Recenze: Star Trek míjí temnotu, baví se okázalou hrou

Radomír D. Kokeš
8. 6. 2013 21:00
Star Trek: Do temnoty využívá vše, co se za posledních patnáct let osvědčilo
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Star Trek: Do temnoty je mimořádně zábavný velkofilm, a pokud už jste viděli Iron Mana 3 a nechce se vám čekat na Supermana, nemůžete nejnovějším Star Trekem nic zkazit.

Do jisté míry ale pozoruji očividný posun až ke karnevalové povrchnosti. První film spojoval na jedné straně chytrou hru s tradicemi fenoménu Star Trek, tradicemi dobrodružné sci-fi a tradicemi seriálového vyprávění a na druhé straně tragický příběh hlavního padoucha a příběh hlavních hrdinů hledajících svou pozici ve světě.

Foto: Aktuálně.cz

Druhý film pak zůstává spíše jen na té první straně, zatímco všechno potenciálně tragické je do takové míry nástrojem oné hry, že to adekvátně působí snad jen za předpokladu, že jste v životě neviděli Star Trek, nikdy jste neslyšeli o Khanovi (ano, je to Khan… a nepovažuji to za nijak zásadní spoiler) a vlastně jste v posledních letech nebyli v kině, protože ve Star Trek: Do temnoty je snad všechno, co se za (zdaleka nejen) posledních patnáct let osvědčilo.

Je to parádně vystavěné, každý narativní či stylistický trik zapadne do celkového vzorce jako sedací část lidského těla na plechovou nádobu k přípravě jídla, všichni herci jsou skvělí a někteří přímo brilantní, ale celková míra ozvláštnění je poněkud diskutabilní.

Kdo přemůže nepřemožitelného Khana?

Dosud jsem zůstával na abstraktní úrovni, tak se pojďme přesunout na úroveň konkrétnějšího. Jak to říct a příliš neprozradit? Posádka vesmírné lodi Enterprise je stále relativně mladá, nezkušená a hledající ten správný způsob, jak efektivně spolupracovat a vyrovnávat se se zadanými úkoly ve vesmíru.

Podívejte se do historie Star Treku:

Zatímco její kapitán James T. Kirk je sice v lecčem geniální vůdce, ale s některými předpisy má zásadní problém a řeší si věci po svém, první důstojník - napůl Vulkánec, napůl člověk - pan Spock považuje předpisy za svaté a je ochoten pro ně i zemřít, nicméně právě jeho chladná racionalita vyvažuje Kirkovu impulsivnost.

Tenze mezi nimi vyvrcholí ve chvíli, kdy Kirk nenechá v rozporu s předpisy Spocka v určité situaci zemřít, Spock jej práskne a Kirk přijde o místo. Lze předpokládat, že své místo opět získá a že si dokonce na místo prvního důstojníka opět vybere Spocka. Nechci už příliš prozrazovat, za jakých okolností se tak stane - ale dejme tomu, že proti ústřednímu týmu tentokrát stojí opravdu výjimečný protivník: geniální, skoro nezranitelný a takřka nepřemožitelný Khan. Ovšem je Khan jediná výzva, jíž budou muset hrdinové čelit?

Foto: Aktuálně.cz

Největší dějovou výhodou posledního Star Treku je skutečnost, že ačkoli víceméně všechny události nějak korelují s událostmi tradiční startrekovské mytologie, děje se tak v různých liniích: a) nevíte, které události to budou, b) nevíte, do jakých nových souvislostí budou zasazeny, c) nevíte, zda se odehrají v té podobě, v jaké je znáte (protože už od první scény minulého filmu sledujeme alternativní vesmír, ve kterém jsou věci podobně, ale zároveň jinak).

Trailery mnoho neprozradily a já na tomto faktu nehodlám nic měnit. Ovšem mohu říci, že sama skutečnost, že si tvůrci vybrali jako padoucha největší Kirkovu i Spockovu Nemesis, samotného Khana, je poněkud obtížně zhodnotitelná.

Princip je jasný: Khan je ve všech ohledech nadčlověk, kterému se v jeho mentálních, fyzických i vůdčích schopnostech nemůžou rovnat ani Kirk, ani Spock. Mohou se mu ovšem vyrovnat Kirk a Spock coby kolektivní dvoj-hrdina, dva muži tak podobní i odlišní, že společně tvoří neuvěřitelně silnou a schopnou osobnost, jež Khana porazit dokáže. Ve filmu Khanův hněv už takovou osobnost tvořili, tady se jí teprve stávají - což je působivé, ale zároveň to tvoří základ pro klíčové úskalí.

Foto: Aktuálně.cz

Lze je snadno odvodit: Khan je impozantní frajer, který zvládne každého nepřítele, zmanipuluje libovolného jedince, dostane se z jakékoli situace a navíc má hlas i tvář Benedicta Cumberbatche, který už dříve na příkladu Sherlocka Holmese dokázal, že podobné postavy zvládá s přehledem - a tady s precizní artikulací každého slova, kamenným výrazem v tváři přecházejícím během sekundy do návalu děsivé zuřivosti a schopností manipulovat nejen s postavami, ale i s divákem, to využívá snad ještě účelněji.

To se potom dvěma rozhádaným chlapům v barevných svršcích od pyžama fandí mnohem hůř, zvláště když Khan má pro své jednání poměrně racionální důvody (byť je to psychopat a velmi snadno by ovládnul, cokoli by uznal za vhodné).

Foto: Cinemart

Tvůrci si dílem tuto skutečnost uvědomují a určitou část filmu efektivně staví Khana po bok Kirka et al, ale není těžké odhadnout, že u toho nezůstane… a žel samo finále tvoří navzdory své trikové opulenci nejslabší část filmu (z tradiční perspektivy hollywoodského vyprávění).

A hlavně ve finále se nejvýrazněji projevuje ona citační povrchnost, protože klíčová emocionální scéna filmu je zároveň fanouškovskou parafrází jiné legendární emocionální scény… a to dvojí kódování svou intelektuální distancí vlastně destruuje non-intelektuální rovinu emocionální působnosti.

Jinými slovy, tvůrci (funkční) snahou o chytrou, ale ze své povahy i nutně psychologicky distancovanou hru podkopávají možnost vybudovat autonomní působivé vyprávění, které bude svým dopadem naopak směřovat k jisté poddistancovanosti a podlehnutí příběhu i fikčnímu světu. 

Blbnutí s médiem a jeho tradicemi

Můžeme sice obdivovat výstavbu vyprávění v duchu kontrastně vystavěných bloků, kdy třeba po akční a hlučné sekvenci přichází sekvence velmi komorní a po dlouhou dobu takřka němá, po níž následuje sekvence sice komorní, ale konfliktně dialogická… a nakonec opět akční sekvence.

Foto: Aktuálně.cz

Jenže každá z nich zároveň odkazuje k obrovskému množství sekvencí v jiných dílech Star Treku, variuje ustavené či dokonce z konkrétních děl velmi slavné vzorce výstavby scény, utváření prostoru, rozzáběrování dialogu či snímání akce (přičemž celé se to nese v duchu „my víme, že vy víte, že my víme, a tak je to celé velká legrace").

Ve filmu tak sice umírají důležité postavy, ale je velmi obtížné se z roviny „blbneme s médiem a jeho tradicemi" přejít do roviny „médium tu není, sledujeme fikční svět a dění v něm, které nás má dojmout". Jistě, zrcadlové neurony jsou efektivní nástroj, ale ne vždy to zabere.

Foto: Aktuálně.cz

Lze samozřejmě namítnout, že něco podobného dělají mnohé jiné blockbustery a s vědomím kulturní paměti operativně pracují třeba marvelovské komiksové velkofilmy.

Ovšem míra jejich deziluzivnosti je mnohem menší, protože všechny odkazy či dílčí vtípky mají primárně funkci zkratky, která umožní přemostit mezeru v motivaci a nutnost vysvětlovat složitější souvislosti, takže vlastně naznačuje „co nechápete, to si můžete dohledat jinde, ale není to náhodné".

To do jisté míry dělal i první „nový" Star Trek, ovšem Star Trek: Do temnoty naopak svou strukturu činí „přemotivovanou", když takřka každý potenciálně realisticky či kompozičně motivovaný prvek (tj. takový, který napomáhá konstrukci vyprávění a jeho světa) je zároveň motivovaný transtextuálně (tj. odkazuje k nějakému prvku v jiném díle či žánrové nebo obecněji umělecké konvenci).

Foto: Aktuálně.cz

S dominantními transtextuálními motivacemi obvykle pracují příběhově velmi jednoduché parodie či záměrně rozmělněné koláže typu Kill Bill, nikoli ale příběhově ambiciózní velkofilmy, které chtějí vedle cinefilního potěšení poskytnout i mnohem tradičnější ponor do fikce.

Padouch je důležitější

Něco podobného lze pak říci i o umělecky motivovaných prvcích, kdy pro filmy J.J. Abramse typické odlesky světel od objektivu kamery (tzv. lens flares) nabývají ve druhém Star Treku až fetišistické podoby.

Foto: Cinemart

Lidské oko je nastaveno tak, aby je normálně přehlíželo, ale jakmile je jednou zaregistrujete (třeba proto, že jste naučení všímat si fotografických vlastností obrazu), uvědomíte si míru podvracení iluzivního rámce světa i v rovině toho, že de facto neustále se nějaký zdroj světla odráží od objektivu.

To znamená, že nejen okázale transtextuální motivace, ale dokonce i umělecká motivace prvků není podřízena tradiční hollywoodské dominanci prvků kompozičních (či skrytě transtextuálních… postavy v muzikálech zpívají, postavy v komiksech nosí barevné trikoty, detektivové v temných krimi nikdy nerozsvěcují, protože jsou posedlí kužely světel z baterek).

Co jsem dosud formuloval z perspektivy nároků hollywoodského vyprávění jako spíše negativně založenou kritiku, lze ale velmi snadno přehodnotit na kritiku pozitivní.

A sice tvrdit, že Star Trek: Do temnoty mnoho skutečné temnoty nepobral, ale nabízí okázale podvratné pojetí blockbusteru, pro nějž je vyprávění velkolepého příběhu především prostředkem k blbnutí s médiem a narativními tradicemi, kdy padouch je důležitější než hrdinové, transtextuální motivace důležitější než kompoziční a umělecké motivace důležitější než realistické.

Film jsem viděl v kině dvakrát, avšak stále nejsem schopen rozhodnout, která z těchto dvou perspektiv je platnější a která z nich spíše analyticky nadinterpretativní.

Soudě podle prohlášení tvůrců o temnotě, epičnosti a osudovosti filmu bych se měl přiklánět k té negativnější… ovšem, nejsou prohlášení tvůrců jen další součástí hry?

V obou případech ale do kina určitě nabádám zajít, protože ten film prostě jedinečný je (byť možná právě v rozsahu své přímé závislosti na jedinečnosti filmů jiných) - a rozhodnutí pak nechám na vás.

Star Trek: Do temnoty
Star Trek: Into Darkness
Žánr: Akční, Dobrodružný, Sci-fi, Thriller
Režie: J.J. Abrams
Obsazení: Chris Pine, Zachary Quinto, Zoe Saldana, Simon Pegg, Anton Yelchin, Karl Urban, John Cho, Benedict Cumberbatch, Bruce Greenwood, Alice Eve, Leonard Nimoy, Peter Weller, Tom
Délka: 132 minut
Premiéra ČR: 06.06.2013

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

před 47 minutami

Růžička je dalším vyřazeným, v hokejové reprezentaci pokračují tři brankáři

V další fázi přípravy kádru hokejové reprezentace budou od neděle pokračovat jen tři gólmani. Dnes z něj po rozhodnutí trenérů v čele s hlavním koučem Filipem Pešánem vypadl Jan Růžička, o účast na mistrovství světa v Lotyšsku dál usilují Šimon Hrubec, Petr Kváča a Roman Will. Pešán potvrdil, že má velký zájem o Josefa Kořenáře ze San Jose.

před 1 hodinou

Kovář získal s Zugem švýcarský titul a vyhrál bodování play off

Český útočník Jan Kovář se stal s Zugem švýcarským hokejovým mistrem. K rozhodujícímu triumfu EV nad Servette Ženeva 5:1, po němž vítěz základní části vyhrál finálovou sérii 3:0 na zápasy, přispěl asistencí u prvního gólu. Byl to jeho patnáctý bod v play off a s bilancí 1+14 produktivitu vyřazovací části ovládl.

Zug vyhrál ligu podruhé v klubové historii a po 23 letech. Jednatřicetiletý reprezentant Kovář přidal švýcarský titul k jednomu českému, který získal s Plzní v sezoně 2012/13, a dvěma z KHL. V tamní soutěži slavil v letech 2014 a 2016 s Magnitogorskem.

před 1 hodinou

Ve 101 letech zemřel Jegor Ligačov, sovětský tajemník pro ideologii

Ve 101 letech zemřel v Jegor Ligačov, bývalý tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu pro ideologii. Agentuře TASS to řekl mluvčí správy Tomské oblasti, odkud zesnulý pocházel. Ligačov byl mužem číslo dvě ve straně na počátku přestavby ve druhé polovině 80. let, kdy stál v čele Sovětského svazu a strany Michail Gorbačov. Později byl tento politik známý jako odpůrce politiky ruského prezidenta Borise Jelcina.

Sovětský a ruský politik byl tajemník ústředního výboru KSSS v letech 1983 až 1990. Od roku 1985 byl členem politbyra a v ÚV KSSS byl odpovědný za otázky ideologie. V té době byl mimo jiné jedním z iniciátorů protialkoholní kampaně v Sovětském svazu.

Když pozdější ruský prezident Jelcin v roce 1988 na stranické konferenci kritizoval, že perestrojka nepokračuje dosti rychle a nepostupuje dostatečně, mluvčí konzervativních stranických funkcionářů Ligačov mu tvrdě odsekl: "Borisi, mýlíš se," připomíná dnes TASS výrok, jímž se Ligačov proslavil.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Augsburgu nepomohl k bundesligovým bodům ani nový trenér

Fotbalistům Augsburgu výměna trenéra nepomohla, v 32. kole německé ligy prohráli ve Stuttgartu 1:2 a zůstali v pásmu ohrožení sestupem. Augsburg získal z posledních pěti bundesligových duelů pouze jediný bod a na třináctém místě tabulky má tříbodový odstup od barážové šestnácté příčky.

Nový trenér Augsburgu Markus Weinzierl zařadil v derby do základní sestavy záložníka Jana Morávka, který odehrál 67 minut. Brankář Tomáš Koubek zůstal na lavičce.

Domácí tým, který toužil utnout sérii čtyř bundesligových porážek, poslal do vedení v 11. minutě střelou zblízka Förster. Krátce po poločase vyrovnal hlavou Niederlechner, ale poslední slovo měl Kalajdžič, který si po centru z pravé strany našel správné místo mezi obránci. V ročníku dal už 15 branek a je nejlepším střelcem Stuttgartu, kterému patří deváté místo.

Německá fotbalová liga - 32. kolo:

Stuttgart - Augsburg 2:1 (11. Förster, 74. Kalajdžič - 59. Niederlechner).

Tabulka:

1. Bayern Mnichov 31 22 5 4 86:40 71
2. Lipsko 31 19 7 5 55:25 64
3. Wolfsburg 31 16 9 6 54:32 57
4. Eintracht Frankfurt 31 15 11 5 62:47 56
5. Dortmund 31 17 4 10 66:42 55
6. Leverkusen 31 14 8 9 51:35 50
7. Mönchengladbach 31 12 10 9 59:46 46
8. Union Berlín 31 11 13 7 47:38 46
9. Stuttgart 32 11 9 12 54:52 42
10. Freiburg 31 11 8 12 45:46 41
11. Hoffenheim 31 9 9 13 45:50 36
12. Mohuč 31 9 8 14 34:50 35
13. Augsburg 32 9 6 17 32:49 33
14. Hertha Berlín 30 7 9 14 38:49 30
15. Brémy 31 7 9 15 34:51 30
16. Bielefeld 31 8 6 17 23:51 30
17. Kolín nad Rýnem 31 7 8 16 32:56 29
18. Schalke 30 2 7 21 18:76 13
Další zprávy