Příběh spisovatele Roalda Dahla o setkání dvou milých osamělých bytostí, osiřelé Sofie žijící v londýnském sirotčinci a Moc Hodného Obra, který pochopitelně žije v Zemi obrů, se už po prvním vydání v roce 1982 stal dětskou klasikou. Nyní ji zfilmoval jeden z mála žijících klasiků Hollywoodu.
Filmy postavené na chemii mezi dvěma protagonisty to mívají těžké. A když je jedna z postav vysoká skoro sedm a půl metru a ještě vytvořená počítačem, snadno by mezi obrem a drobnou holčičkou mohla na plátně vzniknout propast.
Naštěstí obr dostal hlas a oči Marka Rylance, herce, který zazářil v posledním Spielbergově dramatu Most špionů natolik, že s ním režisér – zvyklý střídat herce projekt od projektu – chce spolupracovat nadále.
Rylance, jenž v Mostu špionů dokázal ztvárnit sovětského agenta s až dobrotivou skromností, překypoval v Cannes po Spielbergově boku úsměvem, a slavný režisér na tiskové konferenci prohlásil, že se z nich stali přátelé. U Spielberga, který si lidi od filmu příliš blízko nepouští, zjevně nešlo jen o zdvořilá slova.
„Asi nejvíc ze všech svých filmů jsem se přiblížil k love story,“ uvedl na festivalu Spielberg. A má pravdu, i když ve filmu Obr Dobr je to spíše láska jako mezi dědečkem a vnučkou. I ve scénách, kde protagonisty dělí obří vzdálenosti a které se natáčely tak, že Rylance na debutující dětskou herečku při natáčení mluvil z jeřábu, je v prostoru mezi oběma postavami cítit hluboká náklonnost.
Tohle umí jen velcí režiséři. Spielberg měl ve svých předchozích vážných dobových dramatech možná větší ambice a nepochybně mnohem složitěji „vyprávěl obrazem“, v čemž je stále mistrem. Ale právě v jeho dětských filmech, jako byli E.T. – Mimozemšťan nebo nedávná Tintinova dobrodružství, nakonec nejlépe ožívají kouzla filmové magie a a sentiment je tu zcela namístě.
Nový film začíná v Londýně 80. let, ale většinu času se odehrává v Zemi obrů, kde tráva slouží jako koberec i přikrývka. Kromě Obra Dobra tu bydlí dalších devět obhroublých, ještě dvakrát tak velkých a také poněkud lidožravých oblud se jmény jako Děckožvyk či Drtichlap.
V první půli, kdy Dobr chrání maličkou Sofii před nástrahami své země, jde ve filmu především o vizuální hrátky. Vše kromě Sofie tu vzniklo v počítači. A byť Spielberg skvěle dokáže akcentovat rozdílnost měřítek, ponořit se do odpudivých, nahnile vypadajících místních „okurek“ či rozehrát divoký souboj obrů používajících místo bruslí automobily, neudrží zaujetí diváků pořád na maximu.
Ale pak přijde zvrat, přesun do Buckinghamského paláce a střetnutí pohádkového světa s upjatou britskou realitou v čele s královnou a její hradní stráží. Tady Spielberg ustojí i balancování na nejvachrlatějším terénu dětských filmů, jímž jsou prdící vtipy. Je to pohyb na hraně frašky, ale povýšit pšoukání na uvěřitelný projev respektu k jiným kulturám vyžaduje koňskou dávku citu.
Spielberg se po celou dobu prakticky neodpoutá od žánru pohádky. V Obru Dobrovi ale možná nejšikovnější žijící hollywoodský režisér demonstruje své řemeslné kvality, když dokáže ke královskému stolu přivést obra a do země plné snů vnese moderní vojenskou techniku a realistickou akci. Ani na okamžik přitom film „nedrhne“.
Obr Dobr je jednou z nejlepších disneyovek poslední doby. Z výdobytků moderní trikové technologie zvané „performance capturing“ Spielberg vydestiloval čistě filmovou chemii, které je těžké nepodlehnout.
