reklama
 
 

Recenze: Svatá čtveřice jsou tři filmy v jednom

2. 9. 2012 7:53
Spolupráce Jana Hřebejka a Michala Viewegha ani jednomu z nich nesvědčí

Jan Hřebejk si po dramatech Kawasakiho růže a Nevinnost odskočil ke komediální tvorbě. A svého dvorního scenáristu pro tu příležitost nahradil tuzemským nejplodnějším bestselleristou Michalem Vieweghem.

Podle záměru tvůrců a producenta Rudolfa Biermanna měla být Svatá čtveřice lehkonohou letní komedií s pikantním námětem: dva spřátelené partnerské páry se při svém pobytu na karibském ostrově rozhodnou osvěžit nudu dlouholetého intimního soužití sexem ve čtyřce. I přes relativní vnějškovou otevřenost v sexuálních scénách jde o film až trestuhodně nevzrušivý.

Trapno versus lascivita

Za pocit, že téměř všechno se v tomhle řídkém příběhu míjí diváckým účinkem, může do velké míry nekompatibilita autorských rukopisů režiséra a scenáristy. Hřebejk v poslední době směřuje k civilnímu realismu, alespoň co se obrazového pojetí a vedení herců týče. V rozhovorech se neskrývá obdivem k britským autorům sociálního realismu jako je Mike Leigh nebo Ken Loach a po jejich vzoru se snaží své herce přinutit k projevu bez manýr a přehrávání.

Hřebejk velmi rád pracuje s trapnem jako s jednou ze základních konstant mezilidské komunikace. Jeho trademarkem jsou hromadné interiérové scény většinou u jídelního stolu, v nichž dochází k nečekané konfrontaci a vycházejí najevo různá tajemství. I ve Svaté čtveřici jsou tři takové hromadné odhalující scény, v nichž trapno stříká proudem a komický efekt se snoubí s pocitem studu za postavy a dění na plátně. Kdyby si celý film držel podobný tón, mohla z něj být správně zcyničtělá černá komedie ve skandinávském stylu.

Jenže v úplném kontrastu k Hřebejkovu tragikomickému naladění je prvoplánově lascivní scénář Michala Viewegha. Zatímco Hřebejka by evidentně bavilo prozkoumávat projevy studu a nejistoty v situaci, kdy si kamarádi mezi sebou nezávazně prostřídají partnerky, Viewegh je prostě Nestyda. Jeho příběh je nereálná a utopická libertinská fantazie o nevěře bez následků.

V některých recenzích se hovoří o nepropracované historce bakalářského formátu a je to bohužel přesné. Subzápletka s plotem, který rodiče (Luděk Munzar a Jana Gýrová) jednoho z hrdinů nechají v době karibského pobytu postavit mezi pozemky obou spřátelených rodin, jako by vypadla z análů normalizačního cyklu povídek napsaných životem. 

Postavy jsou charakterizované hlavně a v podstatě jenom ve vztahu k ústřednímu lechtivému tématu, kterým je výměna manželek (a manželů). Dita (Viktorie Čermáková) se se svým manželem nudí a ráda by si grupáč vyzkoušela, Marie (Marika Procházková) je pobožná a ostýchá se. Ondra (Hynek Čermák) dělá machra, ale vskrytu duše žárlí a Vítek má vše na háku. Aby ne, když disponuje vypracovaným elektrikářským tělem Jiřího Langmajera, kterého tvůrci obdařili z nějakého zvláštního důvodu obzvlášť slizkým pornografickým retroknírkem.

Co je tvoje, to je moje

Člověk by z takto rozehrané situace čekal vytěžit alespoň nějaké drama, ale ono se až na pár dějových škobrtanců nekoná. Všechno tak nějak bezproblémově ústí do selanky vyjádřené sloganem „co je tvoje, to je moje", který v ústřední písni zpívá kapela Eggnoise.

Ta obstarává písničkový podklad k asi nejvíc iritujícím pasážím filmu: nadužívaným videoklipovým montážím, v nichž se hrdinové nejčastěji projíždějí po ostrově a všechno to s citem pro jeho krásu fotogenicky snímá kamera Martina Šáchy. Tyhle klipy, které povětšinou nijak neposouvají děj, musí působit i na docela naivního diváka jako průhledná vata, která má natáhnout stopáž.

Na Svatou čtveřici je těžké se emociálně napojit už jen proto, že je tak stylisticky nekonzistentní. Nabízí tři filmy v jednom. Vztahovou tragikomedii, páralovsky laděnou pohádku pro proutníky, kteří mluví o stereotypu manželské erotiky, aby si ospravedlnili své nutkání podvádět, a pohodový letní bedekr z romantického ostrova. 

Dějové obroušení konfliktních hran ztěžuje identifikaci s postavami, které spíše než charaktery z masa a kostí připomínají jednostrunně napsané figurky na šachovnici nepříliš věrohodného syžetu. Je to škoda, protože herecké výkony celé ústřední čtveřice jsou nejlepším elementem filmu.

Jan Hřebejk říká, že chtěl natočit jednoduchou komedii pro masy, ale právě v tom se podle mého subjektivního pocitu nejvíc trefuje mimo mísu. Koneckonců i spolehlivý publicistický barometr vkusu průměrného diváka Mirka Spáčilová tentokrát napálila Čtveřici pouhých dvacet procent.

Vieweghovu sitcomovou, hláškařskou poetiku zcizuje režisér dokumentární civilností, čímž ji občas zbavuje i toho laciného, ale přece jenom humoru. Na druhou stranu ale látce nevzdoruje natolik, aby jí vtiskl svůj vlastní výrazný názor. Jiří Vejdělek by s tímhle materiálem naložil lépe. Jan Hřebejk by si měl přiznat po druhém filmu podle Viewegha, že jejich vzájemná tvůrčí spolupráce ani jednomu z nich příliš nesvědčí.

Svatá čtveřice
Žánr: Komedie, Romantika
Režie: Jan Hřebejk
Obsazení: Jiří Langmajer, Marika Procházková, Hynek Čermák, Viktorie Čermáková, Luděk Munzar, Jana Gýrová, Valerie Šámalová, Jenovéfa Boková, Gregor Bauer, Barbora Poláková
Délka: 78 min
Premiéra ČR: 23.08.2012

autor: Jan Gregor | 2. 9. 2012 7:53

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama