Recenze - Pro nejnapínavější z filmových žánrů lze jen těžko vybrat horší název než S ledovým klidem. Ale zběhlý divák samozřejmě tuší, že jde za a) o ironii, za b) o vlastnost nejdrsnějšího hrdiny, či za c) o velmi volný překlad originálu.

Ale v případě prvního hollywoodského filmu belgického režiséra Mabrouka El Mechriho, který zazářil snímkem JCVD (2008). V něm si pohrával se „skutečnou" tváří Jeana-Clauda van Damma, s diváckými očekáváními i statutem akční legendy. Možná je tedy na místě tušení, že samotný název by mohl předznamenat další hru s obecenstvem.

The Cold Light of Day, neboli chladný denní svit, jak zní doslovný překlad titulu filmu, však nakonec v mnohem větší míře odkazuje k používání chladných obrazových filtrů, byť přeneseně chce samozřejmě pojmenovat především ponurou paranoidní atmosféru díla.

Foto: Luboš Vedral, Bontonfilm

Ke kořenům žánru daleko

Scénář odkazuje až k samotným kořenům žánru, zápletka střižená podle pravidel nastolených samotným Alfredem Hitchcockem lapí do svých osidel nic netušícího Willa (budoucí Superman Henry Cavill), který se brzy stává nedobrovolným hrdinou dění, o jehož smyslu - podobně jako divák - nemá po větší část filmu ani páru. Američan Will coby obyčejný hitchcockovský „muž z davu" (prostý finančník) přijíždí do Španělska za svou rodinou.

Dovolená od začátku nevypadá ideálně, třenice s otcem (Bruce Willis), bankrot vlastní firmy, vše končí drobnou nehodou na rodinné jachtě a utopeným telefonem, jehož zvonění tatíkovi šlo na nervy už delší dobu. Co taky čekat od chlápka, který je ztělesněním staré školy chytrých akčních chlapíků, kteří už nepotřebují osmdesátkový testosteron, ale na hi-tech poslední dekády jsou přeci jen staří.

Když se Will vydává (plavmo, s neprodyšným igelitovým pytlem na rameni) na pevninu pro nový telefon a prášky na bolest pro zraněnou švagrovou, události nabírají náhlý spád. Po návratu je jachta ta tam a při snaze vyřešit vše na místní policii se ukazuje, že tatík nebyl žádným odborníkem na Piccasa.

Foto: Bontonfilm

Po většinu času máme stejně informací o zmatečném souběhu událostí jako samotný Will (tedy prakticky žádné), a jak se z otce stává agent CIA a do hry vstupují další strany, u nichž není jasné, kdo je padouch a kdo hrdina (což ostatně nevíme ani u samotného Willova táty), snímek na sebe bere podobu paranoidního thrilleru na povrchu připomínajícího spíše snímky o agentu Bourneovi.

A právě rozdílnost, ba přímo protichůdnost bournovského a hitchocockovského univerza, které se ve filmu nerozlišitelně prostupují, odsuzuje film do říše zmatečnosti a nikoli chytrého pohrávání s očekáváním publika. Respektive se tu vyskytuje až příliš mnoho momentů, u nichž nejde vést hranici mezi nedotažeností scénáře a snahou o záměrné matení diváka (přičemž toto matení přichází na mysl především díky osobnosti režiséra, od něhož očekáváme něco víc než podprůměrný thriller).

Zatímco Hitchcockovy filmy byly především elegantní a mohly vršit zdánlivé nahodilosti dlouho bez ladu a skladu díky vypravěčské bravuře, bournovské filmy jsou velmi realistické a budování paranoidní atmosféry v nich má vyvolávat nejen divácký požitek, ale též funguje jako jistý společensko-politický komentář týkající se fungování zpravodajských služeb a dalších institucí. Samotný Hitchcock si především hraje s divákem a dělá to navíc v době, kdy takovýto požadavek na aktivnější diváckou spoluúčast není vůbec ničím samozřejmým.

Foto: Luboš Vedral

A Hitchcock také dobře ví, kdy dát divákovi o trochu více informací než má samotný protagonista, díky čemuž vznikly jedny z nejnapínavějších okamžiků v historii kinematografii.

Mabrouk El Mechri (či spíše nepovedený scénář, který se snaží zachraňovat) však k práci s informacemi přistupuje opravdu s ledovým klidem. Na jednu stranu hraje tu nejhitchcockovštější hru s tzv. McGuffinem (tedy předmětem, za nímž se všichni honí a o jehož povaze přitom nic nevíme), ale zaobaluje ji do příliš realistického kabátku, v němž pak všechny zúčastněné strany působí jako trotlové, kteří nevědí, co chtějí. Možná je jejich počínání vedeno nějakým smysluplným impulzem, ale nedořečenost se v tomto případě nedá spojit s elegancí, a v posledku ani s realističností. Záhadný kufřík, o který všem jde a který má Willův otec vrátit únoscům jeho rodiny, přičemž brzy samotný úkol přestoupí na samotného Willa, je občas spíše pro smích, než aby vyvolával napětí.

Bruce Willis rychle zmizí

Na jedné straně lze sice o promyšleném kladení pastí na diváka uvažovat, napovídá tomu třeba fakt, že Bruce Willis, od něhož automaticky očekáváme, že bude středem pozornosti, brzy zcela mizí ze scény.

Do role muže pronásledovaného všemi se dostává synek Will, který o pravidlech této hry nemá ani ponětí. Ale z odbytého způsobu práce s jinak atraktivními lokacemi a přebujelého produkt placementu (zdravíme firmy Audi a Coca-cola) lze spíš usuzovat, že šlo o to mít jméno, které přitom nespolkne až tak velký honorář. A podsouvat režisérovi kulišáctví takového formátu, že se snaží z budoucího muže z oceli udělat co největšího jelimánka, už by mohl jen jeho nejzarytější fanoušek.

Ve filmu je několik podařených momentů, kdy události nabírají spád a v těchto chvílích se spolu s postavou ocitáme v paranoidním víru nejistot, ale z překombinovaného maelstromu dění brzy vylézá spíše nuda. Kromě zmatečného vyprávění k ní přispívá i nevhodný casting a profilace postav. Henry Cavill, Bruce Willis a Sigourney Weaver coby hlavní záporačka totiž jako kdyby vypadli ze zcela odlišných filmů. Když konečně mezi některými postavami začne fungovat jistý typ vztahu (Will potkává spřízněnou duši ženského pohlaví a z jednoho proti všem jsou tudíž dva proti všem), uchyluje se scénář k tomu nejtrapnějšímu myslitelnému řešení, jak jej pohřbít.

Mabrouk El Mechri zkrátka ve svém americkém debutu měl smůlu na velmi slabý scénář. Kromě ojedinělých scén, ve kterých jsou cítit stopy jeho režijního talentu, pouze potvrdil, že býti Alfredem Hitchcockem a Paulem Greengrasem naráz je zkrátka nemožné.

A co bylo v kufříku? Nevíme. Aspoň kdyby se o tom v závěru tajuplně neřečnilo. Anebo že by to byl přechytralý pokus skloubit Hitchcocka (který by na kufřík dávno zapomněl) s Greengrassem (který by to odhalil)? Pokud nechceme být paranoidní v duchu atmosféry filmu, spokojme se s tím, že jde o vrátka otevřená dalším pokračováním. Ale kdo o ně bude stát?

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nejbližší kino ve vašem okolí, kde lze shédnout nejnovější filmové hity.