Recenze - Podívejte se, jak ten Mirek Dušín krásně běží! Tedy, jak ten Matt Damon krásně běží. Už zas běhá. V každým filmu. Teď jen za sebou tahá i nějakou ženskou, která nemá vhodnou běžeckou obuv.

A přitom, kdyby tu původní povídku natočili přesně, tak by ji za sebou tahat nemusel, dokonce by se tolik nenaběhal, a dokonce by ani nebyl nadějný politik, ale obyčejný realitní agent. Ale co, takový už je Hollywood; vraž do toho kilo cukru a pár lžiček kofeinu, to se to pak běhá.

Násobit účinek romance

Foto: Aktuálně.cz

Takřkasci-fi snímek Správci osudu může zmást ty, kteří se nechají zlákat jen jménem autora předlohy. Díla spisovatele Philipa K. Dicka byla filmována vždy velmi atmosférickým a akčním stylem: Blade Runner, Total Recall, Minority Report. Zatím nejblíže, tj. nejméně akčně a nejvíce „haluzovitě", byl pojat Temný obraz, atmosféru strachu zasévali i nízkorozpočtoví Screamers. Ale i ty méně povedené adaptace jako Výplata, Impostor nebo Next nabízely hodně akce a speciálních efektů a nevyžívaly se v romantice.

Správci osudu (Adjusment Bureau) ale jen využívají sci-fi prostředků k tomu, aby se tu znásobil účinek romance. Dickův oblíbený motiv „konceptuálního prozření", kdy si hrdina najednou uvědomí, že to, co považoval za realitu, byla jen nějaká forma iluze, a skutečná realita leží někde za ní, tu nepůsobí sám o sobě šokujících způsobem.

Hrozivé je především to, když hrdina zjistí, že v jeho knize osudu není psáno, že by měl být s dívkou, do níž se zamiloval. Ale snad nikdy v žádném jiném filmu neměl tu vzpouru proti systému tak snadnou. Protože oni „správci osudu" z „adjustačního úřadu" nemohou používat násilí.

Foto: Aktuálně.cz

Matt Damon dlouhodobě hraje ve filmech o zlých agenturách a neosobních nadnárodních korporacích ovlivňujících životy obyčejných lidí - ať to byla trilogie o Jasonu Bourneovi, Syriana, Kauza CIA, Informátor! či Zelená zóna. Správci osudu jejich základní téma převádějí na fantaskní úroveň a co do nebezpečnosti dělají z tvrdé verze reality jen fikci s příchutí light.

Dosahují toho i tím, že příběh situují do jakési „velmi blízké budoucnosti", ale fakticky ho koncipují jako retro. Lidé sice mají mobily a používají Google, ale když muž ztratí kontakt na milovanou ženu, nevyužije k tomu možnosti moderní techniky, sociální sítě ani masová média, do nichž má přístup, ale staromódně po dlouhé měsíce jezdí ve stejnou dobu stejným autobusem, kde dívku naposledy potkal.

Soukolí scénáře

Pravda ale je, že celá vize s distingovanými pány v kloboucích, kteří sledují naše životy a dohlížejí na to, abychom se neodchýlili od toho, co máme napsáno ve svých osudech,  vychází z dobové nálady. Dick svou povídku napsal v roce 1954 a promítl do ní dlouhou linii filmů s tzv. G-Men, své vlastní obavy z vývoje studené války mezi Východem a Západem (film to trochu aktualizuje zmínkou o kubánské krizi v 60. letech) a samozřejmě svou vlastní paranoiu, která pro něj byla kreativním motorem i psychickým prokletím.

Foto: Aktuálně.cz

Foto: Aktuálně.cz

Úspěchem George Nolfiho - scenáristy posledního Bournea, politického akčního thrilleru Strážce (naše recenze) a sci-fi Timeline -  v jeho režijním debutu pak je, že ono retro neruší příliš nápadně a většina nesrovnalostí zapadne nepovšimnuta v tempu děje. Můžou za to především velmi dobří herci i opatrnost v tom, že se zde nerozpitvává onen metafyzický systém s anděly strážnými.

Pro diváky, kteří oceňují, když hollywoodské filmy dovedou vyprávět i o svém vlastním způsobu vyprávění, pak bude zábavné sledovat, jak se zde zdůrazňuje princip tzv. double plot - tedy dvojí zápletky. Hollywoodské scénáře klasicky stavěných filmů totiž počítají s tím, že hrdina se snaží uspět ve dvojí linii - linii práce/akce i  linii milostného vztahu/rodinného života.

Že nám film přímo ukazuje „soukolí scénáře", respektive cestičky, kudy se budou či mají ubírat kroky hrdinů, je vlastně osvěžující přístup. Snímek navíc dojde až k tomu, že tyto linie postavené striktně proti sobě postupně protne, nebo lépe řečeno, linii práce přepíše jako čistou linii akce, která umožní existovat linii milostného vztahu.

Chápu, že pro romantické duše je takto racionální schéma asi nestravitelné, ale kdybych se na Správce osudu díval jen jako na romantický film a nedosadil si do něj žádné teoretické vzorečky, asi bych ho nevydržel odsedět až do konce.

Tím bych přišel o finále, které je rovněž v duchu všeobecné přijatelnosti odchýleno od Dickova znepokojivého vidění světa k jakémusi všeobjímajícímu duchovnímu pohledu, jenž více vyhovuje Američanům věřícím v křesťansky pojatého Boha.

Kdyby se měli Správci osudu brát vážně ve svém poselství, nebo kdyby se měla hodnotit pouze síla romance či vystupňovanost napětí, dopadlo by to hůř, než když se zabavíte právě sledováním scenáristického úsilí přizpůsobit starou povídku moderní filmové podobě.