reklama
 
 

Recenze: Stud zmizel, zbyla jen přehlídka necudností

16. 2. 2012 10:20
Steve McQueen zachycuje čirou přítomnost bytí

Recenze - Občas se vyskytne film, který se slovním rozborem lehce ničí. Většina recenzí na něj je zbytečná v tom smyslu, že nepřenáší zážitek, který máme při sledování. (To, mimochodem, dovedou třeba kruté recenze na krutě blbé filmy, z nichž vycítíte, jaká bolest byla se na ně dívat.) Snímky postavené na zaznamenávání či vyvolávání impresí se rozumovému uchopení vzpírají.

V současném umění, zdá se, převládá konceptuálnost: díla, která nemusíte obdivovat, jak jsou udělána, ale nad nimiž máte přemýšlet, co znamenají a jak vlastně znovu definují, co můžeme považovat za umění - pokud tedy dostanete aspoň základní návod. Nutnost tato díla „číst" paradoxně posiluje dojem nečitelnosti (jakési zbytečné náročnosti), a v mnoha příjemcích tak vyvolává frustraci.

Když se pak před nimi objeví dílo, které v zásadě nemusejí číst (tedy chápat složitý kontext), často se o to i tak marně pokoušejí a odcházejí zklamáni. V hlavě jim nezůstalo nic víc než dojem, ale intenzitu tohoto dojmu nepovažují za dostatečný „výtěžek", který si mají odnést. V rámci současného umění se o vyvolání impresí stará nejvíce asi videoart, který tak v podobě, která cílí na oživení smyslů, může stát v opozici vůči konceptualismu. Točit dnes kinofilmy postavené na impresích nezapadá ani do představy o „lehké zábavě", ani o „těžkém umění".

Snímek Shame britského režiséra Steva McQueena (jehož si už i méně pozorní přebírači agenturních zpráv nepletou s hollywoodským hercem, který zemřel v roce 1980) každopádně rozvíjí možnosti, jak převést prvky videoartu do oblasti dějových filmů. Většina sekvencí z něj by se totiž klidně dala pouštět ve video-smyčce v prostorách galerií.

Není v tom kupodivu nic nudného a banálního, Shame je naopak po právu vyhlašován za jeden z nejintenzivnějších filmů, jaké loni vznikly. Bez toho, aby nám slovně vysvětloval, co postavy cítí, se nás pokouší střídavě vsadit do jejich kůže a jednak je pozorovat jako ryby v akváriu.

Čtěte také:
Recenze: Hlad zkoumá, jak se z jedince stává živočich

Sledujeme osudy dobře zajištěného třicátníka v New Yorku Brandona Sullivana, který pracuje ve finanční sféře a trpí posedlostí sexem. V jeho případě už zdaleka nejde o to, že by si nezávazně užíval. Neovladatelná touha ho sžírá a ubližuje i okolí. Nedokáže navázat pevný vztah, od lidí se spíš izoluje, většinu času mu zabírá nacházení způsobů, jak se uspokojit.

S tváří a tělem Michaela Fassbendera (který zazářil už v prvním McQueenově snímku Hlad) samozřejmě nemá potíž najít dost svolných partnerek (nebo partnerů). Stačí uhrančivý pohled vyslaný přes uličku naproti sedící dívce v metru a rozproudí se chemické reakce vedoucí k jedinému cíli - orgasmu.

McQueen si přitom minimalisticky vystačí s dlouhými statickými záběry, v nichž zachycuje buď roztoužené tváře, nebo obnažená, ale poměrně apatická těla. Vášeň je obsažená v situaci „před", sama „akce" už není tak naplňující. Nevyužívají se většinou ani rychlé střihy a záblesky, stačí nechat obrazy vyzařovat a nás se do nich vpíjet.

První část filmu dokonce můžeme váhat, jaký je tu časový vývoj a zda vůbec nějaký. Opakující se záběry, rituály a rutiny pohledů, svlékání, ranního vstávání jako by říkaly „děje se to pořád znovu" - a my se jen dohadujeme, zda ona dívka, kterou Brandon sleduje a hypnotizuje v metru, je nějakou jeho bývalou „jednorázovou", nebo novou „obětí". Nevíme, které dívky Brandonovi volají (jestli je to pouze „ta jedna"), které odmítá, nebo k sobě znovu připouští, jen aby uhasil pudovou žízeň. Zkoumání těla a tváře - výsostné zájmy videoartu - se tady v celovečerní stopáži slévá v jakýsi náznakovitý děj.

Skutečný děj ale začíná, až když za Brandonem přijede jeho mladší sestra Sissy (ztvárněná tradičně rozechvělou Carey Mulligan). Teprve ta ho vyvádí z dosavadní, špatně udržované, ale přece jen rovnováhy dané koloběhem ukájení. Připomíná mu, že kdysi patřil i k nějaké rodině a že pořád má být za někoho zodpovědný. Právě u nekonečně dlouhého detailního záběru na tvář Sissy zpívající v baru píseň New York, New York se v Brandonovi pohne trochu citu.

McQueen zde do dokonalosti dovádí efekt „dlouhého trvání", kdy zapomeneme na čas a vnímáme čirou přítomnost a bytí nějakého člověka. I píseň sama je zpomalena až na nejmenší „atomy slov". Reakce postavy Michaela Fassbendera přitom není hraná - scéna byla natáčena v reálném čase a Fassbender Mulliganovou nikdy předtím neslyšel zpívat. Samostatné kamery snímaly každá jinou postavu a nechaly hercům prožít vše naostro.

Naostro se natáčely i záběry Brandonova/Fassbenderova ranního močení, kdy nebyl použit žádný dublér ani umělý penis; hodně naostro, i když bez penetrace, byla nasnímána scéna soulože u okna hotelu s výhledem na ulici. (Mimochodem, onen podnik Standard Hotel je proslulý tím, že v něm hosté tyto exhibicionistické hrátky opravdu provádějí a stala se z toho i vyhledávaná turistická atrakce.)

Jaký má ale tato „přehlídka necudnosti" smysl? Překvapivě z filmu není cítit touha šokovat; vše (až na jednu estétskou scénu soulože se dvěma prostitutkami) se prezentuje jako to nejobyčejnější, co můžeme vidět. Poukazuje se tím právě na zevšednění něčeho, co má být vzrušující. První záběr zcela nahého Michaela Fassbendera kráčejícího ke kameře napoprvé nutí údivem vydechnout - něco takového nebývá v kinodistribuci zvykem, notabene u někoho, kdo už získal status hvězdy. Ale další záběry už nás cíleně ubíjejí jistou monotónností.

Vypovídat pouze či primárně o těle se zdá být pro umělecký film málo. Čekáme hlubší psychologii a vysvětlení motivací, McQueen nám přitom nedopřeje rozkrytí rodinné historie. Lze se domnívat, že za podivný vztah mezi sourozenci můžou jejich rodiče, nebo to, že v New Yorku nejsou doma a cítí se vykořenění (k tomu nás navádí zmínka o jejich irském původu). Při troše zvrácené fantazie nám scény, kdy láska přeskakuje v nenávist, můžou vnuknout myšlenku, že mezi Brandonem a Sissy proběhlo nebo probíhá cosi incestního. Anebo také že Brandon svým zoufalým naháněním žen jen zakrývá, že je homosexuál.

Tyto interpretace mají každá své opodstatnění, přikláněl bych se nejvíc k tomu, že film, který zasazuje postavy do velkoměstského prostředí a dává jim možnosti dělat si, co chtějí, reflektuje především to, že moderní civilizace, nebo chcete-li kapitalistický systém, nečiní člověka šťastnějším, ale přese všechen potenciál k uspokojování touhy v něm vyvolává neurózy a pouhá materiální svoboda vede spíše k odcizení mezi lidmi a životní prázdnotě.

Pomalý řez do nitra každodennosti dává tomuto podezření vyvřít na povrch. Kdyby se taková myšlenka otevřeně, ale jen krátce nadhodila, bude působit možná efektně, ovšem málo přesvědčivě. Po 100 minutách tortury smyslů už pochyby nedostávají moc šancí.

Stud
Shame
Žánr: Drama
Režie: Steve McQueen
Obsazení: Michael Fassbender, Carey Mulligan, James Badge Dale, Nicole Beharie, Jennifer Butler
Délka: 99 minut
Premiéra ČR: 16.02.2012

autor: Kamil Fila | 16. 2. 2012 10:20

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama