Recenze: Super 8 je krásně zbytečná pocta Spielbergovi

Kamil Fila Kamil Fila
15. 9. 2011 13:59
Návrat do 70. let k mimozemšťanům, co chtějí domů
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Sci-fi snímek Super 8 těží svou poetiku z filmů Stevena Spielberga. A to takovým způsobem, že to nemáme vnímat podprahově.  Bez vědomí toho, že jde o poctu E. T. mimozemšťanovi, Blízkým setkáním třetího druhu a Goonies (Rošťákům, které Spielberg jen produkoval), dokonce nemáme téměř šanci si tento film užít.

V návratech do osmdesátých let, které Hollywood v poslední době provozuje, není snad důslednějšího díla než Super 8.  Je to podobné, jako se před časem rozšířilo emulování starých osmibitových her na současných PC.  Přičemž se zdá, že autoři tu schválně vystavěli jakýsi kvíz na téma „pamatujete si tu dobu dobře?".

Rubikova kostka a walkmany

Foto: Aktuálně.cz

Vzhledem k tomu, že děj je rámovaný nehodou v jaderné elektrárně The Three Mile Island, je jasné, že se píše rok 1979. Nejsou to ještě osmdesátá léta, ale převládající duch snímku právě 80. léta připomíná. Nicméně víme, že v té době na Západě rozhodně nebyla rozšířená Rubikova kostka, o níž se tu mluví, na trhu nebyly walkmany, neexistovaly různé modely akčních figurek, které si barví dětský hlavní hrdina Joe, různé skladby vznikly později a američtí policisté na maloměstech nenosili poloautomatické pistole.

Režisér J. J. Abrams, který se proslavil seriály Alias a Ztraceni a v rámci celovečerních filmů rozpumpoval série Mission: Impossible a Star Trek do modernizované podoby právě pomocí prvků progresivní televizní estetiky, se v Super 8 záměrně co nejvíce omezil.  Spielberg na něj při natáčení dokonce dohlížel jako producent. A rozdíl mezi „na dálku" provedenou poctou a neustále předváděnou úctou přítomné „otcovské osobě" táhne film dolů - respektive je velmi těžké odečíst, co měl být Abramsův vklad a přínos.

Super 8 v sobě zosobňuje pošetilost touhy „být jako někdo jiný", jakousi nedoléčenou fanouškovskou nemoc napodobovat svůj vzor. Abrams přitom už má vybudovaný vlastní rukopis a mohl by být plně samostatný. Proč se rozhodl jít do téměř stejně sebevražedného pokusu jako kdysi před lety Gus van Sant, který záběr od záběru přetočil Hitchcockovo Psycho?

Foto: Aktuálně.cz

Ukazuje se tu zásadní rozdíl mezi generací komerčně úspěšných autorských filmařů 70. let (období tzv. nového Hollywoodu, které předcházelo éře blockbusterů a zároveň jí položilo základy) a mezi autory nového milénia, kteří radostně a s velkým osobním zaujetím točí comicsové nebo prostě žánrové, zábavné, ale přitom ambiciózní filmy.  Na jedné straně máme Spielberga, Lucase, vedle nich Scorseseho, Coppolu, Friedkina, Cimina a další, a na druhé straně tvůrce jako Christopher Nolan, Bryan Singer nebo právě J. J. Abrams.

Dospělost dětského žánru

Spielberg před lety přišel na to, jak udělat „dětské žánry" dospěle. Do té doby byly filmy o mimozemšťanech béčkové braky, zatímco Spielberg do nich vložil propracovanou, poměrně melancholickou psychologii. Blízká setkání třetího druhu jsou v zásadě film o rozpadu rodiny (otec není schopen být otcem), E. T. je zase o rodině, v níž otec již chybí a matka nezvládá výchovu dětí.

Spielbergovy filmy by nikdy nebyly takovými hity, kdyby v nich byly jen na svou dobu skvělé triky nebo roztomilé makety, případně dramatické či povznášející akční scény.  Jejich síla tkví v tom, od čeho se musejí příběhy povznést, v jaké obyčejnosti a bolesti jsou na počátku ponořené. Katalyzátorem konfliktů v každodenním životě se stává setkání s něčím, co nás přesahuje - a přitom tento přesah nemá tradiční spirituální nebo náboženskou podobu.

Foto: Aktuálně.cz

Když zcela otočíme optiku, můžeme Spielberga obviňovat, že veškerý talent investuje do filmů o infantilních zážitcích a od dospělých témat utíká stále k zábavě; tato kritika ostatně provází více či méně oprávněně Spielberga po celou kariéru.

Lze si ale trvat i na variantě, že se mu podařilo zábavné žánry a dětská témata prodchnout něčím opravdovějším a syrovějším. Pokud z jednotlivých filmů vyjmeme scény, v nichž nemají roli triky, zůstane pocit, že sledujeme rodinná nebo obecně psychologická dramata, která by klidně mohl natočit někdo takový jako Elia Kazan. Spielberg před lety vyhrál svůj boj o dospělost dětského žánru - něco takového naopak nikdy nedělal třeba Robert Rodriguez nebo u nás Karel Janák.

Odlišnost J. J. Abramse od Stevena Spielberga je v tom, že v Super 8 už nově do žánru dětských sci-fi filmů nic nepřidává, nečiní žánr dospělejším. Naopak jen infantilně napodobuje svého učitele. Ano, i on zde má vážné scény, dokonce sáhne po takovém kalibru, že hlavnímu chlapeckému hrdinovi Joeovi na začátku zemře matka.

Scény pohřební hostiny nebo Joeova návratu domů, kde nalézá plačícího otce, mají nevtíravou působivost.  Ale jako celek film působí velmi zastydle, jako když se někdo není schopen vyvinout. Podává to jistou diagnózu o dnešním Hollywoodu a kultuře obecně - zdá se, jakoby velká část popkultury čerpala jen z citací a parafrází toho, co už vzniklo.

Jenom nápodoba

Foto: Aktuálně.cz

Samozřejmě, právě takto se na přelomu 70. a 80. let začalo mluvit o postmoderně; a v polovině 90. let, kdy se toto slovo naučila i mainstreamová média a fanoušci, vzývání postmoderny zase pomaličku utichlo. Jenomže vynalézavost autorů, kteří před více než čtvrtstoletím přetvářeli své původní vzory, byla na mnohem vyšší úrovni. Opravdu zde byla snaha smíšením žánrů a „vysokých" a „nízkých" prvků vytvořit nové formy umění.

Více jako umělec jistě působil David Lynch než Spielberg či Lucas, ale nebyli od sebe tak vzdálení; koneckonců byly tu plány producentů, aby se Lynchova Duna stala novými Hvězdnými válkami. A např. jen s minimálními úpravami působí i Hříšný tanec jako temná lynchovina. V případě nešťastného Super 8 jde ale opravdu jen o nápodobu; připomenutí, že už tady jednou něco takového bylo.

Dá se tedy najít nějaká vstřícná cesta k poslednímu Abramsově počinu -  kromě toho, že přiznáme, že první půlka je v mnoha ohledech krásný a dojemný film, jehož dojemnost se dalece vyhýbá kýči? Možná je dobré více sledovat postavu otce, který pracuje jako zástupce šerifa, cítí se zbytečný, nedovede se o Joea postarat a snaží se ho nedespoticky dostat na letní tábor.  A do toho nenápadně se rodící láska mezi Joem a Alicí, kteří z nevinného dětského věku vstupují do období revoltující puberty… Dokud se vlastně neobjeví ten mimozemšťan, je to fajn film.

Foto: Aktuálně.cz

Pak se na něj můžeme zaměřit a vidět v jeho prezentaci polemiku o dvou typech mimozemšťanů, které se objevují ve Spielbergově filmografii - těch hodných a nepochopených (E. T., Blízká setkání) i těch zlých, útočných (Válka světů). Zde jde o nešťastného ztroskotance, který si nenávist k lidstvu teprve postupně vypěstuje.  Abrams tu reviduje dva černobílé koncepty, ale nakonec jen sklouzává ke svým oblíbeným konspiračním teoriím.  Typické pro dnešní dobu, ale ničím překvapivé.

Nějaké spekulace ovšem může vyvolat design: podobnost zdejšího mimozemšťana s monstrem ze snímku Cloverfield (který Abrams produkoval) je dána čistě tím, že jejich návrhářem byl Neville Page - jinak prý vůbec neobývají stejné univerzum. Milovníky aluzí naopak může napadnout, že hlavní inspirací pro tohoto nešťastně agresivního emzáka mohla být píseň Subterranean Homesick Alien od Radiohead.

Otázek zůstává víc

Snad jen v jediném se Abrams projeví jako tvůrce, který tvoří s větší sebereflexivitou a není vedený jen nostalgií. Jak napovídá název, děti ve filmu točí vlastní film na superosmičku, přičemž se jim „podaří" být svědky nehody armádního vlaku, v němž je převážen mimozemšťan, jenž pak začne terorizovat místní zapadlé městečko. V natáčení amatérského filmu a režisérské touze malého panovačného tlouštíka Charlese se zrcadlí ona touha fanoušků žánrových filmů napodobovat. Tak jako Charles chce být něco mezi Alfredem Hitchcockem a George A. Romerem, tak Abrams chce být Spielbergem a vytváří si tímto pomrkáváním i „roztomilé alibi".

Foto: Aktuálně.cz

Charles neustále zmiňuje, že filmy stojí na „production values" (česky zřejmě „nákladnosti výpravy") a „Abramsův film" tyto production values „Charlesově filmu" poskytne - kluci pak točí svou amatérskou blbinku na pozadí skutečně monumentálně destruktivních scenérií a využívají neustálého hemžení vojáků ve městě.

Klidně by ale této sebereflexivity a přiznané nedokonalosti mohlo být víc. Film navíc bohužel selhává v technických detailech - superosmičky totiž neměly zvuk. Ten musel být buď synchronizovaný přes samostatnou audiokazetu; nebo existovaly drahé zvukové verze (na něž se třeba natáčely některé japonské monstr filmy), ale ty pak rozhodně nešly vyvolat v lokálním obchodu. Přitom již v té době byly k dispozici i šestnáctky - tak proč si Abrams trvá na superosmičce a zobrazuje ji nepřesně? Není to ani tak záhada k řešení, jako spíš nedůslednost.

Ta se bohužel projevuje i v mnoha detailech scénáře: nikdy není třeba vyřešeno, jak vlak mohl takto havarovat a auto, které ho vykolejilo, nebýt úplně na maděru; nejasné je, proč mimozemšťan unáší lidi, které má údajně jíst, ale ve skutečnosti nikoho nesní; či proč by armáda vozila při bojové pohotovosti zpátky do města speciální kostky, z nichž si mimozemšťan může postavit svou kosmickou loď.

Otázek zůstává ještě podstatně víc; a i když velká část z nich patří do oblasti „tajemství, jež nemusejí být dořečená", výše uvedené výtky jsou jasnými dějovými dírami. A to, že mimozemšťan dělá díry do země, jako sebereflexi brát nelze…

Abrams také zdaleka nedotáhl propojení civilního linie příběhu s fantaskní zápletkou. Od Spielberga opisuje v jednotlivostech, ale coby scenárista nerespektuje pevnost dramatické kompozice. (Možná je to také proto, že Spielberg ke svým filmům scénáře sám nepíše.)

Vztah E. T.ho a Elliota je propojený až nadpřirozenou silou,  proto závěrečné odloučení bolí. Roy je v Blízkých setkáních natolik posedlý mimozemšťany, že se s nimi na konci musí setkat; je k nim opět přitahován nevysvětlitelnou, ale mocnou silou. Naproti tomu v Super 8 se příběhy odvíjejí samostatně, ono mystické propojení tu nenastává a dokonce se zdá, že ani smrt matky není tak určující, jak by mohla být.

Abrams tak pouze zflikoval dohromady více dobrých filmů, nechal v obraze jako svůj trademark hrát záblesky čoček a nechal děti mluvit trochu hruběji, než tomu bývalo zvykem ve filmech ze 70. a 80. let. Důvody k znovuoživení určitých námětů a poetiky ale nenalezl, jen poukázal na prázdnotu svých filmařských snů.

Super 8
Super 8
Žánr: Mysteriózní, Sci-fi, Thriller
Režie: J.J. Abrams
Obsazení: Joel Courtney, Kyle Chandler, Elle Fanning, Ron Eldard, Noah Emmerich, Zach Mills, Amanda Michalka, Riley Griffiths ad.
Délka: 112 minut
Premiéra ČR: 08.09.2011
 

Právě se děje

před 3 hodinami

Zdráhalová byla na 1500 metrů patnáctá, další titul má Wüstová

Rychlobruslařka Nikola Zdráhalová si vylepšila na mistrovství světa v Salt Lake City osobní rekord na 1500 metrů a obsadila 15. místo. Pátý titul na této distanci vybojovala favorizovaná Ireen Wüstová z Nizozemska. Martina Sáblíková se po zisku zlata na trojce a stříbra na pětce rozhodla nestartovat.

Sáblíková se po dohodě s trenérem Petrem Novákem odhlásila a šetří síly na závěr sezony. Čeká ji ještě MS ve víceboji v Hamaru a finále Světového poháru v Heerenveenu.

Bilanci Sáblíkové 21 zlatých medailí z MS na jednotlivých tratích i ve víceboji se dnes na jediný titul přiblížila nizozemská rivalka Wüstová. Patnáctistovku vyhrála o 21 setin před ruskou dvojicí Jevgenija Lalenkovová, Jelizaveta Kazelinová.

Zdráhalová si na olympijském oválu v Salt Lake City posunula osobní maximum na 1:54,241 minuty.

Zdroj: ČTK
Další zprávy