minut |
| Premiéra ČR: | 17.06.2010 |
