Recenze - Je čirá radost objevit v dějinách kinematografie nějaké "zapomenuté stříbro". Sledovat třeba televizi v čase, který reklamní společnosti špatně platí, a najednou BUM! Film, o kterém jste nikdy neslyšeli - podle popisu v programu neškodná žánrovka, pro opravdového filmového fandu ovšem důležitá životní událost.

Jak si pak člověk rád uleví směrem k blbcům-kritikům, co ho v minulosti nepochopili, a trotlům-divákům, kteří svou návštěvností nepodpořili tenhle (teď už váš soukromý) klenot.

Foto: Aktuálně.cz

The Box je přesně takový film. Co ho však výrazně odlišuje od podobných "cestovatelů časem", je intenzivní pocit, že tato jeho kvalifikace pro budoucí zkultovnění mu byla přidělena coby důležitá součást tvůrčí vize. Jako by režisér Richard Kelly, pro kterého jsou časové paradoxy jedním z klíčových témat, záměrně stvořil jakýsi instantní "dobou odmítnutý a posléze objevený film". Jako by The Box ani nebyl určen nám "živořícím tady a teď"!

Ale teď už hezky popořádku...

Kultovní Minulost

V roce 1970 vtiskl Playboy mezi nahotinky krátkou povídku Button, Button (Tlačítko, tlačítko) uznávaného žánrového dříče Richarda Mathesona. V té době už měl za sebou apokalyptický hororový román Já, Legenda (1954), zlomový pro převrácení pozice role člověka a monstra, který inicioval nejen tři filmové převody, ale např. i Romerovu Noc oživlých mrtvol (1968). A před sebou přinejmenším scénář k Spielbergovu debutu, techno-mystériu Duel (1971).

Foto: Aktuálně.cz

Povídka sama má pak typické rysy dobově příznačné, magazínové žánrovky. Její styl je skoupý na slovo, pracuje se s přehledně nalajnovanými charaktery a symbolikou a vše slouží především k napínání čtenáře, vytěžení ústředního nápadu a vykřičení morálního poselství.

Příběh můžeme chápat jako podobenství reflektující zahraniční politiku USA během stále probíhající vietnamské války či coby literární převyprávění výsledků tzv. Milgramova experimentu, při němž byli "běžní občané" pod minimálním nátlakem ochotni udělovat smrtící elektrošoky neznámému člověku.

Středostavovský párek, Norma a Arthur Lewisovi, obdrží od tajemného pana Arlingtona Stewarda prázdnou krabičku s velkým tlačítkem a nabídku život zabezpečující sumičky za jeho zmáčknutíčko. Očekávatelný háček k snadnému výdělku spočívá v tom, že zmáčknutí bude mít údajně smrtící následky pro "někoho, koho mačkající neznají". Nijak výjimečně nastavenou pointu pak předchází etické dilema a pokus definovat, co to vlastně znamená někoho opravdu znát...

Tolik povídka, její televizní adaptace pro seriál Zóna soumraku z roku 1986 a expozice Kellyho filmu.

Kultovní Přítomnost

Foto: Aktuálně.cz

Mezi současnými filmaři působícími v rámci žánrových výpovědí bychom asi těžko hledali většího konceptualistu a věrozvěsta (dnes už poněkud z módy vyšlé) postmoderny, než je scenárista a režisér Richard Kelly (Donnie Darko, Apokalypsa). Což se projevuje především v tom, že své zašmodrchané filmy konstruuje v alibistickém duchu "chytré horákyně": jejich vyprávěcí i stylistické struktury jsou vystavěny především tak, aby dokázaly samy sebe vždy spolehlivě obhájit.

Proto se u jeho dosavadních filmů často vedou bouřlivé diskuze mezi diváky, kteří "pochopili" - přistoupili na hru a přináší jim to potěšení, povznesení či inspiraci, a těmi, kdo jsou ochotni celou tu šarádu považovat maximálně tak za zdařilé sofistické cvičení. Proto také hrozí, že přes masivní lešení sebeopěrných argumentů neuvidíme výslednou budovu - resp. že zjistíme, že lešení samo se stalo v autorově svérázném pojetí architektury neobyvatelnou stavbou.

Jednoduše, celá tato tvůrčí metoda je vystavěna na permanentním sváru a zároveň provazování protikladů či možná přesněji "nesrovnalostí". A tudíž i The Box, nahlášený pokus o pokoření žánrového mainstreamového filmu, je v zájmu Kellyho autorské koncepce taková "žárovka ne-žánrovka", "mainstream ne-mainstream" (dokonce by bylo možné říci "film ne-film"), ale zároveň i "umění neumětelství". Tentokrát ještě o to prohnanější, že to vše je zasazeno do zdánlivě jasně vymezených mantinelů srozumitelné zápletky sestávající z jednoznačně souvisejících příčin a následků.

Foto: Aktuálně.cz

Takže znovu spořádaně popořádku: Kelly vzal sci-fi moralitku ze sedmdesátek a jistě s pobavením jí domyslel mysticko-konspirační rámec á la kinematografie přelomu tisíciletí. Po nás se teď chce, abychom se také bavili tím, že tomuto rámci domyslíme další rámce, a to nejen na úrovni příběhu, který pro to skýtá množství nedořečeností.

Kultovní Budoucnost

Tak například obsazení ukázkově krásných a vyrýsovaných hollywoodských nadlidí Jamese Marsdena a Cameron Diaz do rolí veskrze obyčejného manželského páru, který vzhledem k vyznění morality představuje "zprůměrňované americké občany", můžeme vnímat buď jako chybné castingové rozhodnutí, nebo - právě při zapojení té správné "domýšlivosti" - jako záměrně a zábavně "chybný" casting. Co by ne?

Nejenže je to prostě "herecký protiúkol", díky kterému je možné odhalit za hvězdnou tváří  "všednost". Ono se to výborně hodí pro obhajobu kulisovitosti, maketovosti či modelovosti celého Kellym vytvořeného světa. Příběh se totiž neodehrává ve "skutečných" 70. letech, ale ve vyčištěné vizi 70s´, jak ji prezentovaly dobové televizní seriály. Počkat, no jo, proto mají vlastně úplně všichni stylově vybavenou, novotou zářící "depozitářovou" domácnost a perfektně vyfoukané dobové účesy.

A když už jsme u těch seriálů, proto má ten film tak zemdlele strohou estetiku a odkazu k seriálové struktuře můžeme přičíst i epizodický charakter vyprávění. Dokonale pak zapadne také to, že je tohle estetické tv-retro natočeno na digitální kameru, i když samozřejmě výsledný efekt je k nerozeznání od filmového materiálu a formát obrazu je "filmově" širokoúhlý...

Ale on je vlastně skvěle zmotivovaný tím, že hrdina Artur zkonstruoval pro NASA přístroj na pořizování panoramatických fotografií a jedna z nich hraje ve filmu roli stopy. No jasně, a není on sám film promítaný na plátno taky taková (byť iluzorní) krabice, hm?

Takové rozložené pimprlové divadélko s mátoživými loutkami. Marsdenem a Diazovou, kteří se pokoušejí hrát charakter, jenž je schopen volby, ale přitom jsou stejně jako postavy v předchozích Kellyho filmech v podstatě jen náměsíčníky v rukou všemocného Stvořitele veškerého dění, který je ovládá nitkami nad rámem plátna.

No řekněte, budoucí fanouškové: Nedává vám to snad všechno dokonalý smysl?

...a návrat do tady a teď

Přítelkyně kolegy a kamaráda Kamila Fily se po kině svěřila s tím, že nejtajemnější postava filmu, Arlington Steward - muž v černém s buřinkou, důstojně odříkaný Frankem Langellou, jí celou dobu připomínal Šimánkova Pana Tau. Vy se tomu smějete, ale jste si jistí, že to skutečně byla jen náhoda?