Recenze - Stává se spíš ojediněle, aby v rozmezí jednoho roku (nyní dokonce téměř měsíce) atakovaly kina dvě vysokorozpočtové adaptace shodné předlohy. Připomeňme si, že v podobné situaci se octnuly například Mravenec Z a Život brouka, Valmount a Nebezpečné známosti nebo Dr. Divnoláska a Selhání vyloučeno. Nikdy to nedopadlo dobře pro oba tituly. Vítěz shrábnul většinu peněz a diváckých ohlasů a ne nutně horší konkurent si jen těžko hledal uplatnění.

Sněhurka (Mirror, Mirror) progresivního filmaře Tarsema Singha a Sněhurka a lovec debutanta Ruperta Sanderse pak nabízejí souboj veskrze zajímavý, protože jde o střet dvou zcela odlišných přístupů k téže látce. Nevadí ani, že vítěze známe předem.

Foto: Bontonfilm

Co si totiž budeme nalhávat, již trailerová kampaň naznačila, že jím bude Sněhurka a lovec. Temný, Burtonovu Alenku v říši divů připomínající vizuál obsahuje vše, co dnes diváci vnímají jako moderní a atraktivní, proto se zdá víc než pravděpodobné, že jich musí automaticky nalákat větší počet než rozjuchané žánrové blbnutí indického experimentátora. Jeho finanční neúspěch se zdá měsíc po premiéře konečný a kritickými ohlasy se rozhodně neutěší, protože ani ty mu většinou za pravdu nedávají. Sanders rozhodně lépe pochopil diváky na všech úrovních a s jeho zřejmým cílem zalíbit se nemůže Singh soupeřit.

Zatímco minulá Sněhurka záměrně zcela podléhala žánru a nabídla v podstatě divácky neatraktivní pokus zavedení pohádkových standardů do největšího možného extrému, Sněhurka a lovec se vydává cestou vzpoury proti klišé. Ostatně „čas pohádek skončil" hlásá snad každá upoutávka a distribuční text. První Sněhurka tedy spoléhala na dostředivou sílu, tedy pevně žánrově ukotvené dílo podřizující se pravidlům svého světa, ta aktuální na odstředivou, když se snaží dodat předloze přesvědčivost a pokouší se ji smíchat s dalšími žánry, předně fantasy a hororem.

Foto: Bontonfilm

Temné? Spíš černé

Sanders v první řadě vše natírá modními temnými odstíny. Je ale načase nahlas říct, že tmavé filtry a dunivé zvukové efekty nedělají film temnějším, ale pouze černějším. Pohádka o Sněhurce se nestane gotickým hororem, když místo pastelových odstínů sledujeme trpaslíky vyvedené ve všech odstínech šedi, stejně jako se z bezdomovce nestane gentleman, když ho oblékneme do drahého obleku.

Sněhurčina „odstředivost" se jí stává osudnou právě proto, že není důsledná a mění pouze vzhled pohádkových prvků. Význam zůstává stejně naivní, v podstatě neživotný mimo specifické prostředí lidové slovesnosti. Přesunutí do kulis, v nichž je podobný příběh vydáván za něco víc, než pro co byl „konstruován" desítky let, působí velmi nepatřičně. Pohádku o dívce, která upadla do předlouhého spánku, totiž tvůrci nijak nemění, ani ji nikam neposouvají, pouze ji občas naředí vedlejším podpříběhem, zajímavě vypadající scénou nebo novou postavou, a doufají, že skrze nový lak nebude prosvítat neodstraněná vrstva rzi.

Snímek je proto podivně rozbředlý a plný samoúčelně krásných a notně zbytečných scén (královna se koupe v mléce, pojďme si pohladit jelena). Co hůř, na první pohled poznáme, které části adaptují předlohu a které coby nové motivy tvůrci do filmu sami vložili. Celek tedy nedrží pohromadě a stává se spíš přehlídkou scén, které jsou vzhledem k ději ospravedlnitelné tu více, tu méně, ale hlavně mají pěkně vypadat.

Foto: Bontonfilm

Ještě méně smyslu

Ve skutečnosti je tedy přes všechno nabalování nových motivů odvyprávěn veskrze klasický příběh Sněhurky, kdy nejenže není pohádce dodán vyšší smysl a přesvědčivost, ale změny ten původní smysl ještě víc zastírají.

Zůstává ostudná náhodnost a nevysvětlitelná nahranost. Sněhurka se podívá z okna a všimne si trčícího hřebíku zrovna ve chvíli, kdy pro ni přichází královnin posluhovač, aby ji zabil. Ponechme stranou příhodné načasování, ale copak ta holka nebyla v téhle místnosti zamčená osm let, to se vážně nikdy nepodívala z okna? Když pak uteče z věže, u ústí stoky náhodou zevluje ochočený kůň. Později trpaslící říkají, že je „vyvolená", tak to asi v pohádkové zemi funguje jako na Pandoře? Ostatně ze stejného důvodu pak „porazí" trolla, ne? Nebo i to má být nějaká náhoda?

Foto: Bontonfilm

Není tu řeč jen o kusých dějových nesrovnalostech, ale o jednotlivých motivacích postav a jejich vzájemných vztahů. Celý zbytek recenze bych se mohl pouze divit tomu, co k sobě jednotlivé postavy cítí a proč. Už jen samotný fakt, že královna nechává Sněhurku naživu, je zcela nesmyslný a nepochopitelný vzhledem k tomu, že pro ni není problém zabíjet mnoho dalších lidí.

Dokonce vlastnoručně odpraví i samotného krále, takže nějaká úcta k šlechtičně padá. A pokud, jak sama naznačuje, nelikviduje zdaleka první království, nejspíš se musela s odstraňováním dědiců potýkat už několikrát.

Nadržená Bella vs. psychotická královna

Snímku zásadně pomáhá obsazení. Jedinou výjimkou je Kristen Stewartová v hlavní roli. Prostě není dobrá herečka a jejím pohledům do kamery při vší snaze nevymyslím vhodnější označení než „nadržená Bella". Po čtvrt hodině se stane otravnou a nesnesitelnou. Může v tom hrát nepochybně roli i její angažmá v Twilight sérii, které podvědomě budí nesympatie, ale předpokládám, že zdejší výkon mluví sám za sebe.

Kristen Stewart | Foto: Bontonfilm

Protipólem se Stweartové stává Charlize Theronová coby zlá královna. Nevím, nakolik si svou roli „užívá", ale rozhodně s ní odhodlaně zápolí. Vyumělkovaná tragičnost její postavy nabývá alespoň nějaký rozměr, i když plyne především z toho, že nás baví sledovat samotnou herečku. Psychicky vyšinutá královna, která zřejmě nemá jiné cíle než zůstat krásná a přinutit všechny trpět (jak přesvědčivý charakter), jí rozhodně dává prostor jednorázově exhibovat v každé druhé scéně. Není sice životnou postavou jako v předchozí Sněhurce Julia Roberts, zato ale už z principu strhává pozornost na sebe a budí respekt.

Podobně potvrzuje svou atraktivitu i Chris Hemsworth, jenž má díky charizmatu možnost lámat ženám srdce a přitom dělat nejlepšího kámoše jejich mužským protějškům. Herec, který byl ještě v době svého obsazení do role Thora vnímán jako řadový manekýn, tak postupně stoupá v hollywoodském potravním žebříčku.

Trochu mu láme vaz polovičatost jeho hrdiny, protože zároveň tu máme ještě syna hraběte (Sam Claflin) do Sněhurky rovněž zamilovaného. Přičemž je velmi zjevně patrné, že obě postavy vznikly rozpůlením pohádkového prince.

Zatímco tedy Sněhurka Tarsema Singha byla promyšlená do posledního detailu, kdy má každý jeden prvek a motiv svůj dobře vyargumentovaný smysl, pohádkovost nemá být zakryta, ale naopak roste do až nesnesitelných rozměrů, Sněhurka a lovec spíš bez ohledu na celek patlá to, v co doufá, že se bude líbit.

Svět první Shěhurky bezvýhradně funguje a motivace jednotlivých postav ani jejich roli v příběhu nelze zpochybnit, Sanders naopak sází na audiovizuálně opulentní scény a herecké obsazení. Proto je souboj těchto dvou filmů zároveň pomyslným soubojem neatraktivního, ale plnohodnotného autorství a na druhé straně překrásného, ale hloupého pozlátka.

Snímek je příznačně zcela posedlý svým vzhledem, a to na všech úrovních. Sněhurka je nejkrásnější, má nejlepší krev, a to jí dává výlučné a nezpochybnitelné právo vládnout anonymní a nečinné mase ošklivých poddaných a světu. Tvůrci jistě doufají, že se nepletou. Předznamenává krása jejich výtvoru i úspěch? Jiné eso v rukávu nemají.